Lidovky.cz

Kvóty jsou urážkou žen

Evropa

  22:36

Většina top manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ nepovažuje za smysluplnou směrnici, aby ve vedení velkých firem bylo nejméně 40 procent žen.

foto: © Česká Pozice, Alessandro CanuČeská pozice

Lze zasahovat do fungování firem a určovat jim, jak mají obsazovat své dozorčí rady například ženami kvůli zlepšení genderové rovnosti? O to se přinejmenším snaží Evropská komise (EK). Z evropských statistik totiž vyplývá, že v těchto orgánech veřejně obchodovaných firem v EU je v současnosti 13,7 procenta žen. Podle společnosti Deloitte pak zasedá v představenstvech sta největších českých firem necelých osm procent žen (unijní průměr je dvanáct procent).

Dle návrhu eurokomisařky Viviane Redingové by do roku 2020 měly mít ženy ve vedení velkých firem alespoň 40procentní podíl. U státních firem však už o dva roky dříve. Její návrh se týká společností s víc než 250 zaměstnanci a obratem nad 50 milionů eur, v celé EU by to tedy bylo zhruba pět tisíc firem.

Deset z 27 členských států EU však nesouhlasí s tím, aby bruselská směrnice předepisovala nejen polostátním, ale i soukromým společnostem, jak si mají obsadit své kontrolní orgány. Tento nesouhlas nachází jednoznačnou podporu u vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE. Z nich 93,8 procenta nepovažuje návrh směrnice za smysluplný. A občas je jejich kritika značně tvrdá.

graf, 40% žen

                               Odpovídalo 146 vrcholných manažerů firem.

Platí to i o těchto deseti záporných odpovědích:

To, že ve vedení velkých firem bude 40 procent žen, ještě neznamená, že se na něm budou skutečně podílet. Toto nesmyslné byrokratické nařízení ženám jen uškodí, protože ty schopné se dnes běžně prosazují. A právě je při hodnocení okolím poškodí pověst těch, které se do vedení dostanou jen kvůli tomuto nesmyslnému nařízení. Dalším negativním důsledkem bude nižší výkonnost vedení velkých evropských firem oproti světové konkurenci.
Podobná kritéria bychom mohli začít uplatňovat například pro Romy, čtyřprocentní menšinu, přistěhovalce či bezdomovce. Mohl by z toho vzniknout pěkný guláš.
Navíc bude třeba zřídit evropský úřad pro kontrolu tohoto nařízení a vybavit jej příslušným počtem úředníků (každý z nich se určitě bude snažit přijít s podobným nápadem), sídlem odpovídajícím jeho důležitosti a samozřejmě velkým rozpočtem, který každý rok poroste. Posílit bude třeba i Eurostat a další evropské instituce využívající výsledky práce tohoto důležitého úřadu. V neposlední řadě bude třeba doplnit nového komisaře/ku; letos přistoupí k Evropské unii Chorvatsko, takže pro něho máme náplň práce.
Bůh s námi! S pozdravem a přáním udržet si zdravý rozum.“

„Evropská komise prosazuje řadu nesmyslů a opatření, která škodí konkurenceschopnosti a dalšímu rozvoji Evropy. Kvóty pro uspokojení ambicí pár feministek v čele s eurokomisařkou Viviane Redingovou jsou jedním z nich. Nyní je třeba zapracovat na prosazení kvót například pro tlusté, hubené, malé a velké, blondýny a brunety, heterosexuály a homosexuály, národnostní menšiny či příznivce, nebo odpůrce golfu. Dále je třeba koupit odpovídající množství svěracích kazajek a představitele EK doživotně izolovat.

„Tato směrnice EK se netýká rovnoprávnosti žen ani feminismu. Je jen další ukázkou stavu EU.“

„Nejsem žádný sexista ani macho, žen si velmi vážím, ale tato směrnice je nevídaná zhovadilost.“

„Každé ,kvótování‘ je pitomost!“

„V životě jsem neměl jasněji: Prokrista!“

Nesmyslnost této směrnice spočívá především v její nekoncepčnosti. Pokud budeme prosazovat pomoc mužům ve vedení velkých firem formou 40procentního zastoupení žen, nemůžeme nechat bez povšimnutí, že existují i další oblasti lidské činnosti, ve kterých jsou muži vystaveni enormnímu tlaku a ženskou pomoc by přivítali – třeba v hornictví, hutnictví či v mnoha odvětvích těžkého strojírenství. Naopak kvůli vyváženosti by bylo vhodné prosadit povinné, minimálně 40procentní zastoupení mužů ve školství.
Všechny tyto vymoženosti je třeba důsledně prosazovat včetně sankcí za jejich neplnění, a to nejen finančních – uzavření dolů či škol, likvidace velkých podniků. Netřeba čekat jako v minulosti na nájezdy barbarů, zlikvidujme se elegantně sami!“

Nikoli proto, že tato směrnice diskriminuje muže, ale protože povinnost 40procentního zastoupení žen ve vedení firem diskredituje všechny ženy-manažerky. Bude na ně pohlíženo jako na ty, co jsou ve vedení kvůli stanovené kvótě, a nikoli díky svým skutečným schopnostem.
Tato směrnice EK opět potvrzuje, jakými nesmysly se EU zabývá. Místo aby řešila strukturální změny veřejných financí, ke kterým je třeba mimo jiné politická odvaha, a účinná opatření na růst ekonomiky, na což je třeba znalost a schopnost je v praxi uskutečňovat, vydáváme peníze daňových poplatníků na zbytečnosti.
Jak přispěla EK ke snížení zadluženosti členských zemí EU, ke zvýšení konkurenceschopnosti a růstu ekonomiky? Mají v rychle rostoucích nebo silných světových ekonomikách kvóty pro zastoupení žen ve vedení firem? Nemají a jejich ekonomickému růstu to nebrání. Především však nemají žádnou ,evropskou komisi‘, navzdory tomu rostou a sílí. Není to podnět pro soudruhy v orgánech EU? Který z nich by se uživil v komerční sféře?“

„Větší hloupost jsem už dlouho neslyšel. Nedovedu si představit, že by měl někdo soukromému podnikateli nebo majiteli firmy diktovat, komu svěří podnikání, do nějž investuje své peníze, čímž nese riziko úspěchu, či neúspěchu. Je jeho svrchovaným právem rozhodovat, kam firmu povede a jaké zaměstnance si bude pro její dobré fungování vybírat. Jakýkoli zásah zvenku nikdy nefungoval a fungovat nebude, navíc to ve mně vyvolává vzpomínku na dobu naštěstí již minulou. Jedinou možností by snad byly státní instituce a podniky, ale i v nich platí podobné premisy, a jakýkoli umělý tlak jim nijak neprospívá.
Navíc vůbec nechápu snahu žen nechat se dobrovolně degradovat do pozice ,tabulkami vnucených‘ manažerek. Jejich postavení v takto složených dozorčích radách musí být otřesné, až směšné.

„Překvapuje mě, že tato směrnice nevzbudila odpor u žen. Nechtěl bych být třeba Angelou Merkelovou, které budou následně předhazovat, že v čele Německa není díky svým schopnostem, nýbrž proto, že je žena. Jakékoli kvóty budou úspěšné ženy, kterých vůbec není málo, jen zbytečně dehonestovat. Jak řešit, pokud se například do výběrového řízení na post účetní přihlásí pouze ženy? Vždyť jsou vlastně diskriminováni muži!
Evropa, potažmo EU, dlouhodobě ztrácí konkurenceschopnost nejen vůči Číně, ale i celé jihovýchodní Asii. V uplynulých letech se na tom značně podepisují nesmyslné zákony a směrnice byrokratů v Bruselu zcela odtržených od reality. Jejich naprosto hloupé směrnice často poškozují konkurenceschopnost EU a navíc je jejich přínos pozitivnímu řešení problémů nulový či dokonce záporný. Směrnice o zastoupení žen a stanovení kvót je jen pokračováním této už docela dlouhé řady nesmyslů.
Pokud se bude pokračovat v tomto trendu, ještě by to chtělo směrnici, že má být tráva zelená. Pak stejně jako na vojně, na níž jsem byl za socialismu, nafasuje každý občan barvu a štětec – nejčastěji na podzim – a nedostatečně zelenou trávu bude muset natřít pořádně na zeleno. A konečně bude pořádek, protože budeme mít stále zelenou trávu jako nikde jinde na světě! Nebo snad takovou směrnici ke svému životu nepotřebujeme? Považuji to za neskutečný nesmysl. Ale co rozumného z EK kdy vypadlo?“

V jedné z mála kladných odpovědí zazněla opatrná obrana ženských kvót:

Podporovat genderovou rovnost je důležité. Je však otázkou, zda je tento způsob ,pozitivní diskriminace‘ optimální. Opatření může být dočasné – nyní je podpořit a následně revidovat.“

Dalších deset záporných odpovědí však směrnici tvrdě kritizuje:

„Je to typicky nesmyslné byrokratické opatření Bruselu. Je to nepřijatelný zásah do práv firem. Žádná pozitivní diskriminace nikdy nevedla k očekávanému výsledku.

„Je to nesmysl a symbol zoufalství Bruselu. Místo podstatných ekonomických problémů a konkurenceschopnosti řeší ,mělobysmy‘. Tento požadavek poškozuje ekonomickou svobodu a nechápu, proč by si jej majitelé firem měli nechat líbit. Je jen na jejich odpovědnosti, koho nechají své společnosti vést. Proti tomuto nesmyslu je nutné se aktivně bránit.
Evropští byrokraté by měli začít s podobnými nápady u sebe a zavést kvóty pro EK, Evropský parlament a pro s nimi spojený administrativní aparát. Ještě lepší by však bylo, kdyby se zaměřili na věci, které po nich chtějí jejich voliči.“

Dalším opatřením bruselských byrokratů totiž bude závazné složení orgánů společností například podle rasového původu, příslušnosti k určité etnické menšině, politické orientace, náboženského přesvědčení, zdravotní klasifikace či velikosti bot. Zcela nepodstatné pak bude vzdělání, odborná kvalifikace a výsledky v předchozí profesionální kariéře. To však pro nás velkou změnu znamenat nebude, protože složení představenstev a dozorčích rad ve většině státem vlastněných podniků již splňuje budoucí požadavky EK. Bývalí komunisté a spolupracovníci Státní bezpečnosti se tím znovu přibližují k Fučíkovu ideálu země, v níž zítra již znamená včera.“

„Tento návrh směrnice jen potvrzuje naprosté zoufalství, v němž se EK a ostatně celá EU nachází. Zřejmě si v Bruselu myslí, že podobnými nařízeními něco zlepší, ale opak je pravdou. To, že se nám 23 let po pádu komunismu stejné manýry vracejí z EU, je nicméně nedobré zjištění.

„V současné době určitě nikoli. EK si zřejmě neuvědomuje vážné problémy ekonomického vývoje Evropy, a proto se zabývá nepodstatnými záležitostmi.“

„Jde jen o další snížení konkurenceschopnosti evropských firem na globálním trhu. A výplod chorého mozku.“

„Taková hloupost si nezaslouží ani komentář. Anebo ano, zkusme to, a ve stejném tónu. Podle dostupných statistických informací by to mělo být 41 procent. Trestal bych firmy, které budou mít nižší procento, protože poškozují ženy, i společnosti, jež budou mít vyšší procento, protože poškozují muže. Výše výměry případného trestu (nejspíše finančního) by měla být 59/41krát vyšší než průměrná v druhém případě a 41/59krát nižší než průměrná v prvním případě.
Tuto reguli, jež trpí nedokonalostí, neboť je příliš stručná, jsem vymyslel za tři vteřiny. Kdybych na to dostal tři roky, určitě bych ji dotáhl do dokonalosti na několika desítkách stránek, stejně jako naši dokonalí regulátoři z EK.“

Proti takovému nesmyslu musí být nejen každý rozumný člověk, ale i každá inteligentní žena. Různé formy pozitivní diskriminace mají možná smysl u některých sociálních nebo národnostních skupin – například černoši a hispánci v USA či cikáni v Evropě –, ale rozlišovat kandidáty do vedení firem podle pohlaví je vrchol neúcty i k samotným ženám.
Tato a jí podobné směrnice EK jsou znakem pokračující degenerace evropské integrace a signálem blížícího se konce EU v její současné podobě. Počítá směrnice s testováním osob na určení pohlaví? Bude se to týkat i žen s malými prsy? A co blondýny? A co brunety? Co bezdětné ženy a matky samoživitelky? Jak to bude s lesbičkami? Předpokládám, že všechny tyto ,zásadní‘ otázky již řeší týmy bruselských úředníků dobře placených z našich daní.“

Pokud by šlo o státní firmu, jež smysluplnou činnost pouze předstírá, mohlo by mít takové sociální inženýrství snad smysl. Nejspíš předstírání iluze o totální genderové rovnosti. Ve standardní soukromé firmě, která musí být především efektivní, aby dosáhla zisku, a díky tomu uživila své zaměstnance, je prvořadým kritériem schopnost a odbornost pracovníků pro danou vedoucí funkci. Pohlaví vybírané osoby je nepodstatné. Tento požadavek pouze ukazuje idiocii bruselských byrokratů a to, že jsou naprosto odtržení od reality.“

„To je totální blbost. Rozhodovat vždy musejí manažerské schopnosti, nikoli pohlaví! Za chvíli by mohla EK zavést kvóty například na počet manažerů ve věku nad 85 let, abychom nediskriminovali starší ročníky. To je úplně na hlavu.“

Tento respondent naopak rozhodnutí EK chválí:

„Samozřejmě. Je to sice méně dobré než 50 procent, ale někde se začít musí.“

Následujících jedenáct záporných odpovědí má také k návrhu výhrady, ale některé jsou k ženám vstřícnější:

„Je to absolutní nesmysl. O obsazení jakéhokoli postu se má rozhodovat dle kvalitativních kritérií. A pohlaví nemá s kvalitou pracovníka nic společného. V týmu složeném z mužů a žen je však vždy mnohem lepší atmosféra než v tom ,jednopohlavním‘. Cesta k tomuto poznání však nevede prostřednictvím zákonů či směrnic s pozitivní diskriminací, ale vzdělávání a osobních zkušeností.
Tato směrnice EK je velmi hloupá. Asi opravdu nemají v Bruselu co na práci. Že by EU neměla vážnější problémy?“

Pravidla pro nediskriminaci uchazečů při výběru na funkci by měla stačit. Není důvod stanovovat umělé kvóty, pozitivní diskriminaci a nařizovat firmám, kolik a jaké mají mít zaměstnance, ani to, že ženy musejí pracovat od rána do noci, což se často ve vrcholném managementu děje. Nebo je to opatření, jež má oslabit roli představenstev a dozorčích rad tím, že v nich nebudou odborníci, ale například ženy, národnostní menšiny či handicapovaní?
Případný rozpad EU bude mít kromě obrovských nákladů i výhody. Ukončí činnost tisíce úředníků, kteří za cizí peníze zabíjejí čas, snaží se obhájit smysl svého postu a vymýšlejí různé nové směrnice. A Evropa se bude moci vrátit ke svobodě a kapitalismu.“

„Měl by se tomu nechat přirozený vývoj, a nikoli to vynucovat směrnicí. Schopné ženy se prosadí, a ty ostatní jsou možná spokojené tam, kde jsou.“

„Po této směrnici by totiž určitě následovala další přikazující ženám ve vedoucích funkcích chodit v práci v burce, aby nevzbuzovaly sexuální touhy u podřízených mužů. Ty bude zase zakazovat pod přísnými fyzickými sankcemi jiná veledůležitá směrnice. Za 40 let práce před i po listopadu 1989 jsem se setkal s mnoha excelentními ženami ve vedoucích funkcích. A dosáhly jich nikoli díky nařízení, ale znalostem, úsilí a pracovnímu nasazení. Navíc výrazně zastínily ,prosazované‘ muže, a proto považuji tuto nesmyslnou směrnici především za urážku všech žen.“

„Měly by být jasně definované požadavky na funkci a podle nich pak spravedlivě vybrat.“

„Ženy by měly dostat podporu ve formě flexibilní pracovní doby, mužům by se pak mělo umožnit chodit na ,taterskou‘ dovolenou. Ženy pak přirozeně najdou své místo na slunci. Kvóty způsobí jen další nevyváženost, nepřirozenost a nesoulad s muži.

„Pravdou je, že ženy jsou diskriminované, a když za jejich práva někdo bojuje, není to provokatér, ale bojovník za práva žen. Nešťastné na kauze je, že s ní přichází bruselská administrativa, která by se spíš měla snažit méně regulovat a zmenšovat se. Z hlediska Bruselu je směrnice špatná, z podstaty věci však nikoli.

„Týká se to však pouze návrhu směrnice EK, nikoli faktu jako takového. Větší podíl žen ve vedení – nejen velkých firem – považuji jednoznačně za smysluplný. A budu jen rád, když ženy, jež mají chuť a schopnosti ve vedení být, nahradí muže, kteří v něm občas jsou, přestože tyto základní předpoklady postrádají. Troufalost, s níž si ,Velký evropský bratr‘ dovoluje všechno řídit formou rozkazů a nařízení, mi však bere dech.

„Jde o další z nesmyslných návrhů EK. Podotýkám, že jsem žena a mám dvě dcery.“

„Ve vedení českých firem sice nejsou téměř žádné ženy, ale tento problém nelze řešit kvótami. Řešit by se však měl, nepovažuji se však za kompetentní osobu, jež by měla hledat konstruktivní návrh. Jsem si však jistá, že kvóty problém ještě víc vyhrotí, a to paradoxně ke škodě samotných žen. Taková je však realita. Totéž platí pro politiku i pro jiná odvětví. Muži mají v Česku k ženám ve vedení firem přirozený despekt, což by mělo být klíčové zjištění pro odborníky, kteří se budou snažit problém řešit.“

Existuje několik zemí v Evropě, které podobnou kvótu již zavedly a uzákonily – Norsko od roku 2008 – či v nichž má začít platit – Španělsko od roku 2015 a Francie od roku 2017 – nebo ji připravují (Nizozemsko). Obšírně se o ní diskutuje i v sousedním Německu, v němž 58 procent absolventů středních škol, 51 procent absolventů vysokých škol a 44 procent doktorandů představují ženy, přičemž pouze 22 procent vedoucích postů je jimi obsazeno. U největších 200 německých firem tento podíl představuje dokonce pouhá tři procenta!
Německo tedy ,dobrovolně‘ nevyužívá téměř polovinu potenciálu vzdělaných lidí. Pro vyšší zastoupení žen ve vedoucích funkcích vypovídají i praktické důvody. Vyšší míra diverzity totiž přispívá ke změně podnikové kultury, zejména v oblasti komunikace, a k jinému pohledu na věc než pouze prostřednictvím čísel a bilancí. Nejsem si však jistý, zda povinné kvóty tento problém vyřeší. Spíš by měly být zajištěny stejné možnosti a kritéria při výběru kandidátů na vrcholné posty, aby zvítězil skutečně ten nejlepší. A bude-li tím nejlepším žena, pak byl účel splněn.“

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.