Strany současné vládní koalice ODS, TOP 09 a Věci veřejné se rozhodly ukončit v úterý 24. dubna Koaliční smlouvu o vytvoření koalice rozpočtové odpovědnosti, vlády práva a boje proti korupci, jak zní plný název dokumentu. Zdá se však, že na plánu ekonomických úspor a daňových opatření na příští dva roky schválených do 11. dubna to nic nemění. Měly by dle vlády udržet schodek státního rozpočtu pod třemi procenty HDP.
Jak se projeví na české ekonomice? Jak by s těmito opatřeními naložila vláda, jež by vzešla z případných mimořádných voleb? Podle některých vrcholných manažerů oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE ještě před současnou vládní krizí spočívá jeden z hlavních problémů v tom, že se opatření nezaměřují na hospodářský růst. Mírná většina respondentů – 50,5 procenta – se domnívá, že vládní opatření naší ekonomice neprospějí.
Patří mezi ně i tito čtyři manažeři:
„Vládní opatření nejsou koncepční. Ze střednědobého hlediska přispějí zejména k omezení spotřeby, která je v České republice oproti jiným zemím ve vztahu k HDP podprůměrná. Důsledkem zvyšování daní a snižování důchodů bude omezení poptávky. Negativní dopady budou poté přeneseny na podnikatelskou sféru ve formě tlaku na snižování nákladů a v konečné fázi i na zaměstnance, protože budou propouštěni. Roztáčí se tím nebezpečná spirála, která může vést ke zpomalování růstu nebo k recesi.
Zásadní však je, že vláda nesnižuje nesmyslné výdaje na nadbytečné veřejné zakázky zaměřené na poradenství, nekoncepční pořizování IT a předražené dodávky. Stačí se podívat na webové stránky ministerstev, za co utrácejí miliardy ze svých rozpočtů. Navíc se ministru financí Miroslavu Kalouskovi neustále nedaří dostatečně vybírat daně. Tento trend bude pokračovat, protože podnikatelé budou ještě víc maximálně optimalizovat své daňově uznatelné náklady.
Pravicovost současné vlády je klamná. Místo aby snižovala náklady na veřejnou správu, které jsou u nás nadprůměrné, zvyšuje daně. Tomu nemůže rozumět žádný logicky uvažující ekonom. Jediným závěrem je, že protikorupční vláda potřebuje získat dodatečné zdroje na korupční veřejné zakázky na úkor sociálně slabých občanů. Správným řešením jsou předčasné volby.“
„Vládní opatření se orientují pouze na zvyšování různých daní, což je nejen v rozporu s volebními programy koaličních stran a programovým prohlášením vlády, ale i s možným nastartováním ekonomiky. Opatřeními této tragikomické party se sníží ekonomický růst zhruba o 0,5 procenta, zvýší inflace a omezí tuzemská spotřeba.“
„Vládní opatření jsou na úrovni znalostí studenta prvního semestru vysoké školy ekonomické. Proto české ekonomice nemohou prospět, a naopak hospodářský růst výrazně sníží.
O nekompetentnosti ministrů Nečasova kabinetu toho bylo mnoho napsáno a je smutné, že premiér neustále nechápe ekonomickou realitu. Naplnit státní rozpočet se nikdy nepodaří, pokud se bude pouze tupě spořit a zvyšovat daně a ministři se osobně podílet na bezbřehém tunelování státního rozpočtu.
Jako příklad lze uvést téměř ,majstrštyk‘ ministra práce Jaromíra Drábka. Ten dle deníku MF Dnes jednorázově vytuneloval 3,6 miliardy korun za nepotřebný, a především nefunkční počítačový systém pro úřady práce. Téměř o čtvrt miliardy korun víc, než do tohoto systému bylo investováno během minulých 19 let! Už chápete, proč je nutné zvýšit DPH?
Nečasova vláda takto hospodaří, a proto je podlomen hospodářský růst a neustále se zvyšuje schodek státního rozpočtu. Hra na rozpočtovou odpovědnost je velké účetní divadlo bez strategie vedoucí ke zvýšení životní úrovně!“
„Nejsou mezi nimi na prvním místě úspory státu! Tato vládní opatření mohla být provedena hned po volbách. Zrušení stropů a zavedení dalšího daňového pásma bylo jen otázkou času. Rušení výjimek (zelená nafta) je určitě správné.
Vládě lze vyčítat, že nesnižuje provozní výdaje státu a neusiluje o jejich vyšší efektivitu, a to i investičních výdajů. Je smutné, že se politici spokojují s nízkým deficitem státního rozpočtu (pod dvě procenta HDP), přičemž cílem měl a má být vyrovnaný rozpočet.
Největším problémem je absolutní rezignace na boj s korupcí (tolerování krádeží státního majetku), mizerná vymahatelnost práva a nestabilita ekonomických zákonů.“
Tyto tři kladné odpovědi jsou k vládě benevolentnější:
„Vládní opatření prospějí konsolidaci veřejných financí, zda i české ekonomice, se ukáže.“
„Doufejme, že vládní opatření přispějí ke snížení rozpočtového schodku a k zastavení nebo zmírnění jeho dalšího růstu. Na českou ekonomiku, zejména na její růst, však budou mít v řadě případů negativní dopad, protože se dotknou zejména výše daní. Pokud jsem dobře počítal, bude upraveno (zvýšeno) osm různých druhů daně. Proto mohu jen stěží uvěřit tvrzení ministra financí Kalouska, že 68 procent opatření zasáhne výdajovou sféru – strukturální úspory ve státním rozpočtu – a pouze 32 procent příjmovou část státního rozpočtu.
Vyšší daně a některé úpravy na straně výdajů zákonitě omezí spotřebu domácností a firem. Bude se méně utrácet, popřípadě se bude nakupovat levněji jinde, v zahraničí. O tom už teď svědčí například tankování dopravců mimo naše území nebo organizované autobusové zájezdy za hranice za účelem nakupování v podstatě všeho zboží včetně potravin. Značně se tedy změní nákupní zvyklosti a přínosy opatření pro státní rozpočet vypočítané na základě současného stavu a struktury výdajů ani zdaleka nepřinesou žádaný a očekávaný efekt.“
„Úspory jsou nutné, i když nejsou vhodně a citlivě zvolené. Lepší než úspory by však bylo inkasovat zpět do státní pokladny nakradené peníze.“
Tento vrcholný manažer se nedokázal rozhodnout kladně ani záporně:
„Úspory jsou nutné, ale raději bych je viděl ve snižování neskutečných nákladů na správu a provoz státu. Zvyšování daní rozhodně rozjezdu ekonomiky nepomůže, navíc při neschopností vybrat ty existující.“
Tyto tři záporné odpovědi vládní opatření kritizují:
„Základním problémem českých veřejných financí je neefektivnost. Stát často utrácí za zbytečné nebo předražené věci. Ministerstvo financí (MF) však neví, za co stát ve skutečnosti utrácí (ví jen to, že utrácí ,za kapitoly‘), a proto není schopné základní problém řešit. Je pravděpodobné, že MF ani nechce vědět, za co stát utrácí a kolik. Vždyť je tak snadné zvýšit DPH nebo daně zaměstnancům, když dojdou peníze.“
„Vliv vlády na českou ekonomiku je velmi omezený, protože klíčovou část české ekonomiky vlastní zahraniční kapitál (investoři) a ČR je z ekonomického hlediska pouze další spolkovou zemí Německa (bohužel bez příslušných transferů z Berlína). Českou ekonomiku primárně ovlivňují pozitivně i negativně opatření německé spolkové vlády, vlád jednotlivých spolkových zemí a rozhodnutí vedení německých firem, například VW či RWE.
Vládní opatření ovlivní pouze přerozdělování důchodů jednotlivých ekonomických subjektů a ve své podstatě jsou pro vývoj ekonomiky negativní. Z hlediska české ekonomiky se jejich vliv projevuje s časovým zpožděním, protože nárůst přerozdělovacích procesů demotivuje jednotlivé ekonomické subjekty, což tlumí hospodářský růst.“
„I ti, kdo dosud byli ochotní daně platit, použijí veškerý svůj um, aby vykoumali, jak se jim vyhnout.“
Další tři kladné odpovědi jsou sice ke opatřením vstřícná, ale i v nich se objevuje skepse:
„Opatření sice budou mít negativní dopad na ekonomický růst a na konkrétní skupiny občanů, nelze však ani donekonečna zvyšovat dluh a mít vysoké deficity hospodaření. Opatření pomohou udržet náklady na státní dluh na rozumné úrovni. Je však také třeba snižovat náklady na státní správu a zvýšit efektivitu činností státu, zejména při utrácení za zboží a služby, a nejen zvyšovat daně.“
„Pokud se podaří kromě zvýšení daní významně snížit státní agendy a byrokracii, dávají úsporná opatření v kombinaci s vyššími daněmi smysl. Stejně důležitý je druhý krok – podpora růstu ekonomiky. O něm však zatím nevíme nic konkrétního. Nejvýznamnější by mohl být třetí krok – omezení korupce. Jsou-li správné odhady v řádech desítek miliard korun, mohly by všechny tři kroky – snížení nákladů, podpora růstu a omezení korupce – znamenat, že ČR bude mít vyrovnaný rozpočet! To je asi sen, co?“
„Otázka je obecná až vágní, a problém naší ekonomiky složitý a komplexní. Vládní opatření mohou jen obtížně vyvolat spontánní souhlasné přikyvování. Socialisté zbožšťující keynesiánský model musejí přímo bědovat. Jenomže! Dost bylo rozhazování a žití na dluh!
Musí skončit nesmyslné a neefektivní pumpování peněz státem z daní občanů do ekonomiky. Obdobně darebáctví korektní mluvy a vyplácení dávek příživníkům. První pomáhá křivit morálku, druhé pěstuje nová ghetta plná neproduktivní ,pakáže‘, lhostejno jaké barvy kůže. Státní dotování ekonomiky bylo lety prověřeno jako velmi neefektivní a stalo se zdrojem nesmírné a pro společnost fatálně zničující korupce. Už dost pumpování peněz a tvrzení, že se dluhy platit nemusejí.
Současná vláda provádí úspory často nešťastně, leckdy kostrbatě a obvykle málo efektivně. Úspory to však bezesporu jsou a první efekty se dostavují.Všechna média neustále bědují, a proto možná úplně zapadá, že se v naší společnosti postupně začínají projevovat nezbytné změny. Mám k současné vládě mnoho výhrad, ale ať zůstane, kde je, a pokračuje ve slíbené očistě státní správy i v nutných úsporách a potřebném zeštíhlení státního aparátu. Nečasovu návrhu na zrušení tří ministerstev bych i veřejně zatleskal, ale raději s tím počkám, až to udělá. Slibů jsem už slyšel dost.“
Další čtyři záporné odpovědi se snaží dát vládní opatření do širších souvislostí:
„Jen úspory problém nevyřeší. Nevidím žádná prorůstová opatření, stimulaci ekonomiky. Že by vláda někde měla pečlivě schovaný trumf?
Všichni se otírají o Miloše Zemana, ale ten aspoň přišel za bankovní krize na přelomu tisíciletí s ekonomickou vizí a uskutečnil jí. Dnes se všichni starají pouze o své kšefty – proto se řeší například sociální karty či výstavba nové ambasády v USA. Nikdo pořádně pro stát nepracuje, všichni chtějí sát ze státního rozpočtu, přičemž se tváří jako neviňátka – kauza ProMoPro a další jí podobné.
Nechci být špatným prorokem, ale dlouhodobě nevydrží ani sociální smír, což také bude ekonomiku brzdit. Skupina privilegovaných už překročila hranici rovnováhy, ale stále to nevidí ani neslyší. Je logické, že si čím dál víc lidí klade otázku, má-li smysl udržovat podobnou formu státu a vydržovat si takový státní aparát.“
„Vyšší sazbu daní bude kompenzovat přirozená snaha poplatníků ,optimalizovat‘ své daňové povinnosti, čímž se sníží výběr. Ostatní opatření postrádají motivační účinky k jakémukoli oživení. Pro ekonomiku mohou teoreticky udělat pouze to, že zmírní míru zadlužování státu. To by však mnohem lépe zvládla systémová opatření zabraňující rozkrádání veřejných rozpočtů, což bych jako občan a pravicový volič od této koalice očekával. Řečí sice plno, ale ,skutek utek‘.“
„Náš stát se dostal do fáze, kdy většina obyvatel nevěří svým politikům a považuje je za neschopné, nebo zkorumpované. Stát se stal podobně jako za komunistů nepřítelem svých občanů. Ti už zase nevěří v rovnost příležitostí, vymahatelnost práva, a především ve smysluplné použití vybraných daní.
Malí a střední podnikatelé na to reagují otázkou: ,Chcete účet, nebo to uděláme bez DPH?‘ A velcí podnikatelé jsou dávno v Nizozemsku nebo v daňových rájích. Navíc máme extrémně silnou korunu, a proto je zboží z dovozu levnější než tuzemské výrobky a potraviny a import výhodnější než export. Zajímalo by mne, zda si vláda porovnala počet pracovních příležitostí vytvořených importéry a exportéry a kolik dovedností bylo zánikem pracovních míst ztraceno.
Ekonomika se rozjede, pouze pokud bude naše prostředí příznivé pro podnikání – například nízké daně, jednoduché daňové přiznání, férové jednání státních orgánů, minimální korupce, rychlá vymahatelnost práva, slabá koruna či rozvoj lokálních energetických zdrojů.“
„Z dlouhodobého hlediska není jiná možnost než dosáhnout přebytkového státního rozpočtu a začít snižovat míru zadlužení státu. Málokdo si totiž uvědomuje, co vše by si mohl tento stát dovolit například v budování dopravní infrastruktury nebo ve výši důchodů, kdyby se zbavil zátěže dluhové služby. Ta činí ročně 70 miliard korun, přičemž ještě před několika lety to bylo pouze zhruba deset miliard. Dluhová služba dnes představuje víc než polovinu deficitu státního rozpočtu.
Toho ovšem nelze dosáhnout, vydává-li se za úspěch ,snížení deficitu státního rozpočtu‘. To je v politickém newspeaku eufemistický výraz pro skutečnost, kterou lze méně diplomaticky vyjádřit větou: ,Zase jsme vás, vy blbečkové, co nás pořád volíte, o něco víc zadlužili… jenom o trochu méně než v minulém roce.‘
Cesta k eliminaci deficitu státního rozpočtu nevede přes zvyšování daní. Přerozdělení peněz, které si obyvatelstvo a podniky mohou dovolit utratit na vyšší daňovou zátěž, povede pouze k omezení spotřeby a investic, což se projeví nižším růstem nebo stagnací HDP. Pro zajištění příjmů státního rozpočtu proto bude třeba ještě víc zvýšit daňovou zátěž. Cestou nejsou ani populistická a kosmetická opatření, jako je snížení počtu ministerstev.
Odhlédneme-li od zátěže dluhové služby, stát by mohl mít přebytkový rozpočet, kdyby:
- nestavěl za desítky miliard korun dálnice a mosty, které se začnou rozpadat hned po dokončení, a železniční koridory, po nichž vlaky jezdí stejnou rychlostí jako v první polovině minulého století;
- nekupoval předražené obrněné transportéry a nepronajímal nadzvukové stíhačky, které nad územím státu nestačí nabrat maximální rychlost, a navíc v počtu, jenž by zabral nepatrnou část paluby každé větší letadlové lodě (je zajímavé, že slovní spojení ,nadzvukové stíhací letectvo ČR‘ nikomu nepřipadá absurdní na rozdíl od slovních spojení ,flotila letadlových lodí Monackého knížectví‘, ,osmá tanková armáda San Marina‘ či ,systém strategické raketové obrany státu Andorra‘);
- neřídil státní podniky stejným způsobem jako ČSA;
- nevynakládal stovky milionů až jednotky miliard na pochybné projekty, jako je OpenCard či IZIP;
- jednal při rozhodování o veřejných zakázkách na všech stupních státní a veřejné správy s péčí řádného hospodáře, jak ve vlastním ekonomickém zájmu musí činit každý soukromý subjekt;
- nevyhazoval peníze daňových poplatníků za absurdně předražené dodávkyv důsledku jednak korupčního jednání, jednak nekompetence úředníků rozhodujících o něčem, čemu nerozumějí, a přitom o penězích, jež za prvé nejsou jejich, a proto je efektivita jejich vynakládání příliš netíží, a za druhé to jsou pro ně imaginární částky, o kterých se rozhoduje mnohem lépe než o několika stovkách za nové boty pro manželku.
Zvýšit daně a zmrazit důchody je mnohem jednodušší.“
