Globální konflikt? Pud sebezáchovy má i Obama s Putinem...

Byť dvě třetiny vrcholných manažerů a právníků oslovených ČESKOU POZICÍ věří, že se globálního válečného konfliktu bát nemusíme, téměř třetina se ho obává. Jako tento respondent: „Otázkou zůstává, jak dlouho se bude dařit jeho rozpoutání oddalovat.“

Ilustrační fotografie. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ilustrační fotografie. | foto: Reuters
Ilustrační fotografie.

Na válku se sice můžeme dívat stále jen v televizi, příliš daleko od našich hranic už ale vzdálena není – třeba západní část dnešní Ukrajiny byla ještě v třicátých letech součástí našeho státu. O válce jako o reálné eventualitě se v poslední době mluví stále častěji. Rovněž ČESKÁ POZICE nedávno přinesla na toto téma sérii článků renomovaných odborníků a spolupracovníků ČESKÉ POZICE.

Na ně nyní navazujeme anketou mezi českými vrcholovými manažery a právníky. Na otázku, zda si myslí, že hrozí globální válečný konflikt, odpověděly dvě třetiny respondentů, že ne. Téměř třetina se globálního konfliktu obává, pouze šest respondentů neví.

Myslíte si, že hrozí globální válečný konflikt?

Tito respondenti si myslí, že globální válečný konflikt hrozí:

  • Ruský imperialismus je nesmrtelný!
  • Přiznávám se, že se opravdu bojím. Celá politická reprezentace na obou stranách Atlantiku je zcela odtržena od reality. Jediné, o co jí jde, je udržet se u moci a kontrolovat toky peněz v rámci různých dotací, subvencí a humanitárních či jiných pomocí. Co nastane potom, je jí prakticky jedno. Po ní potopa.
  • Bude-li ve světě více takových politiků, jako je Vladimir Putin, nelze globální konflikt vyloučit.
  • Obávám se, že ve světle stále se stupňujícího napětí, je tato možnost bohužel čím dál reálnější (rád bych se samozřejmě mýlil).
  • Pokud se nám nepodaří zastavit politiky (třeba i pomocí občanské neposlušnosti), kteří o slovu válka hovoří jako něčem, co patří k běžnému životu, tak se obávám, že válka hrozí. A nehovořím jen o krizi na Ukrajině, ale i o krizích v jiných částech světa. Samostatnou hrozbou bude, možná už je, radikální islamismus.
  • Globální válečný konflikt hrozí vždy a vlivem globalizace hrozí dnes daleko víc než před třiceti lety. Studená válka, tudíž existence světa rozděleného politicky na Východ a Západ, při všech jeho negativech, byla relativně účinnou překážkou vzniku světového válečného konfliktu. Porážka Sovětského svazu (Ruska) vedla k novému rozložení sil a každé nové přerozdělování vlivu a bohatství ve světě se v historii dělo vždy za pomoci válek. Z tohoto hlediska je globální válečný konflikt fakticky nevyhnutelný. Otázkou pouze zůstává, jak dlouho se bude dařit jeho rozpoutání oddalovat. Po odzbrojení bývalých sovětských satelitů (včetně bývalého Československa) se některé země zdají být snadnou kořistí. Územní celistvost Ukrajiny – po jejím jaderném odzbrojení – garantovaly USA, Rusko a Velká Británie. Váhu těchto garancí nemohl nikdo s historickými zkušenostmi z Mnichovské dohody brát vážně. Druhá otázka je, v jaké fázi globálního válečného konfliktu dojde k nasazení zbraní hromadného ničení, zda budou nasazeny „pouze“ jaderné zbraně nebo i chemické a biologické.
  • Taková válka už v podstatě probíhá ve formě řady menších konfliktů, které mají částečně globální (případně nadregionální) povahu. Existuje riziko, že se počet těchto konfliktů buď zvýší, nebo se rozšíří ty stávající. Stačí se podívat na mapu Evropy. Nedá se přehlédnout, že na jejím jižním, jihovýchodním a východním kraji (a za ním) probíhají konflikty, které lze nazvat válkou. Odpověď je proto závislá na definici globálního válečného konfliktu. Pokud by se tím myslel přímý vzájemný konflikt supervelmocí a bloků, tak ten je pravděpodobný jen velmi málo.
  • Většina států je zadlužena, ekonomická realita je zkreslována různými bankovními deriváty a podobnými nesmysly. Pod líbivými řečmi o demokracii se skrývá spousta příživníků v nesmyslných strukturách EU. Jsou podporovány nikdy nepracující bandy tak zvaných nepřizpůsobivých atd. Bohužel není otázkou „jestli“, ale „kdy“.
  • Obávám se, že všichni se snaží, aby válka byla. Doufám, že zvítězí pud sebezáchovy a k válce nedojde. Jinak to nebude konflikt, ale konec.

Tito respondenti odpověděli, že globální válečný konflikt nehrozí:

  • Američané i NATO si kvůli Ukrajině nebudou pálit prsty. Ukrajina stále patří do sféry vlivu Ruska.
  • Všechny strany konfliktu, i další zainteresovaní v pozadí, si uvědomují fatální důsledky takového konfliktu pro všechny obyvatele planety.
  • Putin, Obama a i čelní představitelé Evropské unie nejsou padlí na hlavu, aby na něčem podobném měli zájem. Je ale pravda, že situace na Ukrajině je velmi nepříjemná. Hlavně z toho důvodu, že je nepřehledná. Nikdo nedokáže seriózně posoudit, do jaké míry se protichůdné zprávy znepřátelených táborů zakládají na pravdě. O to složitější pak je spravedlivé posouzení zavinění. Z toho důvodu by bylo jakékoliv vojenské zasahování zvenčí velmi choulostivou záležitostí, která by mohla mít kontraproduktivní účinek. Řešení konfliktu musí přijít zevnitř – z vnitřku Ukrajiny.
  • Ne, ale hrozit hrozbou stále funguje.
  • Pravděpodobně se přiblížíme na hranu vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi NATO a Ruskem, obě strany ale nakonec ustoupí. Možná, že se bude opakovat scénář kubánské krize z roku 1962. Putin sice rozumí pouze síle, ale není to ideologický zaslepenec, který by chtěl zničit svět. Kromě toho není tak absolutním pánem Ruska, jak by se mohlo zdát. Zájmy ruských oligarchů jsou poněkud odlišné a osud Chodorkovského je pravděpodobně přesvědčil o tom, že si mohou své majetky zachovat pouze tehdy, pokud budou postupovat jednotně proti komukoli, kdo by je chtěl ohrozit.
  • Výsledkem může být rozdělení Ukrajiny a vznik loutkového státu na východ od Dněpru, posílení NATO (včetně trvalých zakladen v zemích první linie), ukončení odběru plynu a ropy z Ruska, rozvoj jaderné energetiky a alternativních energetických zdrojů a soudržnější Evropská unie.
  • To je optimistický scénář. Pesimistickým scénářem by bylo obsazení Ukrajiny Ruskem a rozpad NATO, které by se ukázalo jako neschopné (nebo neochotné) bránit své východní členy. Rozpad Evropské unie (a začlenění některých východních zemí do zájmové sféry Ruska) by následoval brzy poté.
  • Na středním východě nás pravděpodobně čeká jedno až tři desetiletí náboženských válek, kterými si Evropa prošla v sedmnáctém století. Rozhodujícími mocnostmi budou Írán, Turecko a Saudská Arábie. Výsledek nelze předpovědět, ale mapy se budou překreslovat v každém případě. Pokud nedojde k napadení Turecka, měl by Západ zůstat zdrženlivý, protože zájmy všech bojujících stran jsou na hony vzdáleny od hodnot uznávaných jeho civilizací. Schopnost vyvolat celosvětovou konfrontaci boje v této části světa nemají.
  • Válečné konflikty vznikají jen za předpokladu, že jedna strana má zájem změnit hranice mezi státy. Takové byly situace před první i druhou světovou válkou. Zájem USA na Ukrajině je ale mizivý. Ani EU nemá chuť jít kvůli Ukrajině do války s Ruskem. Výsledkem celé krize bude, že Rusko získá východní oblasti Ukrajiny a rozšíří své nárazníkové pásmo okolo svých hranic. Lze předpokládat, že Ukrajina – očištěná o separatistická území – se bude ucházet o členství v NATO, které po čase získá.
  • Velmoci se vzájemně zkoušejí, co vydrží druhá strana, ale snad si všichni uvědomují potenciální důsledky. USA mají svá strategická místa, Rusko má svůj Sevastopol. A ten samozřejmě nedá! To si dobře uvědomují i stratégové na druhé straně oceánu. Jen se pošťuchují.
  • Mnohem horší by byla situace při eskalaci konfliktu s Islámským státem. Věřme, že tady by se dokázal Východ i Západ spojit proti nevypočitatelnému fanatikovi, pro kterého lidský život nemá žádnou cenu!
  • Ta otázka není špatně položená, jen doba se změnila. Globalizace sebrala světu individuální suverenity. Nevidíme už klasické "války v zastoupení" na okrajových bojištích, ale lokální konflikty využívané a zneužívané jak místními aktéry, tak velmocemi. Podpora válčících stran (často z hlediska mezinárodního práva nedeklarovaných) velmocemi je proměnlivá a utilitaristická. Neexistuje v současnosti globální zájem jediné definovatelné velmoci, ale jen využívání a používání lokálních konfliktů postižených regionů.
  • Neexistuje analogie se situací obou světových válek i studené války: žádný Trojspolek a Trojdohoda, Osa a Spojenci, NATO a Varšavská smlouva. Neexistuje bipolární svět. Jen multipolární přehlídka velmocí, účelových deklarací a spojenectví a krátkozrakých kompromisů. Neexistuje společný globální válečný zájem mezi USA, Čínou, EU, Ruskem nebo třeba velmocí velikosti a významu Turecka nebo Polska. 
  • Následky současných lokálních konfliktů mohou mít globální důsledky v podobě mizérie světového hospodářství, zničení měnového systému a pokračování v dramatickém úbytku svobody demokracie ve světě. Může nastat globální chaos a bezvládí s prostorem pro místní diktátory, klanové a oligarchické vládce a soukromé armády. Konec jakéhokoliv civilizovaného řádu.
  • Válka na Ukrajině není válkou ukrajinského národa proti Rusku. Je to především válka oligarchů, jejich nevybíravý boj o moc. Je smutné, že média informují neobjektivně, protože vlastně také patří oligarchům.
  • V arabském světě se jasně ukazuje, že se jedná o zcela jinou kulturu, než o euroatlantickou. Svržení diktátorů v zemích, ve kterých byl v době jejich vlády pořádek, přineslo mimořádný chaos. Tamní společnosti nejsou na demokracii připravené, zpravidla nemají zájem o pluralitní politický systém a svobodné volby. V důsledku tohoto vývoje v těchto zemích eskaluji lokální konflikty.
  • Globální válečný konflikt v nejbližší době nehrozí, hrozí ale růst počtu lokálních konfliktů, které přerostou v kontinentální konflikty. Způsob vedení boje může být jiný, než jsme viděli v předchozím století. Rozdíly jsou patrné už teď. Považuji za zásadní, abychom nepodléhali fatalisticky výkladu, že to je nutný vývoj, že období míru trvalo dlouho, a že teď přichází doba válek. Pro všechny, kdo část života prožili ve dvacátém století, by mělo platit, že sice nemůžeme změnit, co se stalo, můžeme však udělat maximum pro to, aby se nic podobného neopakovalo. To ale v žádném případě neznamená, že máme ustupovat násilí.
  • Globální válečný konflikt nehrozí, protože neexistuje nikdo, kdy by měl důvod jej začínat. Hrozí lokální konflikty a vzestup nestátních ozbrojených skupin, ale to je spíše odrazem umělosti některých státních útvarů.
  • Doufám, že stále ještě zvítězí lidský rozum.
  • Pud sebezáchovy mají všichni lidé, včetně Obamy a Putina.
  • Nemyslím si, že by aktuálně hrozil globální konflikt. Brání tomu – mimo jiné – přítomnost atomových zbraní na všech relevantních stranách a vzájemně provázané obchodní zájmy oligarchů. Vleklých regionálních a občanských válek s globálním dopadem na obchod, masové migrace obyvatel a potřebu humanitární pomoci se ale obávat můžeme.
  • V této chvíli snad ještě ne, nicméně v minulosti vznikaly globální konflikty kvůli daleko menším konfliktům, a to by mělo být pro současný pohled varující.
  • Globální válečný konflikt zatím nehrozí. Bohužel jej však nelze vyloučit ve střednědobém horizontu. Musíme si ale říkat pravdu, konflikt nepřijde ani z Ruska ani z USA. Globální konflikt hrozí od islámských extremistů a fanatiků. USA už nejsou velmocí (bohužel), Rusko ztrácí ekonomickou sílu a Čína stále čeká na to, až přepíše mocenskou mapu. EU a NATO jsou do jisté míry již trapné, neakceschopné.
  • Ne, ale hrozí velké množství lokálních konfliktů, které budou mít různé příčiny, a válčící strany v nich budou mít odlišné zájmy. Z tohoto důvodu nepředpokládám, že by vznikla nějaká koalice „osy zla“, která by vedla globální válečný konflikt.
  • Upřímně doufám, že globální válečný konflikt nehrozí. Nicméně minimálně s ohledem na ruskou agresi na Ukrajině (včetně násilně anektovaného Krymu) a fanatismus stoupenců Islámského státu, nelze možnost válečného konfliktu s dopady na Česko bagatelizovat. Ostatně i druhá světová válka začínala vcelku nenápadně anšlusem Rakouska a zabráním Sudet. I proto bychom se na tuto možnost měli raději dobře připravit.
  • Vztah mezi Ruskem a NATO bude sice po ukrajinské krizi napjatější, ale oba celky jsou příliš hospodářsky provázané. Během několika let se budou silněji prosazovat vzájemné tradiční hospodářské vazby. Je tu i společný zájem na boji proti terorismu a snaha o vyvážení čínského vlivu. Složitější vztahy s Ruskem povedou k posílení euroatlantické spolupráce, což bude pro hospodářský rozvoj Evropy a její obranu dobře. Čína se bude nadále učit být zodpovědným partnerem pro svět a i ona bude přirozeným spojencem proti terorismu a zprostředkovatelem pro udržení severokorejského diktátorského režimu v mezích. Hlavním nebezpečím bude islámský terorismus. Nepřímo podporován bude pokračující tisíciletou válkou mezi šíity a sunnity. Očekávat můžeme i nezměněnou scénu boje palestinských teroristů proti Izraeli. Neúčinnost, neschopnost a korupce vlád třetího světa postaví Evropu před nutnost řešit imigrační vlny nevzdělaných a nevítaných davů. Evropa bude muset vojensky i ekonomicky investovat do řešení příčin emigrace přímo na místě v bývalých koloniích.
  • V současném mezinárodním systému neexistují státní a nestátní aktéři, kteří by byli jednak hrubě nespokojení se svým mezinárodněpolitickým postavením, současně (a to považuji za klíčové) měli vojenské a lidské kapacity a odhodlanost potřebnou k vedení rozsáhlého vojenského konfliktu za účelem vylepšení své pozice. USA jsou naštěstí i za slabého prezidenta Obamy světový četník, který je schopný udržovat přijatelný status quo. Rusko je nespokojeno se svou pozicí, ale nemá sílu ji změnit. Je schopno rozšířit sféru svého vlivu v blízkém zahraničí, ale tím to končí. Čína se teprve stává globálním aktérem mezinárodních vztahů a její bezpečnostní zájmy mají dosud spíše regionální či ekonomickou povahu (expanze v jihovýchodní Asii, zajištění přísunu surovin, ekonomická a populační expanze směrem na ruskou východní Sibiř a do střední Asie, počínštění Tibetu). Globální konflikt není pro ni v tuto dobu výhodný. Ostatní relevantní aktéři jsou buď silně ideologicky motivovaní, ale slabí a nejednotní (islámský svět a jeho radikální nestátní hnutí, popřípadě teokracie typu Íránu), anebo spokojení se svým postavením a neochotní válčit (Západ obecně, Japonsko, velké státy jihovýchodní Asie, Brazílie aj.). Globální válka by mohla vzniknout snad tehdy, kdyby se proti Západu spojilo Rusko s Čínou, což zatím pro velké rozdíly v zájmech obou států nehrozí. Naopak: být Ruskem, obával bych se v dlouhodobém horizontu Číny a snažil bych se se Západem sblížit. Navíc Rusko, Západ i Čína mají jednoho společného nepřítele (zvládnutelného), který je sbližuje: islámský radikalismus. V současném mezinárodním systému naštěstí neexistuje tendence ke vzniku dvou jasných bloků, které by spolu vedly globální konflikt o základní hodnoty, jako tomu bylo za studené války. Zájmy relevantních aktérů se naopak různě kříží, prolínají, ruší, čímž se riziko globálního konfliktu snižuje.
  • Hrozí ale určitá míra deglobalizace, nacionalizace, návratu k ochranářství, nárůstu obecné mezinárodněpolitické nestability a exploze počtu občanských válek i regionálních konfliktů nízké a střední intenzity (zejména v nebezpečném pásu od východního okraje střední Evropy přes západ a jih bývalého Sovětského svazu, Blízký východ a jižní Středomoří až po jihovýchodní Asii). Pro Západ z toho plyne několik úkolů: 1) postarat se o vlastní energetickou, surovinovou a potravinovou bezpečnost, 2) zvládnout své demografické a civilizační problémy (stárnutí populace, nechuť části mladých mít děti, nevůle k práci a obětem, závislost řady lidí na státním zaopatření a rozplizlost a „zpovykanost“ dobového životního stylu), 3) mít dostatek vojenské kapacity k zásahům expediční a mírotvorné povahy všude po světě (je třeba být znovu kolonisty v dobrém slova smyslu), 4) udržovat svoji technologickou převahu nad zbytkem světa, 5) zachovat silnou vojenskou vazbu a obranné závazky mezi Evropou, USA, Kanadou, Austrálií, Novým Zélandem a Japonskem, 6) udržet si svoji „měkkou sílu“, která Západ činí v očích svých vlastních obyvatel tak atraktivním, tj. tvořivost, flexibilitu a základní kulturní a civilizační hodnoty (svoboda, ochrana lidských práv a právní stát, humanismus, tržní ekonomika). Jen tak zůstane Západ i v příštích padesáti letech vůdčí civilizací planety.

Tito respondenti odpověděli „Nevím“:

  • Co svět světem stojí, vždy se někdo někde „mydlí“. Přesně predikovat, jestli se nějaká půtka zvrhne do globálního konfliktu, opravdu nejde. Kolikrát po roce 1945 chyběla pověstná minuta, aby k němu došlo! Kdo ví, jestli někdo z chytráků, co šéfují světovým velmocím, které si hrají na zastánce demokracie, Alláha nebo osvícené diktatury už „nezmagořil“ tak, že globální konflikt spustí. Lidstvo je zlé, blbé a zločinné. A nepoučitelné.
  • Rusko je velmi expanzivní a nevypočitatelné. Pokud by se dostalo do rohu, mohlo by být zdrojem pro možný globální konflikt.