Na konci června představila ČSSD návrh daňové reformy. Patří k němu i zvýšení daně z příjmu právnických osob ze současných 19 na 21 procent a zavedení druhé sazby daně z příjmu právnických osob ve výši 30 procent pro velké firmy z finančnictví, energetiky a telekomunikací. Sociální demokraté to zdůvodňují tím, že tyto firmy obvykle působí v oligopolním prostředí, jež je vzdálené dokonalé konkurenci.
Dle ČSSD je to jedna z rozumných cest, jak se může Česká republika podílet na obrovských ziscích, které jsou v těchto oblastech na českém trhu dosahované. Dvě sazby daně z příjmu právnických osob má řada zemí Evropské unie, například Velká Británie (21 a 28 procent), Španělsko (25 a 30 procent) a Nizozemsko (20 a 25,5 procenta). S tímto zavedením daně z příjmu právnických osob ve výši 30 procent pro velké firmy však v průzkumu ČESKÉ POZICE nesouhlasilo 80,9 procenta vrcholných manažerů.
Patřili k nim i tito dva respondenti, kteří odpověděli stručně, ale jednoznačně:
„Nehorázné, nespravedlivé, populistické!“
„Je to nesystémový a populistický návrh, který žádné vyšší příjmy do státního rozpočtu nepřinese.“
Další odpověď byla sice kladná, ale ironická: „ČSSD začíná jít správnou cestou. Bylo by třeba nejprve vše soukromé, prosperující a konkurenceschopné znárodnit. A poté udělat revoluci a následně rozkrást. Bohužel jsem nebyl aktivně přítomen na počátku tohoto procesu na začátku devadesátých let a rád bych se podobného zúčastnil.“
Mírná ironie zaznívá i v této záporné odpovědi: „Česku hrozí dvě potenciální cesty – řecká a maďarská. Chceme-li se definitivně odpoutat od Evropské unie a evropské civilizace, volme Orbánova řešení. Díky sociální demokracii a jejímu předsedovi Bohuslavu Sobotkovi, že konečně našli odvahu přiznat pravou barvu.“
V těchto dvou kladných odpovědích se žádné pochybnosti neobjevují:
„Nejen pro velké, ale pro všechny.“
„Je to skupina subjektů, u kterých lze předpokládat a na něž je možné se spolehnout, že se nebudou příliš vyhýbat daňové povinnosti, poněvadž jsou dobře vidět. Ani kouzlit s vykazováním nižších zisků kvůli dividendám a reakcím akcionářů.“
Opačného názoru jsou následující dva vrcholní manažeři:
„Podmínky mají být pro všechny rovné, tedy i rovné daně. Neznám relevantní důvod, proč by ten, kdo hodně vydělává, měl být více potrestán než ten, kdo vydělává méně. Ať se současná i budoucí vláda stará o konkurenční prostředí. Vydělává se hodně tam, kde se buď dobře pracuje, nebo je monopolní prostředí, respektive nízká konkurence. Je lepší řešit příčinu, tedy konkurenční prostředí než důsledek, neboli vysoký zisk.“
„Kardinálním problémem České republiky je, že stát neumí vybrat daně. Respektive vybírá je především od těch, kteří se nemohou bránit – od zaměstnanců. Z těch však už nedostane navíc vůbec nic, protože v současné době je zdanění práce v ČR za hranicí únosnosti. Proto je příchod nových investorů minimální, přičemž ti současní většinou provádějí repatriaci zisků, z čehož stát také nemá vůbec nic. Od firem a především od zahraničních státních příslušníků čile podnikajících v ČR zpravidla stát vybere minimum nebo vůbec nic.
Řešení proto není v zavedení druhé, třetí a další daňové sazby, ale ve zlepšení výběru daní úpravou daňových zákonů.Tyto úpravy však v současné době nemohou projít, protože důsledné zdanění firem dlouhodobě blokuje ODS. ČSSD má proto čas připravit si návrhy těchto zákonů ‚nanečisto?. A v případě volebního vítězství je může začít uvádět do praxe.“
Tato kladná odpověď nabízí jiné řešení: „Z čistě teoretického hlediska přináší každá výjimka z pravidel komplikace a v tomto případě bude vytvářet tlak na ,daňovou optimalizaci‘ u ,postižených‘ firem. Vyšší zdanění velkých firem z prakticky monopolních odvětví – finančnictví, energetika a telekomunikace – je však naprosto legitimní. Paradoxně to byla vláda ČSSD, která prakticky zadarmo předala strategická odvětví českého hospodářství zahraničním investorům – nikoli soukromým, ale většinou státně nebo ,kvazistátně‘ kontrolovaným – a udělala z ČR novodobou ekonomickou kolonii neboli montovnu.
Pokud nemá státní suverenita aspoň elementární ekonomický základ, pak se o budoucnosti ČR rozhoduje ve Vídni, Berlíně, Paříži a Bruselu. Systémovějším řešením by bylo částečné znárodnění těchto firem, samozřejmě za úplatu, a použití monopolních zisků například na penzijní reformu. U nás je samozřejmě jakákoli zmínka o zestátnění nebo znárodnění citlivá, což však nic nemění na tom, že vyspělé suverénní a nezávislé země nikdy nepřipustily a nepřipustí, aby jejich strategické části ekonomiky převzali zahraniční investoři.“
Následující dva respondenti v záporných odpovědích nešetří obavami:
„Jakýkoli pokus o nerovné zacházení s plátci daní je cestou do pekla. Vypustil-li by se jednou džin z láhve, lze očekávat účelové selektivní úpravy daňových sazeb. Pokud by ,některé‘ právnické osoby měly platit vyšší daně, lze předpokládat další podobné úpravy vždy, když někomu začne vadit ziskovost některého odvětví.
Pokud má stát pocit, že ziskovost některých odvětví je neoprávněně vysoká v důsledku monopolního či kartelového chování, měl by vytvářet podmínky pro zvýšení konkurence na trhu. Případně nechat jednat orgány, které jsou k tomu určené, zejména Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) nebo Českou obchodní inspekci (ČOI). Vadí-li někomu výše zisku ČEZ, měl by se především zamyslet, není-li neúměrně zvyšována cena elektrické energie. Pokud má někdo podezření, že zisky bank jsou následkem kartelového chování v oblasti poplatků zákazníkům, nechť jejich chování prošetří ÚOHS nebo ČOI.
Problémem je i progresivní zdanění plátců daně z příjmu fyzických osob. Prostřednictvím daní by měla být sankcionována spotřeba, nikoli produkce, jež vytváří pracovní místa a předpoklady pro následnou spotřebu. Pokud ta bude víc daňově zatížena, nejhorším možným důsledkem je mírná redukce spotřeby a akumulace neutracených finančních prostředků.
Potřebuje-li stát zvýšit příjmy, nechť používá nepřímé daně, například spotřební daň, kterou lze v různé procentuální výši uvalit na pořízení ,zbytných‘ věcí. Tím by se jiným způsobem dosáhlo vyššího zdanění ,nenáviděných bohatých‘ podniků i lidí. Pokud by byla například uvalena spotřební daň na pořízení motorového vozidla, pak by i při stejné procentuální sazbě zaplatil odlišnou absolutní částku podnik nebo člověk při nákupu vozidla za dvě stě tisíc nebo několik milionů korun.
Česko patří mezi pět zemí s nejvyšší spotřebou alkoholu na obyvatele, a proto by nevadilo, kdyby se zvýšila sazba spotřební daně na alkoholické nápoje. Místo zvyšování cen energií by bylo možné zatížit jejich spotřebu spotřební daní. To by bylo v případě elektrické energie efektivnější než zvyšování její ceny a následné sanování státu prostřednictvím jeho majetkového podílu v ČEZ. V tom však narazíme na to, že příjmy státu jsou jedna věc a ,jiné zájmy‘ druhá. Spotřební daní by bylo možné zatížit i výrobky, jejichž užívání nebo následná likvidace nějak poškozují životní prostředí.“
„Obávám se, že nynější ,pravicová‘ vláda zvýší nepřímé daně a příští ,levicová‘ vláda zase přímé. A ČR skončí jako země s vysokým zdaněním, vysokou mírou vyhýbání se placení daní u části ekonomických subjektů, vysokou nezaměstnaností, vysokou mírou politické korupce a s dlouhodobě upadající ekonomikou.“
