Prezident Miloš Zeman uvedl 21. srpna v projevu v Senátu, že ztratil důvěru v Nejvyšší soud a jeho představitele po verdiktu, kvůli kterému bylo později zastaveno trestní stíhání tří exposlanců ODS, kteří byli obviněni z politické korupce. „Po posledním rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci tří poslanců – všichni víte, o kom mluvím – jsem ztratil důvěru v tuto instituci i v její představitele," prohlásil Zeman před senátory.
O několik dní později, 25 srpna, své ostré vyjádření poněkud zmírnil, když upřesnil, že ztratil důvěru hlavně v předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Prý se od inkriminovaného verdiktu měla distancovat.
Zaskočená Brožová reagovala již na výroky Zemana v Senátu slovy: „Překvapuje mě vyjádření pana prezidenta v poměru k představitelům Nejvyššího soudu, protože nerespektuje nezávislost soudního rozhodování.“ Což ovšem Zeman popírá s tím, že do rozhodování soudu nijak nezasahuje.
Otázka pro právnické respondenty průzkumu ČESKÉ POZICE se přímo nabídla: Lze považovat prezidentovo vyjádření na adresu Nejvyššího soudu a jeho představitelů (konkrétně Brožové) za útok na nezávislost soudní moci?
Výsledek hlasování ukázal, že přes dvě třetiny oslovených právníků a advokátů (70,4 procenta, 19 respondentů) to za útok na nezávislost soudů považuje, a zhruba čtvrtina (25,9 procenta, 7 respondentů) z nich nikoli. Jediný respondent pak zvolil odpověď „nevím“.
Odpovědělo 27 právníků a advokátů.
Na úvod uvádíme podle nás výstižný názor respondenta, který zvolil variantu odpovědi „nevím“:
- Vlastně ani nevím, tlak na některou z justičních institucí je (bohužel!) v České republice obvyklý prezidentský folklór již od dob Václava Klause. Justice je už zvyklá a politiků se nakonec příliš nebojí… Nyní jde zřejmě o další ze zkušebních balónků, kterými Miloš Zeman testuje hranice své moci a odvahu ostatních aktérů ústavního a politického systému se mu postavit.
V první řadě to však byla Zemanova taktická reakce na chladný postoj některých justičních špiček k jeho přání, aby se Jan Sváček stal ústavním soudcem. Zeman prostě využil nesouhlasu, který v části veřejnosti vyvolal judikát Nejvyššího soudu ve věci trestně stíhaných tří poslanců, a pokusil se poukazem na tento judikát znevěrohodnit Nejvyšší soud jako celek, včetně jeho předsedkyně.
Vedle důvodů taktických v Zemanově jednání asi svoji roli hrála i snaha posílit svůj vliv vůči soudům obecně a pokusit se i mezi justičními špičkami použít princip „rozděl a panuj“. Z pohledu reálpolitiky běžný a vcelku inteligentní manévr, ovšem z pohledu kvality a stability našeho ústavního systému opět další krok posouvající nás směrem kamsi na východ. Není první a bohužel asi ani poslední…
Bude na justici a jejích šéfech, aby si od Zemana dokázali udržet patřičný odstup, ale zároveň zůstali nestranní a zdrženliví a nenechali se vtáhnout do bojů na té či oné straně dnešních velmi proměnlivých mocenskopolitických barikád.
Výběr odpovědí, podle nichž výrok prezidenta Zemana útokem na nezávislost soudů byl:
- Výrok pana prezidenta Miloše Zemana považuji za zcela jasný útok na nezávislost soudů. Snad jen málokdo chápe výrok pana prezidenta jinak, než jako jasný imperativ, jak by měly soudy „správně“ v kauze Nagyová rozhodovat. Takový zásah moci výkonné do moci soudní považuji v demokratickém právním státě za naprosto nepřípustný. Pevně proto doufám, že soudy svoji nezávislost a nestrannost obhájí, a pokud snad v budoucnu dovodí trestní odpovědnost konkrétních osob v uvedené kauze, stane se tak na základě jasných a nezvratných důkazů, a nikoliv uvedeného imperativu.
- A nejenom na ni. Pan Zeman útočí, či spíše hloupě a arogantně kope, do řady stavebních kamenů našeho státu. Od parlamentní demokracie, přes nezávislost soudů až k dobrým sousedským vztahům s okolními státy. Jeho výrok je nešťastný a jednoznačně odsouzeníhodný, ať už s rozhodnutím Nejvyššího soudu souhlasíme, či nikoliv. Úlohou prezidenta je dle mého názoru společnost kultivovat, hledat a podporovat to dobré, co je v nás, v naší mentalitě. Pan Zeman bohužel dělá pravý opak.
- Ano, i když spíš než o útok se pravděpodobně jedná jen o nedostatek vědomostí, které člověk objímáním stromů prostě nezíská.
- Není možné, aby vrcholné orgány státu, tj. prezident, vláda, parlament a Nejvyšší soud se vzájemně napadaly a zpochybňovaly svoji legitimitu. Co kdyby Nejvyšší soud prohlásil, že ztratil důvěru v prezidenta? Pak by označení banánová republika byla ještě poklonou tomu, co tu máme.
Výběr odpovědí, podle nichž výrok prezidenta Zemana nebyl útokem na nezávislost soudů:
- Soudy přeci nestojí mimo kritiku, a to ani mimo kritiku ze strany představitelů výkonné moci – samozřejmě nesmí to přesáhnout určité meze (hypoteticky kdyby třeba prezident republiky soudcům veřejně vyhrožoval nebo je urážel, citelný zásah do nezávislosti by to był). Navíc v dané věci (poslanecká imunita ve věci podezření z korupce) si Nejvyšší soud ČR zřejmě kritiku zaslouží měrou vrchovatou.
- Vědomý a cílený útok na nezávislost soudů to snad nebyl. To prezident jistě jen tak bez rozmyslu plácl ve spravedlivém rozhořčení nad výrokem tříčlenného senátu Nejvyššího soudu.
- Výrok Miloše Zemana za útok nepovažuji, je to jen logické pokračování úvahy, že ústavní zvyklosti jsou idiotský pojem. Miloš Zeman pravděpodobně ztratil důvěru v Nejvyšší soud, protože je možná podle něj stejně idiotský, jako ústavní zvyklosti. Idiotské začínají logicky být kromě zvyklostí i ústavní orgány, pokud idiotsky rozhodují, časem může být idiotská i Ústava. Je dobře, že prezident idiotský není a možný rozsah idiocie si uvědomuje.
- Ne, ale jde o výrok nevhodně formulovaný, jakkoliv má prezident právo nesouhlasit s konkrétním výrokem konkrétního senátu kteréhokoliv soudu, jako s ním má právo nesouhlasit každý občan. Kritika konkrétního výroku soudu není nikdy útokem na jeho nezávislost. Problém je, když prezident paušalizuje a hovoří obecně o Nejvyšším soudu – tedy do důsledků vzato o všech jeho senátech. Ani v tomto případě bych ovšem nehovořil o ohrožení nezávislosti, spíše o snaze zpochybnit důvěryhodnost. Potom je ovšem otázkou, kdo právě tu má větší, a tedy kdo komu ji může úspěšně zpochybnit a kdo ji naopak zpochybňuje sám sobě.
- Jakkoliv jsou výroky Miloše Zemana velmi jednoznačné, do jisté míry expresivní, nelze je považovat za útok na nezávislost soudní moci. Zeman posléze svůj výrok poupravil (nutno podotknout). Děkujme za to, že zde máme politika, který říká to, co si myslí, byť se to nemusí líbit. Už mám dost těch naučených frází (keců) průměrných politiků, kteří pouze melou poučky z politologických učebnic. Už mám dost té ultrakorektnosti, která stejně nikam nevede. Vraťme se k prapodstatě. Zeman řekl to, co si myslí. Za to musíme být vděční. Ano, mohl to říci jinak, jemněji a kultivovaněji, mohl tam být dodatek o tom, že rozhodnutí respektuje atp. Ale řekl a vystihl to, co si myslí (a zřejmě nejen on).
U Zemana nehledejme jemnost a ohledy, jde tvrdě za svým cílem. Přestaňme už hrát to absurdní divadlo a říkejme věci narovinu, tak jak prostě jsou. Vždyť nesouhlas s rozhodnutím soudu je přeci také právo, soud není neomylný, soud jsou jen lidé a ti interpretují právo. I soudy často ohýbají právo. Přeci všichni toto víme. I soudní rozhodnutí může být špatné, a často jsou soudní rozhodnutí mimořádně bídná. Opusťme tu korektnost, buďme mírně nekorektní, ale o to více upřímní. Soud musí mít zpětnou vazbu. Není to útok na soudní moc. Co může Zeman dělat? Maximálně nesouhlasit, může protestovat, může verbálně zpochybňovat, ale to je tak vše. Rozhodnutí platí.