Generální ředitel energetické společnosti ČEZ Martin Roman se rozhodl, že významnou část svého soukromého jmění odhadovaného na několik set milionů korun věnuje na charitativní či vzdělávací projekty. „Většina úspěšných lidí si v nějaké fázi života řekne: Teď již nepotřebuji vydělávat další peníze. Začne přemýšlet nad trvalejšími hodnotami. Člověk má v sobě zakódovanou potřebu pomáhat ostatním,“ řekl Roman v rozhovoru pro týdeník Ekonom. Svým potomkům chce prý poskytnout pouze „elementární“ finanční zabezpečení.
Nadpoloviční většina vrcholných manažerů – 59,8 procenta – oslovených v průzkumu ČESKÉ POZICE se domnívá, že bohatí čeští byznysmeni by si měli vzít příklad z Martina Romana a většinu svých peněz věnovat na dobročinné účely. V jejich odpovědích se však často objevují pochybnosti o jeho byznysmenských schopnostech, šéfuje-li polostátní společnosti ČEZ.
V těchto dvou kladných odpovědích však žádné výhrady nezaznívají:
„Bohatí lidé by měli podporovat dobročinnost. Z pragmatického hlediska je to i jedna z činností, která může pozitivně ovlivnit názor běžného občana na bohatství.“
„Daří-li se někomu nadprůměrně dobře, měl by část svého jmění poskytnout méně úspěšným nebo ,nemohoucím‘.“
Následující dva respondenti nevědí, zda by bohatí čeští byznysmeni měli Martina Romana následovat:
„Co je to být bohatý? Ať si každý se svými legálně vydělanými penězi dělá, co uzná za vhodné. Navíc je otázkou, zda peníze na dobročinnost přinesou větší užitek než jejich investování.“
„Úsměvné je, že generální ředitel energetické společnosti ČEZ Martin Roman je manažerem polostátní firmy a z peněz, které obdrží jako manažer, dělá filantropa.“
Další vrcholný manažer otázku zásadně odmítá, a proto nechce zvolit ani jednu ze tří možných odpovědí: „Otázka se mi zdá velmi nepřípadná, respektive působí jako od bulvárního média. Je to stejné, jako byste se ptali, zda by měli ostatní byznysmeni mít také dvě děti, jezdit určitým typem auta, věnovat se golfu namísto skoku do dálky nebo v závěti určit někoho univerzálním dědicem.“
Tyto tři záporné odpovědi uvádějí důvody, proč Martin Roman není dobrým příkladem:
„Z takové dobročinnosti by se nemělo stát pravidlo. A už vůbec ne pravidlo založené na příkladu Martina Romana. Od úspěšných a bohatých lidí se velkorysost očekává, ale každý z nich má právo zvolit si způsob, jak se svým jměním naloží.
V Romanově případě jsem rád, že se tak rozhodl, protože není standardně ,úspěšným a bohatým člověkem‘. Ke svému postavení a ziskům se nedopracoval cestou, kterou bych respektoval. Je to spíš osoba, s jejíž pomocí mohou politické struktury těžit ze společnosti ČEZ. Bral bych, kdyby se v něm hnulo svědomí. Spíš to však bude PR.“
„Byznysmen je mimořádně vytížený a pod velkým časovým i psychickým tlakem. Nespotřebuje o mnoho víc než dělník u pásu. Jezdí sice možná lepším autem, bydlí v lepším domě a jí lepší jídlo, ale kdyby nedělal svou práci, potřeboval by cestovat? Spousta lidí není schopných mít ani rodinný domek, protože starat se o něj znamená fyzickou i organizační práci, což mnoho ,panelákových lidí‘ není s to zvládnout nebo akceptovat.
Úspěšný podnikatel svými penězi zvyšuje zaměstnanost a HDP a platí vysoké daně. Stará se o svůj majetek s obrovským nasazením a ku prospěchu všech. Rozhoduje racionálně, tedy tak, aby majetek vynášel a projekty byly ziskové a návratné.
Pokud byznysmen většinu svého majetku rozdá, je to stejné, jako by byl manažerem v socialistickém podniku. Nebude se tolik honit a snažit a vzniklé nižší zdroje budou navíc neoptimálně využity. Stát zchudne na daních a poklesne počet pracovních míst. Zdraží se zboží. Je to od Martina Romana nedomyšlená hloupost, nemá-li silný pocit, že si svůj majetek nezaslouží, protože k jeho vzniku zásadně přispělo rozhodnutí státu. Nebo pokud se nechystá do politiky.“
„Dobročinnost je správná věc a měla by patřit do rejstříku aktivit úspěšných byznysmenů. Současně je však rozhodnutí pana Romana věnovat většinu svého akumulovaného kapitálu na dobročinné účely velmi špatnou zprávou.
Za situace, kdy naše ekonomika trpí nedostatkem tuzemských zdrojů a je odkázaná na příliv zahraničních investic, je nutné, aby právě čeští byznysmeni investovali většinu svých prostředků do české ekonomiky a zajistili udržitelný podíl domácích investic v naší ekonomické infrastruktuře, a to každou korunu. Toho se financováním dobročinných účelů dosáhnout nedá.
A jsme zase u starého čínského přísloví, že je lepší naučit chudáka rybařit než mu věnovat rybu. Úkolem úspěšných byznysmenů by především mělo být vytvářet zisk, a tím podporovat růst ekonomiky, aby takzvaných dobročinných účelů bylo třeba co nejméně. Pouze financování nadací podporujících vzdělávání a vědecký výzkum to asi splňuje.“
Následující tři manažeři sice odpovídají kladně, ale zpochybňují jeho byznysmenství:
„Otázkou je, do jaké míry je Martin Roman ,byznysmenem‘, když pracuje se státním majetkem a v silně regulovaném a vůči konkurenci relativně chráněném oboru. Chci tím naznačit, že odměňování ve společnostech s účastí státu by mělo mít určité limity. V některých zemích společnost odmítá příliš rozevřené příjmové nůžky, například v Japonsku a ve Skandinávii, a netajím se, že je mi takový přístup mnohem bližší než filantropie ve světle ramp. Ale, jak se říká, pán Bůh zaplať za ty dary.“
„S panem Romanem by to také měli učinit všichni bohatí politici a lobbisté, kteří získali majetek ze státních nebo veřejných peněz.“
„Na základě svých funkcí jsem přesvědčen, že veškerý příjem nad půl milionu korun je nemorální, neboť nemůže odpovídat výkonu. Ve státních podnicích jsou takové příjmy dvojnásobně nemorální. Příjmy pana Romana vyplývají z nesmyslného platu – říká se okolo dvanácti milionů korun –, kterým se mu zřejmě politická elita odvděčuje za podporu jejich stranám, a z privilegovaných informací, které zná z výkonu své funkce. Je velmi vhodné, že se věnuje charitě. Jde o nečekaný akt výčitek svědomí.“
„Lidé by měli chytře ,investovat‘ přebytečné peníze, které nepoužívají pro své podnikání nebo rozumnou osobní spotřebu, do dobročinných aktivit a zapojit do toho i své byznysové myšlení, aby byly co nejefektivněji využívané. Martin Roman je specifickým příkladem. Většinu svého bohatství totiž získal rozhodnutím politiků o jeho odměňování v polostátní firmě, kterou ovlivňují politické strany a jež funguje v prostředí omezené konkurence, jejíž rámec je opět určován politicky.“
„Vždyť to vůbec nejsou jen Romanovy peníze, ale částečně i daňových poplatníků – minimálně z 60 procent. Martin Roman by proto měl automaticky věnovat na dobročinné účely 60 procent vydělaných peněz. A zbytek si ponechat za dobré výsledky, kterých společnost ČEZ bezesporu dosahuje. Bylo by to férové, neboť řídit dobře tuto firmu je poměrně složité. A to pan Roman zvládá dobře.“
