Boží mlýny melou. Recese bude! Bude drsná. Evropa si ji zaslouží.

Dle 80,6 procenta vrcholných manažerů oslovených ČESKOU POZICÍ čeká Evropu v důsledku dluhové krize období ztraceného hospodářského růstu.

Odpovídalo 145 vrcholných představitelů firem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Odpovídalo 145 vrcholných představitelů firem. | foto: © ČESKÁ POZICEČeská pozice
Odpovídalo 145 vrcholných představitelů firem.

Eurozóna se potýká s dluhovou krizí, finančním trhům vládne nejistota a problémy mají i jiní hlavní státy světové ekonomiky. Očekává se hospodářské zpomalení, jež by mělo zasáhnout všechny členské země ozóny i Evropské unie. Ekonomická krize zatím nejvíc sužuje státy takzvané „vepřové“ skupiny PIIGS (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko). Ale i růst druhé největší ekonomiky eurozóny Francie by se měl na konci roku dostat do červených čísel.

Podle nejnovější prognózy by měl být vývoj hospodářství EU a eurozóny výrazně horší, než se na jaře předpovídalo. Eurokomisař pro měnové a hospodářské záležitosti Olli Rehn při jejím představování 10. listopadu dokonce prohlásil, že ekonomický růst EU se zastavil, a varoval, že jí reálně hrozí recese. V příštím roce by se měl hospodářský růst EU zpomalit na 0,6 a eurozóny na 0,5 procenta. Existuje však riziko, že se situace v eurozóně a na trzích ještě zhorší.

Skeptičtí jsou i vrcholní manažeři oslovení v průzkumu ČESKÉ POZICE – 80,6 procenta z nich se totiž domnívá, že v důsledku dluhové krize čeká Evropu dlouhé období ztraceného hospodářského růstu.

Patří mezi ně i tito tři respondenti:

„A není se co divit. Státy budou muset šetřit, byť vlastně nevědí, co to znamená. To povede k poklesu jejich poptávky, jež činí zhruba 50 procent HDP, což se bezprostředně projeví na růstu, respektive spíše stagnací či poklesem. Jinak to však nejde.

Preferoval bych začít šetřit rychle a ,bolestně‘, protože to je lepší. Lidé to krátkodobě pochopí a následně může opět začít růst, ale již na zdravých základech. Nevěřím v postupné šetření rozložené do dlouhého období. Vždy to do toho přijdou nějaké volby či výkyvy a nakonec z úspor nic není.

Zastávám se ,tupých škrtů‘. Úspory se totiž vždy týkají škrtů. A nikdo mě nepřesvědčí, že je to jinak. Navíc provádět úspory/škrty není tupé, ale zodpovědné, a chce to velkou odvahu. Proto vyzývám, abychom to nesnižovali. A když už politici nemají odvahu říct lidem pravdu, ať to aspoň nekomplikují podnikatelům. Nakonec jsou to především jejich peníze, které tupě a rádi rozdávají.“

„Růst částečně díky zadlužování (států, firem, obcí, občanů) skončil. Evropské státy a ekonomické subjekty budou muset snižovat dluhy. A to navzdory tvrdému šetření, což povede k nižší spotřebě a investicím. Končí i dominance evropských firem nad asijskými. Proto bude Evropa relativně zaostávat za USA a Asií a bude postupně klesat její význam ve světovém hospodářství. Blíž tomu, co odpovídá jejímu počtu obyvatel.

Pokud se rozpadne eurozóna nebo Evropská unie a země, jako je Itálie, neřízeným způsobem zbankrotují, sešup bude náhlý/skokový a mnohem hlubší.

„Z trendů v Evropě a zejména v Asii a Africe lze dovodit několik scénářů, které budou pro Evropu negativní. To znamená, že lze s poměrně velkou pravděpodobností odhadnout, že Evropa bude mít problémy. A očekávat její ústup z klíčového globálního hráče na globální periferii.

Hodně k tomu přispěje to, že Evropa bude muset věnovat velké množství energie řešení problémů v důsledku současných, ,volně‘ nastavených vztahů v EU. Zásadním problémem však v současnosti je, že EU neví, jak se z tohoto bludného kruhu a kterým směrem dostat. Chybí jí skutečná strategie změny.

To, co zažívá Evropa, není jen důsledek hospodářských cyklů, ale ve velké míře i špatné politiky rozšiřování EU. Nelze udržet exkluzivní klub, pokud se členem může stát podprůměrný.

Další vrcholný manažer se nedokáže rozhodnout pro kladnou ani zápornou odpověď:

„Nezabývám se profesně makroekonomikou a analýzami v této oblasti a mám problém s tím, že vývoj prognózují a komentují odborníci, kteří se v minulosti mnohokrát mýlili, nebo byli značně nepřesní. Pokud nositel Nobelovy ceny za makroekonomické modely jasně a srozumitelně v rozhovoru vysvětlí, že je několik scénářů a prakticky nejde seriozně určit, který bude reálný, jsou ,definitivní‘ prohlášení buď deklaracemi s politickým cílem, například strašení lidí i firem, nebo bláboly neznalých.

Velmi skeptické jsou následující tři kladné odpovědi:

„Evropa se sevřela sebevražednými předpisy a nařízeními, které brání podnikání a snižují konkurenceschopnost evropských podniků. A vydala se cestou sociálního inženýrství.“

„Formulace ,dlouhé období ztraceného hospodářského růstu‘ je silně eufemistickým vyjádřením ceny, kterou Evropa zaplatí za takzvaný sociální smír, neboli umělé zvyšování životní úrovně bez odpovídajícího růstu produktivity. Financovala jej totiž na úkor své konkurenceschopnosti a prostřednictvím bezuzdného zadlužování. Určitou útěchou budiž to, že se opět prokáže pravdivost přísloví o božích mlýnech.“

„Pokud se nezruší euro a nerozpadne EU, propad bude katastrofální!“

Optimističtěji vyznívají tyto tři záporné odpovědi:

Příští období nebude natolik dramatické, aby ekonomika vůbec nerostla. A už vůbec nesdílím názor prezidenta Václava Klause, který dokonce hovoří o ,ztracené dekádě‘. Všechno bude záležet na zodpovědném přístupu vlád zadlužených zemí při snižování dluhu. Tento přístup a reformy, které z něj vycházejí, však nemůžou obsahovat pouze zvyšování daní – jako u nás –, popřípadě škrtání některých sociálních prvků – jako u nás.

To totiž není žádné velké umění, nesvědčí to o velkých kompetencích politiků a z dlouhodobého hlediska by to mohlo brzdit spotřebu a růst. Reformy musejí být strukturální – a týkat se procesů státní správy s cílem udělat v nich pořádek. O tom, že to není nemožné, svědčí Estonsko. To ráznou restrukturalizací státní správy snížilo zadlužení státu vůči HDP na 6,6 procenta. A navíc při zavedení eura, které Estonci přijali v době doznívající recese.“

Evropu sice čeká relativně dlouhé období nízkého tempa růstu HDP, ale příčinou není takzvaná dluhová krize, protože ,nezdravě‘ zadlužené jsou především jednotlivé státy (lépe řečeno vlády), a naopak soukromé firmy (podniky a podnikatelé) vykazují relativně vysokou míru ,finančního zdraví‘. Čím vyšší je podíl jednotlivých vlád na přerozdělování finančních zdrojů a tím i hmotných statků, tím větší dopad na reálný ekonomický růst.

Na finance jednotlivých států (vlád) by mělo být nahlíženo stejně kriticky jako na firemní a v případě platební neschopnosti využít obdobné nástroje jako u bankrotujících firem – prodej zbytného majetku, například zlatých rezerv, státních firem, pozemků či zahraničních aktiv – a výrazné úspory ve výdajích, kupříkladu úředníci a byrokracie či sociální výdaje. Problémem je, že mnoho takových rozhodnutí není v evropském ,socialistickém‘ civilizačním prostoru politicky průchozích.

„Hospodářský růst v Evropě táhne hlavně Spolková republika Německo. Německé firmy se na krizi začaly připravovat již v roce 2008. V době, kdy tehdejší český premiér Mirek Topolánek ještě naivně vykřikoval: ,Jaká krize?‘ a ,Es kommt der Tag!‘

Německé firmy neztrácely čas a bezprostředně konaly. České firmy ukolébané populistickou rétorikou tehdejšího českého establishmentu nedělaly v té době nic. A naivně doufaly, že se jich krize snad nedotkne. Realitu všichni známe.

Proto německé firmy prošly krizí relativně dobře. A v současné době si díky pozici a ratingu Německa mohou brát levné úvěry na další expanzi, což na rozdíl od českých firem dál zvyšuje jejich globální konkurenceschopnost. Ani Francie na tom není tak špatně, jak píší některé deníky. Není na tom sice stejně dobře jako Německo, ale rozhodně několikanásobně lépe než všechny ,vepřové‘ ekonomiky.

Problémové země eurozóny žádný zásadní podíl na výrobě a výzkumu v Evropě nemají. Podniky v Řecku jsou většinou montovny, které hospodářský růst či pokles evropské ekonomiky nijak zásadně neovlivní. A jestli se v nich bude stávkovat, pak je jejich majitelé maximálně zavřou a namísto dílů ke smontování budou do Řecka dovážet hotové výrobky.

Řecko žije především z turistiky, která může spíše pocítit nečekaný boom, protože se očekává pokles cen v mnoha turisticky atraktivních destinacích, což posílí příliv turistů. Mnozí realitní investoři se dokonce těší na pokles cen nemovitostí v Řecku, aby využili příležitosti k nákupu, která se delší dobu nebude opakovat. Portugalsko je na tom podobně. Do něj se navíc hodně jezdí kvůli golfu. A ,golfová ekonomika‘, jak známo, žádnou krizí netrpí.“

Možná jsem optimista, ale tím neříkám, že řešení problémů eurozóny bude jednoduché a bezbolestné. Nehledám však problémy tam, kde nejsou.

Opačného názoru jsou následující tři respondenti:

V důsledku toho, jak evropské vlády, naši nevyjímaje, hospodařily, nás nečeká nic jiného. Bohužel tak hospodaří nadále. Korupce a uplácení voličů sociálními výhodami, jež zadlužují stát, jsou stále na pořadu dne, přičemž občané to tiše tolerují. Nebo si na to zvykli, rezignovali, nazývejme to jakkoli. Každopádně se to nemusí změnit. Nic jiného než vleklou recesi si bohužel nezasloužíme.

„Asi však nelze říct, že v důsledku dluhové krize. Ta je totiž důsledkem více negativních faktorů, a tudíž není prvotní příčinou. V konečném důsledku nepůjde o odložení hospodářského růstu, ale o drsnou hospodářskou krizi.

Obecně řečeno, u většiny Evropanů převládá klamné přesvědčení, že mají právo na vše, co vidí, jen menšina si uvědomuje i své povinnosti. Většina chce pouze spotřebovávat výdobytky konzumní společnosti, menšina ctí morální hodnoty a uspokojení hledá ve vlastní práci a rodině. Většina považuje za symbol úspěchu bezduché a užitek nepřinášející sportovní a mediální hvězdičky, zanedbatelná menšina ctí vzdělání, skutečný pracovní um a profesní zdatnost.

Většina oběživa není podložená ani skutečnými hodnotami, ani prací, o zlatu již dlouhou dobu ani nemluvě. Naše společnost opovrhuje kvalitní prací a vzděláním, máme plné popelnice chleba, jsme ochotni pálit zrno v elektrárnách a v motorech aut, ale fotbalistům a polonahým slečnám platíme sto- až tisíckrát víc než lékařům, vědcům a konstruktérům.

Arogantní chování vládnoucích kleptokracií či partajokracií je pak jen odpudivě viditelným vrcholem ledovce. Fandí se nahlas deviantům a různým úchylkám a hlasitě, či palcovými titulky se opovrhuje těmi, kdo na všechny tyto nenormálnosti poukazují. V podstatě se dá říct, že naše většinová společnost se ze své slabomyslné a sebevražedné cesty navíc nahlas raduje.

Stejně jako se jen výjimečně rozjívené dítě samo ukázní, ani u většinové populace nemůžeme potřebnou sebereflexi očekávat. A od volených zástupců dávících ze svých prodejných úst pouze bezduché žvásty ještě méně. Evropa si bude muset projít další bolestnou katarzí, která by tuto metastazující společnost mohla očistit. A bezpochyby si jí projde. Otázkou je spíš kdy než zda.

Než se to však stane, budeme muset popřávat sluchu nejen hochštaplerům, jako je nejmenovaný bývalý premiér, který tvrdil, že dluhy se platit nemusejí, ale i dalším zhoubným utopiím sociálních inženýrů a hlasatelům korektnosti. Ti, nyní hojně zastoupeni v Bruselu i ve většině médií, jsou totiž prvopočátečními iniciátory společenského rozkladu.

Byť jsem ochoten věřit, že teorie mnoha z nich byly vedené utopickou snahou po snazším životě a rádoby ,spravedlivém‘ rovnostářství, které však ve své podstatě popírá přirozené zákony. Od jejich ochoty rozložit celou evropskou společnost kvůli osobnímu zisku a prosazení svých iracionálních ideálů je ani neodradí, že i oni skončí na úbytě mezi těmi, které jejich rozkladná činnost dočista semele. Nebude to poprvé, kdy revoluce pozře vlastní děti.

Snaha vyrovnat státní rozpočty a zamezit dalšímu zadlužování evropských států bude dlouhodobě brzdit silnější hospodářský růst nejen v Evropě. Zasáhne i neevropské ekonomiky, které jsou významnými exportéry do Evropy. Úsporná opatření vlád evropských států mohou vyvolat sociální nepokoje občanů, protože si zvykli na to, co Němci nazývají sociálně tržní hospodářství, neboli na skutečný socialismus, jenž se v západní Evropě po pádu železné opony naplno rozvinul.

Nespokojenost občanů východní Evropy a jejich hluboké zklamání z toho, že navzdory ideálům spojeným s odstraněním starých režimů nepřinesl vývoj očekávaný růst blahobytu, právního státu a jistot a už si zase mají začít utahovat opasky, přičemž si vládní garnitury a s nimi úzce propojené finanční skupiny ,rozkradly‘ státní majetek, můžou v této části evropského kontinentu vyvolat podobné exploze sociálního napětí.

To vše bude prodlužovat ekonomickou stagnaci.