ČESKÁ POZICE se v právním průzkumu vrátila k celostátní odborářské stávce v dopravě 16. června. Listina základních práv a svobod (LZPS) právo na stávku u určitých profesních skupin vylučuje. U některých zaměstnanců státní správy a samosprávy může toto právo na základě LZPS omezit zákon. A také u lidí, jejichž povolání jsou nezbytná pro ochranu života a zdraví.
ČESKÁ POZICE se proto právníků zeptala, zda by nebyla na místě restrikce i v případě zaměstnanců v dopravě. Většina z nich – 56,5 procenta – odpověděla, že by právo „dopraváků“ na stávku omezováno být nemělo, neboť její význam převažuje nad dočasným nepohodlím cestujících. Někteří však dodávali, že stávka dopravních odborů by se měla týkat jen jejich zaměstnavatele a neměla být výrazem nespokojenosti s politikou státu. V takovém případě sice dle právníků odboráři mohou stávkovat, ale ve svém volném čase, a nikoli v pracovní době.
S omezením práva pracovníků v dopravě nesouhlasí tito čtyři respondenti, nikoli však bezvýhradně:
„Odpovídám záporně, ale mělo by být obecně vyloučeno právo na stávku mimo kolektivní vyjednávání v jednotlivých podnicích. Stávka má být nástrojem kolektivního vyjednávání, a nikoli nátlaku v rámci politického rozhodování.“
„Právo na ,politickou‘ stávku, tedy jinou, než která souvisí s kolektivním vyjednáváním či směřuje k prosazení nároků vůči zaměstnavateli, je nemístné. Pracovníkům v dopravě bych neupíral právo na stávku, ale výlučně ve zmíněném případě kolektivního vyjednávání. ,Právo‘ na snahu zvrátit vydíráním výsledek demokratických voleb je zvrácené.“
„Proč objevovat Ameriku… Nemyslím si však, že by některý z našich politiků měl stejnou odvahu a sílu jako americký exprezident Ronald Reagan při stávce leteckých dispečerů. Stačí se podívat do Francie, kde minimální zaručená obslužnost byla jedním z prvních zákonných opatření nového prezidenta Nicolase Sarkozyho, a pečlivě ji opsat.“
„Omezovat právo na stávku pro pracovníky v dopravě by mělo jít pouze z výjimečných důvodů. Stejně si nejsem jistý, zda by bylo dobré stávku omezovat pro další kategorie zaměstnanců.
Omezeno by však mělo být zneužití stávky k prosazování politických cílů, funguje-li stát jako standardní demokratická společnost, v níž se odehrává svobodná soutěž demokratických politických stran. K vyjádření svého názoru by měli občané včetně odborářů využívat svého práva při volbách. Případně projevovat svůj názor způsoby, které jsou běžné pro vyspělou občanskou společnost.“
Následující odpověď je sice kladná, ale nese se v podobném duchu:
„Zákon by měl zejména jasně stanovit, že zaměstnanci mají právo stávkovat jen z důvodu pracovněprávních nároků. Pokud jsou ve sporu se zaměstnavatelem, pak krajním způsobem prosazování požadavků může být i stávka. Pokud však nesouhlasí s něčím, co zaměstnavatel neovlivní, například vládní politiku v oblasti zdaňování, pak by stávka neměla být přípustná. Neexistuje žádný důvod, proč by v takových případech zaměstnanci měli působit škodu zaměstnavateli.
Protestovat proti vládní politice mohou, ale ve svém volnu a bez jakéhokoli omezování zaměstnavatele a obsazování jeho výrobních prostředků. Zcela v právním režimu zákona o shromažďování.“
V záporných odpovědích dalších čtyř právníků se žádné výhrady neobjevují:
„Pokud někdo naléhavě potřebuje lékařskou pomoc, zpravidla nejede k lékaři vlakem či autobusem, nýbrž sanitkou, jejíž posádka stávkovat nemůže. A pokud nejde o naléhavý případ, může to počkat do druhého dne, až autobus zase pojede. Takže nevidím žádný důvod, proč by právo stávkovat mělo být u zaměstnanců v dopravě nějak omezeno.
Nejnovější stávka ukázala, že den bez veřejné dopravy je spíše příjemný, skoro nedělní zážitek. Pokud by takto měly vypadat stávky v dopravě, přimlouvám se, aby jich bylo víc. Praha bude průjezdnější i pro sanitky.“
„Zájem na plynulosti veřejné dopravy není dostatečně významný, aby kvůli němu bylo suspendováno ústavní právo na stávku.“
„Nezapomínejme, že i právo na stávku přispělo k sociálnímu smíru, jak jej známe z poválečné západní Evropy. Postupné oklešťování tohoto či jiných práv v důsledku ohrožuje i práva, jež s právem na stávku zdánlivě nesouvisejí.“
„Právo na stávku garantuje ústava. A ať se páni politici podívají, jak se odehrávají stávky ve Francii nebo Itálii.“
Tento respondent odpovídá také záporně, což fundovaně zdůvodňuje:
„Základní práva by měla být omezovaná pouze v absolutně nevyhnutelných případech. A každý z nich by měl být podroben přísné kontrole. V tomto ohledu musí sehrát roli nejen Ústavní soud, ale i například celá soustava obecných soudů, senát, instituce společenské kontroly včetně médií. Od omezení práva zaměstnanců na stávku v jednom oboru je krůček, ne-li střemhlavý pád, k dalšímu bujení těchto restrikcí.
Naopak je nutné, aby všechny složky státního mechanismu – zejména pilíře zákonodárné a exekutivní – splnily povinnosti vyplývající z Listiny základních práv a svobod. Ta stanoví, aby byl k právu na stávku přijat zákon. A to, že se to až na případ kolektivního vyjednávání, který sotva může pokrýt situace během stávky v dopravě 16. června, za 20 let nestalo, svědčí o principiální nedbalosti, přezíravosti a aroganci státní moci.
To, že právě v tomto okamžiku exekutiva začíná uvažovat o ,nápravě‘, svědčí o manipulační účelovosti tohoto postupu. A to, že opozice a odbory vyjadřují nelibost nad zmínkami o přípravě zákona o stávce, svědčí o naprostém nepochopení, že taková úprava by nesměla být motivována snahou právo na stávku omezit, nýbrž vytvořit rozumné a v demokratické společnosti nezbytné rámce, jak je třeba postupovat, aby ,politická stávka‘, protože o ni ve skutečnosti jde, v nepřípustné míře neohrozila bezpečnost občanů.
Je evidentní, že v tomto ohledu chybí Česku doktrína. Proč by právě v této oblasti nechyběla, když chybí prakticky ve všem? Ztráta soudnosti se projevuje například v tom, že nezadatelnému právu na politický, nikoli stranický, ale občansko-politický protest se nesmyslně přičítá omezený ,pracovněprávní‘ význam, ačkoli tento druh stávky je integrální součástí práva shromažďovacího a práva na svobodu projevu.“
