Historik musí nalézt odstup od své omezené zkušenosti

Český historik Vilém Prečan se v rozhovoru mimo jiné zamýšlí nad významem historiografie pro svobodnou společnost a kritizuje revizionistické výklady normalizace a jejího všedního dne.

Vilém Prečan, historik. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vilém Prečan, historik. | foto: Foto Martin LangerČeská pozice
Vilém Prečan, historik. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Český historik Vilém Prečan, který zabývá se českými a slovenskými dějinami 20. století v mezinárodním kontextu, letos překvapivě objevil svou písemnou práci z češtiny na téma „čím chci být“ – v roce 1946, kdy mu bylo 13 let, napsal třístránkový text, že chce být historikem. Poté na něj zcela zapomněl. Když pak jako 21letý student historie byl na povinné praxi v archivu, pocítil, že by zde chtěl trávit nejvíce času. Nejprve to byly archivy československé, pak německé, britské, francouzské, americké a ruské.

Po vystěhování do Německa v roce 1976 pracoval jako historik a udržoval spojení mezi domácím disentem a politickým exilem. Po konci komunistického režimu v lednu 1990 založil Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, jehož byl ředitelem do léta 1998. V rozhovoru přibližuje úkoly historika soudobých dějin a zdůrazňuje represivní charakter komunistického státu i politickou a kulturní devastaci, kterou minulý režim po sobě zanechal.

Historie a totalitní režim.

ČESKÁ POZICE: Čím se zabývá historik, který má za sebou to, čím jste prošel jako člověk, vědecký pracovník, emigrant či zakladatel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR?

PREČAN: Být historikem je pro mne celoživotní řehole. Je to jako s vínem. Stáří historikovi neubírá nutně na ceně. Naopak, v něčem může být lepší než na začátku, kdy psal rychle a dělal rychlé závěry. Později lépe rozumí člověku a společnosti, opírá se o řadu dalších „pomocných“ věd historických – o sociologii, psychologii, politologii...

Historik si uvědomuje, že v každém člověku dřímá víra a touha po spravedlnosti, i když je někdy překryta popelem, zlem. A ta se může neočekávaně proměnit v čin.

Pochopí, že člověk je slabý, že ho lze vydírat tím, co má rád a koho miluje. Ví také, co je v člověku nejlepší i nejhorší z tohoto světa. A uvědomuje si, že v každém člověku dřímá víra a touha po spravedlnosti, i když je někdy překryta popelem, zlem. A ta se může neočekávaně proměnit v čin.

ČESKÁ POZICE: Na čem pracujete?

PREČAN: Dokončuji dlouholetou práci na edici pramenů k československo-německým vztahům v přelomovém období 1989/1090; jde o komunikaci mezi Prahou a Bonnem, Prahou a východním Berlínem, celkem 850 dokumentů z německých i českých archivů, které by měly vyjít v české i německé jazykové verzi.

S historikem Pavlem Horákem z Masarykova ústavu připravujeme k 70. výročí únorového převratu knihu zápisů ze schůzek takzvané únorové komise, skupiny demokratických politiků, kteří v roce 1949 až 1950 v londýnském exilu rozebírali příčiny své prohry. A v roce 2019 bude 75. výročí Slovenského národního povstání, k němuž bych rád vydal publikaci Velká Británie a Slovenské povstání 1944; ze dvou třetin je to už hotovo. A pak mám ještě na starosti Československé dokumentační středisko.

ČESKÁ POZICE: Jak byste vymezil obor současné dějiny?

Objektivní historická pravda neexistuje. Smyslem odborné historické práce je v posledku kultivovat historické vědomí společnosti.

PREČAN: Když jsme zakládali v roce 1990 Ústav pro soudobé dějiny, vymezili jsme zkoumané období Mnichovem 1938 a demokratickou revolucí 1989/1990; dnes k tomu patří ovšem přinejmenším i 90. léta. Současnost znamená úsek minulosti, který mají v paměti ještě žijící lidé.

Už Plútarchos říká, jak je těžké pochopit dobu, kterou jsme neprožili. Ale pro historika je podobně nesnadné zkoumat dobu, již prožil, a dostát požadavkům kritické historiografie, vzít vlastní historickou paměť, osobní zkušenost jen jako jeden z mnoha pramenů. Musí nalézt odstup od své omezené zkušenosti. Málokdy se mu to beze zbytku podaří.

Bezpečně už víme, že objektivní historická pravda neexistuje. Smyslem odborné historické práce je v posledku kultivovat historické vědomí společnosti. Příklad: stále živý problém vyhnání Němců. Jedni ho odsuzují jako morální vinu, dokonce jako dějinnou chybu, druzí v něm dodnes vidí jediné správné řešení.

ČESKÁ POZICE: K čemu se kloníte?

S koncem druhé světové války došlo u nás – jako i jinde v Evropě – ke spontánním projevům násilí. Podstatné ale bylo, že u nás se politici všech směrů chtěli představit „národu“ jako nejdůslednější zastánci národních zájmů proti „odvěkému nepříteli“.

PREČAN: S koncem druhé světové války došlo u nás – jako i jinde v Evropě – ke spontánním projevům násilí. Podstatné ale bylo, že u nás se politici všech směrů chtěli představit „národu“ jako nejdůslednější zastánci národních zájmů proti „odvěkému nepříteli“. Ani demokratičtí politikové nebyli ochotni vsadit na svobodu, na to, že ve svobodných poměrech se mohou Češi s Němci usmířit.

Nikdo nechápal, že radikální odsun přispěl v rozděleném světě k tomu, že se Československo ocitlo v sovětské sféře. Rozdělení německé půdy a majetku nakonec komunistům pomohlo získat masy. A byl to jen začátek procesu vyvlastňování, vylučování a deklasování celých společenských skupin, buržoazie, živnostníků, sedláků. Až zbyl homogenní „lid“.

ČESKÁ POZICE: Jste předsedou správní rady Československého dokumentačního střediska, které je pokračovatelem někdejší vámi založené exilové instituce a jehož úkolem je bádat o dějinách disentu a exilu v komunistické éře…

PREČAN: Je to obecně prospěšná společnost a nejde jen o bádání, ale také o vzdělávací a osvětovou činnost. Žijeme z toho, co získáme od sponzorů a z grantů na některé projekty. Pracujeme rovněž na zpřístupňování bohatých archivních pramenů shromážděných v exilu. Jde mimo jiné o osobní fondy a rozsáhlou takzvanou tajnou korespondenci mezi domovem a exilem, která fungovala díky „pošťákům“ – doma Šiklová, v exilu Prečan – a byla částečně šifrovaná.

Znepokojuje mě, že politici nejsou dost stateční a zásadoví, že nadbíhají náladám, předsudkům a obavám. Místo aby proti nim vystoupili a přiznali, že jsou často neschopni to či ono udělat, vymlouvají se na Brusel a na „diktát“ Evropské unie. Ustupovat náladám je podstata populismu, a ten je nepřítelem svobody.

Tu je nutno dešifrovat, dokud ještě oba žijeme a pamatujeme si význam pseudonymů, narážek a krycí názvů, jimiž se dopisy hemží. Do sbírky korespondence patří i dopisy Jiřího Pelikána, Pavla Tigrida, Václava Havla, Ivana Medka, Gordona Skillinga a dalších osobností. Na našem internetovém portálu www.csds.cz jsme také začali uveřejňovat dokumenty, texty a publikace týkající se Charty 77 a materiály k významným výročím.

ČESKÁ POZICE: To vše svědčí o vašem zájmu o politiku. Čím pro vás je?

PREČAN: Kromě toho, že jsem historik, jsem rovněž občan a člověk politický. Stále si kladu otázku, co mohu jako jedinec – navzdory svému věku – udělat. Znepokojuje mě, že politici nejsou dost stateční a zásadoví, že nadbíhají náladám, předsudkům a obavám. Místo aby proti nim vystoupili a přiznali, že jsou často neschopni to či ono udělat, vymlouvají se na Brusel a na „diktát“ Evropské unie. Ustupovat náladám je podstata populismu, a ten je nepřítelem svobody.

Vycházím ze své životní zkušenosti. Má-li být historiografie svobodná a nezávislá na politice, má-li být historické bádání svobodné, nesmí se historik uzavírat do své pracovny. Kdysi šlo o návrat svobody a demokracie do této země, dnes je třeba každodenního úsilí, aby byly svoboda a demokracie zachovány.

ČESKÁ POZICE: Vztahu vědy a svobody se politické strany příliš nevěnují. Zřejmě ani pro voliče to není atraktivní téma…

Má-li být historiografie svobodná a nezávislá na politice, má-li být historické bádání svobodné, nesmí se historik uzavírat do své pracovny

PREČAN: Zdejší politické strany mají sklon být uzavřenými politickými kluby nebo klany. To je dědictví, které tu stále přetrvává. Mám zkušenosti s politickými stranami v Německu. Tam má každá svou nadaci, která se věnuje vzdělávací práci, pečuje o stranické archivy a vyvíjí publikační činnost.

Jak je to vůbec s politickým vzděláváním a politickou výchovou dospívajících a dospělých v naší zemi? Závidím Němcům, že mají kromě Spolkové centrály pro politické vzdělávaní v Berlíně podobnou instituci také v každé z 16 spolkových zemí. U nás se to nechává na neziskových organizacích.

ČESKÁ POZICE: Co je dnes v této souvislosti úkolem historika?

PREČAN: Musí usilovat o co nejintenzivnější kontakt s veřejností. Vždyť minulost se každému z nás denně připomíná a často se nám plete pod nohy. Říká se, že minulost je bitevní pole současníků. Do historických kostýmů se převlékají některé současné politické konflikty a polemiky. Historika musí zajímat, co vědí lidé o dějinách, co se dozvídá o dějinách mládež. A měl by mít i odvahu k veřejné polemice, neměl by se bát riskovat, že utrpí nějaké ty šrámy.

Zdejší politické strany mají sklon být uzavřenými politickými kluby nebo klany. To je dědictví, které tu stále přetrvává.

Když jde o minulost, je historik nepostradatelný jako strážce historického kontextu: vychází ze znalosti podstatných okolností a souvislostí minulých dějů a událostí, z toho, jak jim rozuměli, přesněji jak jim byli schopni rozumět jejich aktéři – protože lidé nikdy nejsou schopni dohlédnout konce toho, co začínají, a cesta do pekel bývá často dlážděna nejlepšími úmysly. Historik nemůže chtít od lidí minulosti, aby o své budoucnosti věděli to, co o ní víme dnes my.

ČESKÁ POZICE: Vidíte náznaky nové diskuse v současnosti? Jaké téma považujete za palčivé?

PREČAN: Rozhodně období takzvané normalizace, sedmdesátá a osmdesátá léta. Donedávna se vycházelo především z toho, jak ji viděli její současníci: Václav Havel ve svých esejích, Milan Šimečka v Obnovení pořádku a Kruhové obraně, Charta 77 v nespočetné řadě dokumentů, Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných ve více než tisíci sdělení a historici jako Jiří Suk nebo Jaroslav Cuhra. Možná stačí připomenout bonmot o normalizaci z pera Ludvíka Vaculíka, že je to horší než padesátá léta, ale že se v tom žije líp.

Říká se, že minulost je bitevní pole současníků. Do historických kostýmů se převlékají některé současné politické konflikty a polemiky. Historika musí zajímat, co vědí lidé o dějinách, co se dozvídá o dějinách mládež. A měl by mít i odvahu k veřejné polemice, neměl by se bát riskovat, že utrpí nějaké ty šrámy.

Do polemiky s dnešními revizionisty, kteří se soustřeďují na zkoumání každodennosti a jen některých stránek reality „všedního dne“ ve dvacetiletí po roce 1968, se zatím rozsáhle pustil v loňských Soudobých dějinách pouze sociolog Karel Hrubý z Basileje, dnes 94letý, který zažil vězení v padesátých letech a po roce 1968 byl ve Švýcarsku předsedou exilové sociální demokracie. Operovat výhradně s modely převzatými ze zahraničí nebo narážet na ně jako na kopyto československou či českou minulost je po mém soudu málo.

Je užitečné těmito modely se inspirovat, ale pak přijde těžká práce. Na základě všestranného studia všech dostupných pramenů musí historik vytvořit vlastní interpretační modely, přičemž musí také dokázat objevit prameny tam, kde je dosud nikdo nehledal a používat jako prameny i dosud nedoceněné zdroje. Pak bude také například schopný vyložit, proč se dělnictvo v Československu chovalo jinak než v Polsku, a nebude to dávat za vinu příliš intelektuálskému charakteru disentu, údajně neschopnému oslovit dělníky.

ČESKÁ POZICE: A co pojem totalita?

PREČAN: V odborné debatě se vyjasnilo, pro který úsek oněch 41 let je tento pojem vhodný a kdy už pokulhává. Laikovi, širší veřejnosti, je však lhostejné, jestli komunistický režim nazýváme totalitou, komunistickou diktaturou, reálným či státním socialismem. Je důležité postihnout jeho podstatu: monopol moci v rukou zcela specifické, totiž komunistické strany, která dokáže zaplést do svého ovládacího mechanismu většinu společnosti.

Laikovi, širší veřejnosti, je lhostejné, jestli komunistický režim nazýváme totalitou, komunistickou diktaturou, reálným či státním socialismem. Je důležité postihnout jeho podstatu: monopol moci v rukou zcela specifické, totiž komunistické strany, která dokáže zaplést do svého ovládacího mechanismu většinu společnosti.

K tomu patří další důležitý atribut: neexistence skutečné zákonnosti, neexistence právního řádu založeného na uznání základních lidských a občanských práv. Tento režim doznal od konstitutivního období stalinismu určitých změn co do forem a kvantity uplatňovaného násilí.

Po podepsání helsinských dohod už musel strpět nezávislé občanské iniciativy a samizdatovou kulturu, třebaže byly předmětem represe. Režim také rezignoval na ideál nového člověka a vizi budoucnosti nahradil formulkou Vasila Biľaka o „reálném socialismu“. Spokojil se s němým, eventuálně na manifestacích nadšeným souhlasem mas, jakkoli předstíraným.

ČESKÁ POZICE: Jak vypadala každodennost reálného socialismu?

PREČAN: Ke každodennosti patřila politická indoktrinace od školky i „oblbující rituál monotónně se opakujících výročí“, řečeno s Milanem Šimečkou. K všednímu dni patřily brigády socialistické práce, uliční výbory, kádrové posudky, nomenklatura – to znamenalo, že určité funkce mohli vykonávat pouze členové komunistické strany –, povinná večerní škola marxismu-leninismu, manifestační volby do kvazi parlamentu, shánění místo nakupování, instituce veksláků, paragraf o příživnictví, každoroční letní „bitva o zrno“, povinné brigády studentů do zemědělství, hraný optimismus každodenního televizního zpravodajství, procedura přijímání na vysoké školy podle sociálního původu a s příslušnou korupcí, omezené informace, obstarávání výjezdních doložek a svévolně uplatňovaný paragraf o pobuřování. Také toto byl všední den sedmdesátých a osmdesátých let.

ČESKÁ POZICE: Co říkáte na poslední dobou častý názor, že komunismus se opíral o konsenzus obyvatel? Někteří současní historici říkají, že podstata komunismu nebyla násilná…

Ke každodennosti patřila politická indoktrinace od školky i „oblbující rituál monotónně se opakujících výročí“. Někteří přijali pravidla „obnoveného pořádku“, aby na tom profitovali, většina se adaptovala ze strachu, co všechno se člověku může stát, když si nenasadí mimikry poslušného občana. Tehdy všude hořely plamínky, o nichž lidé věděli, že se mohou spálit, když se jim přiblíží moc blízko.

PREČAN: Někteří přijali pravidla „obnoveného pořádku“, aby na tom profitovali, většina se adaptovala ze strachu, co všechno se člověku může stát, když si nenasadí mimikry poslušného občana. Tehdy všude hořely plamínky, o nichž lidé věděli, že se mohou spálit, když se jim přiblíží moc blízko. Nebylo třeba hromadného násilí, stačilo denně předvádět na vybraném vzorku populace, co čeká toho, kdo se nepřizpůsobí. Víte, kolik let dostal Rudolf Batěk v roce 1981? Šest a půl! Pak mu to snížili na pět a půl.

Jaké byly rozsudky v osmdesátých letech proti příslušníkům bývalých náboženských řádů a statečným kněžím? Cožpak nebyly v osmdesátých letech politické procesy? Co taková kauza Jazzové sekce? A násilí v Palachově týdnu v lednu 1989? A je tu ještě jeden podstatný faktor vyplývající z normalizace – morální a politické důsledky pro další generace.

ČESKÁ POZICE: Co tím myslíte?

PREČAN: Zmíním se jen o jediném. V onom období demoralizace, všech těch omezení ideových, intelektuálních, politických a lidsko-právních vyrůstala a sála do sebe tyto ingredience všedního dne velká část dnešní politické elity.

ČESKÁ POZICE: Nedávno mi říkal jeden kolega, že skoro považuje za svůj kádrový handicap, že nebyl před listopadem v komunistické straně. Stačí se podívat na mnohé dnešní představitele důležitých institucí: jeden normalizační komunista vedle druhého…

V osmdesátých letech už lidé nešli do komunistické strany z přesvědčení, nešli tam s ideou nové společnosti, s vizí světa bez válek jako ti pováleční komunisté nebo komunisté mého typu, kteří tam vstupovali v 18 letech s představou budování nového světa, ani jako ti, kdo do strany vstupovali v šedesátých letech s cílem odtud napomáhat změnám a reformám – a pak ji po srpnu opustili, aniž čekali na vyloučení

PREČAN: Nevím, zda je tomu tak, jak říkáte. Faktem je, že v dvacetiletí před listopadem 1989 už bylo každému v zemi jasné, jak se věci mají. V osmdesátých letech už lidé nešli do komunistické strany z přesvědčení, nešli tam s ideou nové společnosti, s vizí světa bez válek jako ti pováleční komunisté nebo komunisté mého typu, kteří tam vstupovali v 18 letech s představou budování nového světa, ani jako ti, kdo do strany vstupovali v šedesátých letech s cílem odtud napomáhat změnám a reformám – a pak ji po srpnu opustili, aniž čekali na vyloučení.

Jistě, do komunistické strany vstupovali lidé kvůli kariéře nebo služebnímu postupu vždycky, po únoru 1948 i v padesátých a šedesátých letech. Později byl vstup do KSČ v 90 případech ze 100 už jen prospěchářskou nebo čistě racionální kalkulací.

ČESKÁ POZICE: K čemu jste obecně jako historik dospěl? Co musí znát o člověku a jeho světě?

PREČAN: Svěřím se vám s jedním závěrem ze zkoumání staletých dějů: lidé se zmobilizují k činu, až když je katastrofa na spadnutí, často sotva za minutu dvanáct. Banální, ale velice pravdivý je poznatek, možná dokonce axiom, že žádné lidské dílo není dokonalé, že vše má nejen líc, ale i rub.

A ještě něco: budoucnost nelze předvídat. Je možné postihnout tendence vývoje, rozeznat možné cesty směřování, ale nikdy nemůžete vědět, jak se rozhodne jednat ten který člověk v okamžiku, o němž se pak vyjeví, že byl pro další vývoj rozhodující. A to poslední jen zašeptám: skutečnou obavu mám jen z destruktivity, kterou považuji za genetickou vlastnost lidského rodu. Někdy v daleké budoucnosti se může projevit jako fatální.

ČESKÁ POZICE: Z čeho jste v těžkých dobách čerpal naději?

Lidé se zmobilizují k činu, až když je katastrofa na spadnutí, často sotva za minutu dvanáct. Banální, ale velice pravdivý je poznatek, možná dokonce axiom, že žádné lidské dílo není dokonalé, že vše má nejen líc, ale i rub.

PREČAN: Jednou jsem se ptal Václava Havla: Jste optimista? On řekl: Ne, já nejsem optimista ani pesimista, já jen nikdy neztrácím naději. To je pronikavé vidění světa a odpovídá i mému založení.

Zlu se lze ubránit, ale něco to stojí. Musí se třeba i riskovat a někdy být ochoten zaplatit vysokou cenu. Ne všechny šance jsou odsouzeny k promarnění. Vždycky záleží na lidech, jak si poradí, nebo také neporadí s tou či onou situací. Politika je prý věcí možného, ale vždy je třeba lidí, kteří hranici možného posunují – to udělali disidenti.

ČESKÁ POZICE: Jak hodnotíte roli disentu pro obnovení demokracie?

PREČAN: Peroutka kdysi napsal, že jen ten národ má nárok na svobodu, který o ni usiluje. V roce 1989 tu byli lidé, kteří prošli školou disentu, uměli něco organizovat, vytvořili Občanské fórum a dovedli spojit lidi bez ohledu na to, jestli vstoupili do politického zápasu před 15 lety nebo těsně před listopadem. Rozhodovalo, jak se kdo choval, co dělal právě v tom okamžiku. Ať už to byli herci, studenti a ostatní. Bez jejich aktivity by to nešlo tak rychle.

Ale nebýt onoho mozkového centra, všech těch lidí se zkušenostmi z disentu, mohla tehdy nastat mezietapa jakéhosi nového pražského jara s vedením, jež by bylo vyhovovalo Gorbačovovi. Naštěstí se demokratický převrat uskutečnil takřka okamžitě – bez několikaleté prodlevy jako třeba v Bulharsku.

ČESKÁ POZICE: Ukazuje se, že vždy záleží na menšině, někdy na jednotlivci…

Zlu se lze ubránit, ale něco to stojí. Musí se třeba i riskovat a někdy být ochoten zaplatit vysokou cenu. Ne všechny šance jsou odsouzeny k promarnění. Vždycky záleží na lidech, jak si poradí, nebo také neporadí s tou či onou situací. Politika je prý věcí možného, ale vždy je třeba lidí, kteří hranici možného posunují – to udělali disidenti.

PREČAN: Ano, často záleží na jediném člověku. Vezměte to na příkladu: kdyby se jediný policista nerozhodl, že zachová doklady o zločinech, kterých se v roce 1968 dopustila sovětská armáda i jiní, copak by se daly dohromady důkazy o zločinech, o těch 137 obětech? Jediný člověk, který měl za úkol skartovat spisy, se rozhodl, že je uchová, a schoval je na bezpečné místo, a když odcházel do důchodu, vzal to domů a ukryl v kotelně.

Podívejte se, co vykonal Nicholas Winton! Co udělalo sedm statečných lidí 21. srpna 1968 v Moskvě! Lituji, že když ještě žili, že nebyli mezi prvními vyznamenanými v ČR. Co dokáže hrstka lidí! Měli bychom najít i ty lidi, kteří v dobách normalizace, mezi učiteli, na různých místech ve společnosti, jednali podle svědomí, podle pocitu zodpovědnosti za to, co dělají a dělali dobrou práci navzdory režimu – a „nemuseli“.

Vycházím ze své zkušenosti: co člověk dělá, dělá především kvůli sobě, protože jinak nemůže, říká se podle svědomí. Jde jen o to, aby vás to svědomí nezavádělo. Je třeba mít kontrolní mechanismy, protože i terorista jedná podle svědomí.

ČESKÁ POZICE: Na jaká témata by se měl v nejbližší době soustředit výzkum soudobých dějin?

To, co člověk dělá, dělá především kvůli sobě, protože jinak nemůže, říká se podle svědomí. Jde jen o to, aby vás to svědomí nezavádělo. Je třeba mít kontrolní mechanismy, protože i terorista jedná podle svědomí.

PREČAN: To je příliš specifická otázka vhodná spíše pro debatu v odborném časopise. Takzvaných bílých míst je poměrně dost a výročí nejsou vždy to nejdůležitější pro stanovení priorit, jakkoli představují významnou společenskou objednávku. Mně momentálně leží na srdci nejvíce ze všeho naléhavá potřeba koordinace, součinnosti všech institucí a pracovišť tak či onak se zabývajících soudobými dějinami.

Jsem přesvědčený, že by bylo velmi prospěšné a užitečné, kdyby se čas od času, dejme tomu jednou za rok, sešli ředitelé nebo jiní odpovědní zástupci fakultních a akademických ústavů zainteresovaných v daném oboru, k tomu i představitelé některých neziskových organizacích aktivních v oblasti současných dějin a kultivování historické paměti, zástupci velkých archivů.

Na takovém fóru by se mohlo jednat o velkých dlouhodobých výzkumných projektech přesahujících možnosti jednoho pracoviště, o digitalizačních projektech důležitých pro celý obor, o tom, jak lépe využít evropských fondů, jak všestranně pomoci výuce soudobých dějin na školách.

Takzvaných bílých míst je poměrně dost a výročí nejsou vždy to nejdůležitější pro stanovení priorit, jakkoli představují významnou společenskou objednávku

Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR je jako stvořený, aby byl iniciátorem takové koordinace. Má k tomu odbornou, intelektuální organizační kapacitu, potřebnou infrastrukturu a bezpochyby by získal i podporu vedení akademie. Takové koordinační porady by nezaváděly žádnou reglementaci, nevedly k oslabování samostatnosti či iniciativy kohokoli či k omezování spolupráce malých týmů, užitek by však přinesly celému oboru, všem.

Vilém Prečan (84)

  • Český historik.
  • V roce 1955 vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
  • Jako vědecký pracovník Historického ústavu ČSAV byl po invazi v srpnu 1968 spoluvydavatelem dokumentů Sedm pražských dnů, 21.–27. 8. 1968, za což byl za normalizace trestně stíhán.
  • V sedmdesátých letech pracoval jako topič, vrátný a šatnář.
  • V létě 1976 se vystěhoval do Německa, kde pracoval jako historik a udržoval spojení mezi domácím disentem a politickým exilem; založil a vedl exilové Československé dokumentační středisko nezávislé literatury v Scheinfeldu-Schwarzenbergu.
  • Po pádu komunistického režimu byl v lednu 1990 pověřen založením Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV a byl jeho ředitelem do léta 1998.
  • Od té doby řídí společnost Československé dokumentační středisko, která navazuje na činnost stejnojmenné exilové instituce a podporuje bádání o dějinách domácí a exilové protitotalitní rezistence v komunistickém Československu v letech 1948 až 1989.
  • Na Univerzitě Karlově získal v roce 1995 docenturu, profesorem byl jmenován v roce 2005.
  • V letech 1991 až 2000 předseda Českého národního komitétu historiků; spoluzakladatel česko-slovenské komise historiků a v letech 1994 až 2012 předseda její české části.
  • Nositel Řádu TGM za zásluhy o lidská práva a řady dalších ocenění. V září 2001 vyznamenán Mezinárodní cenou SAV za významné dílo v oblasti společenských věd ve spojení se Slovenskem.



Počet příspěvků: 2, poslední 4.12.2017 11:33 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.

Autor

Aleš Prázný

Aleš Prázný, katedra filozofie Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články