Héraklés české filosofie

Ve středu 22. července zemřel nečekaně ve věku pouhých 59 let Aleš Havlíček, disident, filosof, vydavatel a vysokoškolský učitel. Připomínal postavu z řecké mytologie obdařenou energií, odvahou i důvtipem. Snad nikdo jiný v posledním čtvrtstoletí nevykonal tolik pro českou filosofii jako tento muž nezdolné vůle a pevného charakteru.

Filip Karfík 27.7.2015
Aleš Havlíček, filosof, nakladatel, redaktor, čtenář, učitel a badatel. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Aleš Havlíček, filosof, nakladatel, redaktor, čtenář, učitel a badatel. | foto: Přemysl Fialka
Aleš Havlíček, filosof, nakladatel, redaktor, čtenář, učitel a badatel. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Nakladatelství OIKOYMENH, v něž Aleš Havlíček přetvořil stejnojmennou samizdatovou edici Oikúmené a které od roku 1991 až do minulého týdne vedl, vydalo na 500 titulů původní a překladové filosofické literatury (OIKOYMENH znamená přibližně „obydlený svět“ a píše se takto verzálkami, velkými písmeny řecké alfabety; Oikúmené je tvarem fonetickým – pozn. red.).

Byl to nejrozsáhlejší, ale zdaleka ne jediný z Havlíčkových životních podniků. Aleš, vyznáním filosof, byl mužem činu: zakládal, budoval, utvářel, bojoval, nevzdával se a neochaboval. Nebyl solitér, opíral se o široký okruh přátel a spolupracovníků a o pevné zázemí své rodiny.

Fyzika ustoupila filosofii

Narodil se roku 1956 v Třebíči, vyrostl ve Vsetíně, na Moravu se pravidelně vracel a nezapřel svou valašskou povahu. Část dětství prožil v šedesátých letech v Havaně, odkud si odnesl vzdálenou vzpomínku na záři jižního slunce a život Latinské Ameriky. Snad této vzpomínce vděčil za cosi z neprovinčního nadhledu a velkorysosti, jež pro něho byly typické.

Za fyzikálními vzorci a výpočty spatřil obtížnější otázky bytí a jednání a mimo učebny vysokých škol objevil přednášky a semináře filosofů, které odtud vypudil komunistický režim

V sedmdesátých letech vystudoval v Praze Střední průmyslovou školu jaderné fyziky a pokračoval ve studiu na ČVUT. Ze zdánlivě přímočaré dráhy jaderného fyzika ho vychýlil zájem o filosofii a střet s totalitním režimem. Za fyzikálními vzorci a výpočty spatřil obtížnější otázky bytí a jednání a mimo učebny vysokých škol objevil přednášky a semináře filosofů, které odtud vypudil komunistický režim.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v prostředí oživeném Chartou 77 a undergroundem, rostly v Praze „podzemní“ studijní aktivity jako houby po dešti a přitahovaly množství mladých lidí. Státní bezpečnost se tomuto bujení snažila čelit škálou represálií, mezi něž patřilo také vylučování ze škol.

Aleš Havlíček prošel řadou filosofických seminářů té doby – Julia Tomina, Jiřího Němce, Ladislava Hejdánka, Petra Rezka a dalších. Stálo ho to vyloučení z ČVUT a odchod za prací do kotelny jednoho z pražských hotelů. Technická studia přesto po několika letech absolvoval jako dálkový student elektrotechnické fakulty VUT v Brně. Pracoval pak do konce osmdesátých let jako programátor. Ve společenství disidentů a undergroundu získal množství celoživotních přátel. Založil rodinu, věnoval se studiu, amatérskému filmu a podílel se na řadě tehdejších aktivit.

Z pražských podzemních filosofických škol, jimiž prošel, měly pro Aleše Havlíčka rozhodující význam přednášky Ladislava Hejdánka

Z pražských podzemních filosofických škol, jimiž prošel, měly pro Aleše Havlíčka rozhodující význam přednášky Ladislava Hejdánka. Dosud ho vidím a slyším jako účastníka kursu, který na počátku osmdesátých let pořádal ve svém bytě Petr Rezek a v němž pravidelně hostovali oxfordští učitelé filosofie, převážně analytického zaměření. S přímočarostí sobě vlastní vnášel Aleš do diskuse klíčová témata Hejdánkovy filosofie. Byla hlavním předmětem jeho zájmu a zůstala pro něho důležitou inspirací i později, kdy zdánlivě ustoupila do pozadí před studiem jiných autorů a témat.

Kde vidíš jaký problém?

Ladislav Hejdánek imponoval Alešovi nejen jako filosof, ale také jako člověk nápadů a činů. Jednou z Hejdánkových aktivit bylo vydávání samizdatové edice Oikúmené – na psacím stroji rozmnožovaných knih filosofického a teologického obsahu – a samizdatového časopisu Reflexe. Po roce 1989 se obou těchto edičních podniků ujal Aleš Havlíček a převedl je do nových poměrů.

Samizdatová edice Oikúmené i časopis Reflexe byly jen skromnými občasníky, které svými několika tituly a čísly nemohly a ani nechtěly soutěžit se zavedenými samizdatovými edicemi a periodiky. Na rozdíl od nich však po roce 1990 nezanikly, nýbrž ožily a rozrostly se.

OIKOYMENH je dnes možná naším jediným významným nakladatelstvím, které vzešlo přímou cestou ze samizdatu a udrželo si nepřetržitou kontinuitu. Je to dílo Aleše Havlíčka.

OIKOYMENH je dnes možná naším jediným významným nakladatelstvím (jedna z jeho edic nese název v původním tvaru Oikúmené), které vzešlo přímou cestou ze samizdatu a udrželo si nepřetržitou kontinuitu. Je to dílo Aleše Havlíčka, který je vedl nejprve jako součást Institutu pro středoevropskou kulturu a politiku a od roku 1996 pod hlavičkou Společnosti pro vydávání filosofické a theologické literatury.

Ladislav Hejdánek sice v domluvě s dědici Laichterova nakladatelství navrhoval obnovu této staré úctyhodné značky, ale Aleši Havlíčkovi záleželo na kontinuitě s Hejdánkovou Oikúmené. Nechtěl vlastně budovat nakladatelský dům, chtěl šířit filosofickou literaturu prostředky co možná úspornými, připomínajícími v mnohém vpravdě neziskové úsilí šiřitelů samizdatové literatury.

Investoval především sám sebe a investoval své početné přátelské vazby k lidem ochotným za uměřený honorář pro nakladatelství něco opravit, přeložit, zredigovat. „Jak dlouho ti ještě budou ty kamarádšofty vycházet?“ kroutil hlavou už v devadesátých letech jeden z jeho starých přátel, jehož Aleš o cosi podobného žádal.

Peníze od pojišťovny po nehodě, která mu pochroumala nohu, vložil s přáteli do koupě tiskárny na knihy. Svolal několik starých známých z filosofických přednášek a seminářů a sestavil z nich redakční radu časopisu Reflexe, později ediční radu nakladatelství a posléze zmíněné občanské sdružení.

Alešovo pracovní nasazení několikanásobně převyšovalo běžné standardy. Když se mu výjimečně nedařilo „hnát věci před sebou“, jak říkal, necítil se ve vlastní kůži.

Dlouho jim předsedal Ladislav Hejdánek, ale jejich duší i výkonnou rukou byl Aleš. Jakub S. Trojan a Milan Balabán tvořili spolu s Hejdánkem neformální radu starších, ostatní byli plus minus Alešovi vrstevníci. Stálých zaměstnanců nemělo nakladatelství nikdy mnoho: distribuce a účetnictví se ujala Alešova manželka Marie Havlíčková a v roli technického redaktora se v průběhu let vystřídalo několik věrných osob.

Stále širší byl naopak okruh autorů, překladatelů a redaktorů nakladatelství. Z původní jediné řady Oikúmené se pod značkou OIKOYMENH postupně vyčlenily edice specializované na filosofické spisy různých historických epoch, samostatné řady dějin filosofie, náboženského myšlení, politického myšlení, dvojjazyčná a komentovaná vydání a další. K rozsáhlým projektům nakladatelství patřila reedice veškerých Platónových spisů v překladu Františka Novotného a vydávání Sebraných spisů Jana Patočky.

Po roce 1989 nevstoupil do aktivní politiky a nenechal se vynést k funkcím na vlně disidentských zásluh. Chtěl se věnovat filosofii.

Původně procházely všechny publikace Alešovýma rukama, mnohé z nich sám redakčně připravoval a všechny před tiskem kontroloval. Přitom nešetřil sebe a často ani své spolupracovníky, s nimiž sváděl urputné boje o podobu redakčních zásad. „Tak má něco říct! Jak mám poznat, že už nemůže?“ poznamenal na adresu redaktora, který se zhroutil pod tlakem jeho požadavků.

Alešovo vlastní pracovní nasazení několikanásobně převyšovalo běžné standardy. Když se mu výjimečně nedařilo „hnát věci před sebou“, jak říkal, necítil se ve vlastní kůži. „Kde vidíš jaký problém?“ ptal se se zdviženým obočím, když někdo klopýtal přes nástrahy pochybností.

Nikdy se nevracel s prázdnou

Přitom nakladatelská a vydavatelská činnost nebyla jediným ani hlavním Alešovým zaměstnáním. Od roku 1990 až do smrti působil na plný úvazek a s plným nasazením jako vysokoškolský učitel. V letech 1990 až 2007 na FSV UK v Praze a poté na FF UJEP v Ústí nad Labem, kam dojížděl. Jeho doménou byla politická filosofie, o jejíž uznání jako svébytné filosofické disciplíny, odlišné od sociologicky zaměřené politologie, se po celou tuto dobu zasazoval, nevyhýbaje se konfliktům a hotov odejít z jednoho pracoviště na jiné, vzdálenější, ale svobodnější.

Po roce 1989 nevstoupil do aktivní politiky a nenechal se vynést k funkcím na vlně disidentských zásluh. Chtěl se věnovat filosofii, a to nejen jako nakladatel, redaktor a čtenář, ale rovněž – a především – jako učitel a badatel. Poctivě a beze spěchu stoupal po šprušlích akademické dráhy. V roce 2003 obhájil doktorskou disertační práci a v roce 2008 se habilitoval jako docent pro obor filosofie.

Patřil ke vzácnému druhu zaměstnanců, kteří ve státních institucích nehledají osobní zajištění, ale jejich pravý smysl a účel, pro nějž jsou ochotni více vydávat než přijímat, a to i navzdory překážkám a za cenu vyčerpání

Vykonával opakovaně funkci vedoucího katedry a od září 2011 až do své smrti náročnou funkci děkana. Věnoval se ovšem především studentům. Patřil ke vzácnému druhu zaměstnanců, kteří ve státních institucích nehledají osobní zajištění, ale jejich pravý smysl a účel, pro nějž jsou ochotni více vydávat než přijímat, a to i navzdory překážkám a za cenu vyčerpání.

Nedosti na tom. Když se otevřely hranice a mohl po letech dlouhé klauzury opět cestovat, vydával se – jako mnozí příslušníci jeho generace – za doplněním vzdělání, za navázáním nových kontaktů. Přijímal pozvánky k přednáškám a konferencím i k exkurzím se svými studenty. Jeho cílovými zeměmi byly nejdříve Německo a Rakousko, později zejména Španělsko a Řecko, jež miloval pro záři helénského slunce. Z cest se nikdy nevracel s prázdnou. Kromě knih a kopií odborné literatury si vždy přivážel nová přátelství, která pro svou otevřenou a přímou povahu snadno navazoval a jimž zachovával obdivuhodnou věrnost.

Tak shromáždil mezinárodní skupinu platónských badatelů. Souběžně s tím založil v roce 1997 Českou platónskou společnost jako pořadatele každoročních konferencí (v lichém roce mezinárodní, v sudém národní) a začlenil ji do velké Mezinárodní platónské společnosti. Do Prahy přivedl řadu významných platónských badatelů a řadu mladších adeptů uvedl ve styk se zahraničními odborníky. Loni se konala devátá národní a letos na podzim přijde desátá mezinárodní platónská konference, která se stala známým a vyhledávaným vědeckým fórem.

Platón a přesah

Aleš Havlíček byl vyznáním filosof. Byl-li zároveň mužem vůle a jednání, byla to filosofie, z níž čerpal motivaci a cíle. Jaká byla Alešova filosofie?

S řadou moderních interpretů zastával názor, že platónské dobro nemá povahu ryze kognitivního předmětu, nýbrž úběžníku celostního a celoživotního vztahu, který z povahy věci nemůže být pouhou součástí lidského rozumění, nýbrž musí je zásadním způsobem přesahovat

Ze svých raných studií exaktních a technických věd a z filosofie Ladislava Hejdánka si odnesl přesvědčení, že pravým úběžníkem filosofického myšlení a filosofického života není nic, co by se dalo uchopit jako „předmět“ pozitivního vědění, vyjádřitelný formálním jazykem logiky a matematiky, nýbrž spíše cosi, co má povahu dění, jež se týká našeho vlastního života, jeho utváření a jeho celkového zaměření. Studium Platóna ho vedlo k názoru, že subjektem tohoto dění je lidská duše v mnohotvárnosti svých složek a že orientačním bodem jejího sebe utváření jako harmonické jednoty je dobro.

S řadou moderních interpretů zastával názor, že platónské dobro nemá povahu ryze kognitivního předmětu, nýbrž úběžníku celostního a celoživotního vztahu, který z povahy věci nemůže být pouhou součástí lidského rozumění, nýbrž musí je zásadním způsobem přesahovat. V tomto přesvědčení Aleš Havlíček žil, jednal a zemřel.

(Pohřeb Aleše Havlíčka se bude konat ve čtvrtek 30. července v 10.30 v Praze v bazilice sv. Markéty na Břevnově.)

Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.