Goldflam: Cítím takovou marnost. Je to trochu motivační a trochu ne

V poslední době se stal úspěšným autorem povídek, a zejména knih pro děti. Velkým zdrojem inspirace je pro Arnošta Goldflama, divadelníka, ale i pedagoga, rovněž vlastní rodina, zejména „tata“ s rysy orientálního despoty a osudy téměř románovými.

Arnošt Goldflam | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Arnošt Goldflam | foto: wikipedia.org
Arnošt Goldflam

Divadelník, spisovatel a pedagog Arnošt Goldflam říká, že se nikdy moc nebouřil, a když měl úspěch, čekal vzápětí malér

LIDOVÉ NOVINY: Jak se to stalo, že víc než dramatik a režisér jste teď prozaik a píšete i pro děti?

GOLDFLAM: Chtěl jsem svým dětem něco zanechat a nakonec jsem napsal snad deset dětských knížek. Ale psaní her jsem nezanechal, zrovna teď jednu píšu pro Divadlo Mana. Na podzim mi v nakladatelství Větrné mlýny vyjde knížka dvaceti kratších příběhů pro dospělé, jsou to takové Podivné historky. A pak jsem napsal ještě jednu knížku Hledání ztraceného tatínka, taky s ilustracemi mé ženy Petry Goldflamové Štětinové, kde jsem se inspiroval procházkami v oboře Hvězda, kterou jsem přejmenoval na Vločku. No a v té oboře se ztratí tatínek a maminka s dětmi ho jdou hledat a zažijí různá dobrodružství. A to je pro děti.

LIDOVÉ NOVINY: Pro vás je rodina pořád velkou inspirací, hlavně otec, kterému jste věnoval už několik her i knížek. Odkud pochází rodina Goldflamů?

GOLDFLAM: Asi z východního Polska. Když jsem byl v Izraeli, hledal jsem Goldflamy v telefonním seznamu a jednoho našel a byl to nejspíš příbuzný, pozval mě k sobě domů, ale hned mě buzeroval, že nesmím jet tramvají, jelikož je svátek, a nic nosit a tak, místo aby byl rád, že žiju! Tak mě otrávil, že jsem tam nešel. Můj tatínek se narodil v roce 1899 ve Vídni, a když mu byly čtyři roky, tak se rodina přestěhovala do Brna. Takže když jsem se v šestačtyřicátém narodil, bylo mu už sedmačtyřicet let.

LIDOVÉ NOVINY: To vás měl relativně dost pozdě.

GOLDFLAM: Ale já jsem ho trumfl, máme osmnáctiletého syna, a když mně bylo šedesát, narodila se nám ještě dcerka. Tak vidíte, jak je všechno relativní. Ale já jsem se taty vyptával, kde v té Vídni bydleli, a pak jsem zjistil, že měli byt v Gumpendorfer Strasse, pod Mariahilfer Strasse. A pak jsem četl výbornou knížku Hitlerovy peníze a zjistil jsem, že Hitler bydlel za rohem od taty ve Stumpergasse.

LIDOVÉ NOVINY: A mohli se potkat?

Tata měl osm sourozenců a v Brně vystudoval techniku, jeho profesorem byl Kaplan. Když začala válka, tak ho i s bratry poslali do koncentračního tábora do Niska v Polsku, jenže jich tam přivezli moc a neměli pro ně ubytování. A tak Němci část těchto deportovaných střelbou vyhnali do Ruska, protože nevěděli co s nimi.

GOLDFLAM: Nejspíš se nepotkali, ale mě to inspirovalo a napsal jsem hru Doma u Hitlerů. Ten původní impulz jsem měl od George Taboriho, s kterým jsem se stýkal. Vykládal mi, že když byl malý, otec ho zapomněl na nádraží v Brně, tam se ho ujal nějaký železničář a nechal ho přespat a otec se pro něj druhý den vrátil. Když mi to líčil, tak už mu bylo pětaosmdesát let a já si říkal, že po takové době člověku splývá, kdy se co odehrálo. A že zkrátka na nějakém roce nezáleží. A napadlo mě, že z toho Brna by mohl Stalin jet za Leninem do Švýcarska a Hitler zase na pohovor na vídeňskou akademii. A pak jsem k tomu připsal další děje a bylo to.

LIDOVÉ NOVINY: A jak to s tatou bylo v Brně dál?

GOLDFLAM: Tata měl osm sourozenců a v Brně vystudoval techniku, jeho profesorem byl Kaplan. Když začala válka, tak ho i s bratry poslali do koncentračního tábora do Niska v Polsku, jenže jich tam přivezli moc a neměli pro ně ubytování. A tak Němci část těchto deportovaných střelbou vyhnali do Ruska, protože nevěděli co s nimi. Tata se u Lvova seznámil s maminkou, která byla polská Židovka a řekli si, že se po válce sejdou, když přežijí. A tak se i stalo, po válce jí tata napsal, aby za ním přijela. Tata prošel se Svobodovou armádou přes všechna bojiště od Sokolova až po Duklu, jednu dobu pracoval ve strojní traktorové stanici v Kazachstánu, byl i raněný a nakonec se vrátil do Československa. Maminka s babičkou se celou dobu skrývali u Poláků ve výklenku za skříní a pak ale maminku ze Sovětského svazu nechtěli pustit, tak se řeklo, že se s tatou vzali před válkou a papíry se ztratily. Tím pádem jsem nemanželské dítě.

LIDOVÉ NOVINY: Vaši strýcové také válku přežili?

GOLDFLAM: Přežili, i když jednoho na čas internovali Sověti, jiný zůstal v armádě a pak byl zavřený i za Gottwalda. Bratr Rudolf odjel po válce do Itálie a tam zbohatl a stal se milionářem a mého tatu zase přihlásil předtím do KSČ. Strýc Arnošt, po kterém jsem pojmenovaný, za války zemřel, taky všechny moje čtyři tety i s rodinami zahynuly v koncentráku. Před pár lety jsem psal hru Sladký Theresienstadt o propagandistickém filmu, který nacisté točili v Terezíně a kde se předstíralo, že tam byla ohromná idyla. A tehdy jsem čerpal z jednoho deníku a mohl studovat jen tam. Takže jsem dostal klíče od malé pevnosti, spal jsem tam a chodil večer úplně sám. V šest se zavřely brány a v devět jsem musel být v pokoji, protože se vypouštěli psi.

LIDOVÉ NOVINY: Nedeprimovalo vás to?

GOLDFLAM: Spíš to byl takový zvláštní zážitek, každý den jsem to tam obcházel, chodil jsem i na popraviště, na ošetřovnu a s určitou posedlostí jsem se díval, jestli tam někde v prknech na podlaze nenajdu nějaký vzkaz. A probíral jsem se tam tím archivem a hledal, kde zemřeli členové mé rodiny, a zjistil jsem, že babička zahynula v koncentračním táboře Piaski. A já jsem to nevěděl, a přitom jsem napsal hru Písek, která je částečně autobiografická.

LIDOVÉ NOVINY: Říkal jste, že tata byl přísný a neustále vás k něčemu nutil. Bouřil jste se?

Jednak poslouchám doma a pak jsem se naučil, že člověk musí plnit své povinnosti. Já prostě nemám povahu na to, bouřit se, byl jsem vždycky defétista a soukromník

GOLDFLAM: Neodvažoval jsem se, já byl poslušné děcko, to mně tata vštípil a už mně to zůstalo.

LIDOVÉ NOVINY: A jak se ta vaše poslušnost projevuje dnes?

GOLDFLAM: Jednak poslouchám doma a pak jsem se naučil, že člověk musí plnit své povinnosti. Já prostě nemám povahu na to, bouřit se, byl jsem vždycky defétista a soukromník.

LIDOVÉ NOVINY: Ale nakonec jste se otci vzepřel.

GOLDFLAM: To se stalo, ale až v pokročilém věku a po maminčině smrti. Podle rodinné tradice jsem měl být inženýr nebo lékař, to první nepřicházelo v úvahu, a tak jsem šel na medicínu a v druhém semestru prchl. Tata řekl, že mě živit nebude, a tak jsem si o studiu mohl nechat jen zdát. Následujících šest let jsem pracoval v různých dělnických profesích – ve slévárně, na brněnském výstavišti a nakonec jsem dělal rozpočtáře a seděl v kanceláři. Už od dětství jsem se zajímal o výtvarné umění a v té době jsem se mu systematicky věnoval, měl jsem i pár výstav.

LIDOVÉ NOVINY: A neuvažoval jste o tom, že byste šel studovat akademii?

GOLDFLAM: Uvažoval, ale to se mi zdálo zcela nemožné. Já jsem pak po studiích začal dokonce psát a nakonec jsem vyměnil výtvarné umění za to divadlo, režii, hraní a psaní. V té době, v závěru šedesátých let, jsem se kamarádil s lidmi z Provázku a pohyboval jsem se v uměleckém prostředí. To byla tzv. brněnská bohéma, což bylo kuriózní seskupení lidí s uměleckými ambicemi, patřil sem můj kamarád režisér Karel Fuksa, Pavel Řezníček, J. H. Kocman a řada výtvarníků a básníků, třeba známý brněnský Franta Kocourek. Někteří se pak prosadili. To byla heroická doba. Pak mě Eva Tálská obsadila do Alenky v říši divů, i u Polívky a Scherhaufera jsem hrál a divadlo mě vtáhlo, přihlásil jsem se na JAMU na režii a oni mě vzali. Na stará kolena jsem si prodloužil mládí. Na pohovor jsem si připravil Lidskou tragikomedii Ladislava Klímy a pak jsem se k ní vrátil v HaDivadle po převratu, i když mě od toho zrazovali. Postavil jsem si hlavu a řekl – máme svobodu, budu si dělat, co chci. A dobře jsem udělal, inscenace měla ohlas. Změnily se časy a lidé přemýšleli, co se životem, a o tom ten kus přesně je.

LIDOVÉ NOVINY: Proč jste po škole nezůstal na Provázku, když jste tam byl docela zavedený?

Od dětství jsem snil, že budu dělat nějakou uměleckou profesi, ale myslel jsem si, že to není možné, že to je jen pro vyvolené. Hltal jsem životopisy malířů – Cézanna, Picassa. No pak jsem si řekl, že to zkusím a že se snad i uživím. Na Provázku jsem hrál ty menší role, měl jsem čtyřicet korun za představení a ještě jsem se přiučil i vyblbnul

GOLDFLAM: Od dětství jsem snil, že budu dělat nějakou uměleckou profesi, ale myslel jsem si, že to není možné, že to je jen pro vyvolené. Hltal jsem životopisy malířů – Cézanna, Picassa. No pak jsem si řekl, že to zkusím a že se snad i uživím. Na Provázku jsem hrál ty menší role, měl jsem čtyřicet korun za představení a ještě jsem se přiučil i vyblbnul, ale že bych se tam uchytil, to nebylo reálné – tam byli jiní tahouni – Scherhaufer, Tálská, Pospíšil, Polívka se svými autorským inscenacemi.

LIDOVÉ NOVINY: Ale to už jste se plně od otce emancipoval a dokonce se s ním hádal.

GOLDFLAM: Tata neměl pro umění pochopení, nezajímalo ho. Takže jsem se mu definitivně vzepřel a ještě jsem napsal některé kusy, kde jsem líčil tyranského otce, jako například Návrat ztraceného syna.

LIDOVÉ NOVINY: Šel jste tedy ve stopách Franze Kafky…

GOLDFLAM: Však jsem ho také často režíroval. Třeba Ortel, to je kus mého srdce, Proces, Proměnu. Po Návratu ztraceného syna se mnou tata tři měsíce nemluvil. Tata byl velmi vitální po všech stránkách. Když maminka zemřela, tak se pak ženil každých sedm let, to byla doba, než manželku nebo přítelkyni opotřeboval. Naposledy se rozvedl v třiadevadesáti, ale to už se nám nepodařilo sehnat mu nevěstu. S ním to pak šlo z kopce, když neměl koho komandovat. Když zemřel, tak mně to chvilku trvalo, než mi došlo, že to se mnou vždycky dobře myslel, i když vždycky dobře nedělal. A tuto banální věc jsem si uvědomil, a proto jsem napsal knížku Tata a jeho syn a tím jsem ho snad odprosil a vzdal mu hold, i když je to většinou vymyšlené, pravdy je tam tak patnáct procent.

LIDOVÉ NOVINY: Říká se, že i když nechceme, přebíráme modely výchovy po svých rodičích. Ubránil jste se?

GOLDFLAM: Jako dítě jsem k tatovi neměl blízko a říkal jsem si, že nikdy nebudu jako on. A nezapomněl jsem na to a nejsem domácí tyran a vyplácí se mi to. Mám s dětmi hezký vztah, mají ke mně důvěru. A řekl bych, že jsou jiní než já, já byl knihomol a „suchoprd“, oni ne, mají i spoustu jiných zájmů, třeba skaut nebo se věnují šermu.

LIDOVÉ NOVINY: Užíváte si své pozdější otcovství?

Já jsem ve všem rozpolcený. A ono je i tohle dvojlomné, když se děti narodily, byl jsem starý a bylo to namáhavé, ale zase to člověku dá jinou sílu. Vždycky jsem si myslel, že jsem si s tatou nerozuměl, protože byl starý, ale tím to nebylo, vždyť já jsem ještě starší otec, ale tolik neporoučím.

GOLDFLAM: Já jsem ve všem rozpolcený. A ono je i tohle dvojlomné, když se děti narodily, byl jsem starý a bylo to namáhavé, ale zase to člověku dá jinou sílu. Vždycky jsem si myslel, že jsem si s tatou nerozuměl, protože byl starý, ale tím to nebylo, vždyť já jsem ještě starší otec, ale tolik neporoučím.

LIDOVÉ NOVINY: Jste dnes v nějakém divadle doma?

GOLDFLAM: Brno jsem opustil po osmnácti letech v HaDivadle, protože jsem si byl jistý, že už tam nic nového nevymyslím. A měl jsem štěstí na dobrá divadla. Začal jsem dělat v Dejvickém divadle, Na zábradlí a v Ypsilonce a v Dlouhé i v cizině. A taky mě Morávek pozval do Hradce Králové. Pokaždé mě potkalo štěstí, že jsem se dostal tam, kde se něco rozjíždělo a panovalo tam nadšení a zažil jsem pěknou práci. Je pravda, že dnes, když člověk hostuje, nemůže si až tak vybírat, ale jsou věci, které jsem měl ve velké oblibě, třeba před pěti lety jsem udělal Wernischovy texty na Provázku nebo pak mou hru Achich v Liberci. A teď – je mi sedmdesát dva let a nebudu režírovat do smrti. Síly ubývají a nemám lidi, aby mně to zorganizovali, jako to měl Tabori. Když jsem za ním byl v Berlíně, ptal jsem se ho, jak dlouho chce ještě režírovat. Bylo mu už hodně přes osmdesát, nebyl na tom zdravotně bůhvíjak a řekl mi, že už s tím končí, jenom má v plánu dvě věci. A které? A on vyjmenoval asi osm nebo devět titulů. Bylo mi jasné, že ten se divadla nikdy nevzdá. Já tak dlouho asi nevydržím.

LIDOVÉ NOVINY: Když už jste to nakousl, trápí vás přibývající věk?

GOLDFLAM: Loni jsem měl období malomyslnosti a lehkých depresí a trochu to přetrvává. Cítím takovou marnost. Je to trochu motivační a trochu ne.

LIDOVÉ NOVINY: Jak to překonáváte?

GOLDFLAM: Práce mě drží. Ono to někdy ani nemusí stát za to, ale ten pocit, že člověk něco dělá a vypovídá o něčem. To už je vedlejší, jestli to někoho bude zajímat. Psaní mně taky pomáhá. A samozřejmě že i rodina mně vlévá energii do těla. Ale já jsem nikdy nebyl moc optimistický. Ono to někdy ani nemusí stát za to.

LIDOVÉ NOVINY: To nejspíš souvisí s židovským naturelem.

GOLDFLAM: Nejspíš. Vždycky jsem to měl tak, že když se mi něco podařilo, hned mi sedělo v hlavě, že teď přijde průser. Nikdy jsem se z ničeho moc dlouho netěšil, neumím to, vlastně jsem celý život ajvajoval.



Diskuse neobsahuje žádné příspěvky.

Autor

Jana Machalická

Jana Machalická. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Další autorovy články