Globální změny klimatu nejsou mediální bublina

Boj s globálním oteplováním přinesl v roce 2018 posuny zejména v energetice. O osudu Země se již dávno nerozhoduje v Evropě, neboť na EU připadá jen zhruba desetina světových emisí oxidu uhličitého. Navzdory tomu by Evropané měli jít příkladem.

Globální oteplování. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Globální oteplování. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Globální oteplování.

Globální změny klimatu mohou ohrozit naši civilizaci, dokonce způsobit její zánik. Někteří je považují za mediální bublinu, nebo si z hrozby nic nedělají, ale prokázat souvislost mezi lidskou činností a nárůstem teplot se daří stále lépe, a znepokojivých jevů, pravděpodobně spojených s klimatickými změnami přibývá.

Boj s globálním oteplováním se odehrává na několika frontách a rok 2018 přinesl zajímavé posuny. Především v energetice, která společně s dopravou odpovídá za více než polovinu emisí skleníkových plynů. Na konci roku 2018 oznámila Světová meteorologická organizace, že se v roce 2017 zvýšila koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře na rekordních 405,5 ze 403,3 částice na jeden milion (ppm) v roce 2016. Pokud budeme pokračovat tímto tempem, dosáhneme zhruba za 16 let 440 ppm, což je maximum, mají-li teploty stoupnout nejvíce o dva stupně Celsia.

Růst koncentrace oxidu uhličitéhoa dalších skleníkových plynů nemusí děsit, ale jeho následky, zejména zvýšení teplot, pociťujeme mnohem více a všichni. I u nás byl loňský rok rekordně teplý – zatím se potvrzuje trend nárůstu teploty o 0,3 stupně Celsia za deset let. Také nad tím by šlo mávnout rukou, nebýt dlouhého suchého léta, kdy z řady řek a rybníků zmizela voda. Sucha nejsou bez následků. Klesá úroda a šíří se lesní požáry a kůrovec. Když pak prudce zaprší, vyprahlá země není schopná srážky absorbovat a nastávají povodně.

Příprava na vyšší teploty

Na některé dopady vyšších teplot se můžeme připravit, zejména zůstanou-li v přijatelných mezích, vodě lze třeba pomoci zůstat v krajině. O tom se diskutuje i u nás a podle průzkumů veřejného mínění začínají tento problém zajímat i běžné občany. Řešení jiných následků je mnohem složitější. Mezi ně patří třeba masová migrace z chudých zemí postižených suchem.

Na některé dopady vyšších teplot se můžeme připravit, zejména zůstanou-li v přijatelných mezích, vodě lze třeba pomoci zůstat v krajině. O tom se diskutuje i u nás a podle průzkumů veřejného mínění začínají tento problém zajímat i běžné občany. Řešení jiných následků je mnohem složitější.

Na konci loňského roku se tento problém připomněl ve volbách do amerického Kongresu, v nichž se jedním tématem stali středoameričtí uprchlíci putující přes Mexiko k hranicím USA. Média často uváděla za příčinu tohoto exodu kriminalitu a chudobu, ale podle britského deníku The Guardian větší roli mohl hrát strach z hladu, respektive chudoba v důsledku neúrody.

Nejviditelnějšími hráči v boji s globálním oteplováním jsou státy a v této souvislosti přinesl rok 2018 několik významných událostí. Jednou z nich bylo na konci roku setkání mezinárodního společenství v polských Katovicích, aby především diskutovalo, jak splnit a kontrolovat závazky přijaté na klimatickém summitu v Paříži v roce 2015 s cílem omezit nárůst průměrné teploty na dva stupně Celsia ve srovnání s dobou před průmyslovou revolucí a ideálně jej udržet pod 1,5 stupněm Celsia.

Nesporný úspěch

Všechny sporné otázky se sice v Katovicích vyřešit nepodařilo, navzdory tomu lze setkání považovat za úspěšné. Nemálo odborníků totiž očekávalo krach jednání, protože summit začínal na pozadí zvolení Jaira Bolsonara, který chce Pařížskou dohodu stejně jako prezident USA Donald Trump opustit, novým brazilským prezidentem. Jeho francouzský protějšek Emmanuel Macron ve stejnou dobu ustoupil „žlutým vestám“ a oznámil odložení daně z paliva, která měla pomoci snížit francouzské emise oxidu uhličitého. Polský prezident Andrzej Duda pak prohlásil, že se jeho země jen stěží zřekne svých uhelných zásob.

Nesporným úspěchem katovického summitu je, že se podařilo přesvědčit Čínu, aby přistoupila na jednotná pravidla jak pro rozvinuté, tak rozvojové země, za niž se považuje. To oslabí kritiku, že boj s klimatickými změnami disproporčně dopadá na západní ekonomiky, zatímco čínská nebo indická nadále nerušeně rostou.

O osudu Země se již dávno nerozhoduje v Evropě, což platí i pro emise skleníkových plynů, protože na 28 členských zemí Evropské unie připadá jen zhruba desetina světových emisí oxidu uhličitého. To je daleko za USA s šestinovým a Čínou s téměř třetinovým podílem. Navzdory tomu by Evropané měli jít příkladem, protože jsou stále relativně bohatí. Na osobu vypouštějí přibližně sedm tun oxidu uhličitého, tedy více než celosvětový průměr pět tun. V neposlední řadě pak země EU-28 odpovídají za pětinu emisí nashromážděných v atmosféře od roku 1751.

Výroky polského prezidenta Dudy, představitele jedné z nejdůležitějších zemí EU, proto komplikují snahu o globální dohodu. Nesporným úspěchem katovického summitu však je, že se podařilo přesvědčit Čínu, aby přistoupila na jednotná pravidla jak pro rozvinuté, tak rozvojové země, za niž se považuje. To oslabí kritiku, že boj s klimatickými změnami disproporčně dopadá na západní ekonomiky, zatímco čínská nebo indická nadále nerušeně rostou.

Možnost pokut

Loni se také EU dohodla na energeticko-klimatických cílech pro rok 2030. Emise skleníkových plynů by od roku 1990 měly poklesnout o 40 procent, energetická efektivita narůst o 27 procent a obnovitelné zdroje energie (OZE) se na energetickém mixu podílet 32 procenty, přičemž cíle pro rok 2020 byly definovány totožně: 20–20–20.

Letos se také bude řešit, jak naložit s členskými zeměmi, jež nesplní své cíle pro rok 2020, zejména pokud jde o podíl OZE. Podaří se „hříšníkům“ nakoupit procenta od států, jež jsou na tom lépe, což evropská pravidla umožňují? Za jakou cenu? Nebo bude EU udělovat pokuty? Řešení se odrazí i na plnění cílů pro rok 2030.

Cíle pro rok 2030 obsahují novinku – kromě redukce emisí oxidu uhličitého jsou závazné pouze na úrovni celé EU a alespoň zatím nemají členské země žádné závazné cíle například pro podíl OZE. Nyní si nejprve své cíle stanovují samy, následně Evropská komise vše dá do jednoho balíku a posoudí, zda to stačí k dosažení unijního cíle. Co se však stane, pokud se dobrovolné závazky ukážou nedostatečné?

Letos se také bude řešit, jak naložit s členskými zeměmi, jež nesplní své cíle pro rok 2020, zejména pokud jde o podíl OZE. Podaří se „hříšníkům“ nakoupit procenta od států, jež jsou na tom lépe, což evropská pravidla umožňují? Za jakou cenu? Nebo bude EU udělovat pokuty? Řešení se odrazí i na plnění cílů pro rok 2030.

Síla vlád

Za rok 2018 je třeba zmínit ještě jednu evropskou událost. Vzrostla cena emisních povolenek na nečekaných 20 eur za tunu, když na začátku roku přišly jen na osm a dříve byly okolo pěti eur za tunu. Cenový nárůst vyvolalo dříve domluvené stažení části povolenek z trhu. Dražší povolenky zvýšily ceny elektřiny – z jarních 35 na přibližně 55 eur za megawatthodinu (MWh) na konci roku.

Vlády mají dost síly, aby prostřednictvím trhu ovlivnily chování firem a domácností. Mohou je tlačit do nových technologií nebo do inovativních aplikací těch současných. Důležité je, aby trh byl dostatečně stabilní, a firmy věděly, že se jim úsilí vyplatí.

Nárůst ceny povolenek především ukazuje, že státy mohou dobře, možná až příliš, ovlivňovat tržní prostřední v energetice. To však vůbec neznamená, že současný systém je dokonalý. Uhlíková daň, která postihuje všechny emitenty skleníkových plynů, by možná byla lepší. O jejím zavedení se proto začíná opět diskutovat, a to včetně ČR.

Vlády mají dost síly, aby prostřednictvím trhu ovlivnily chování firem a domácností. Mohou je tlačit do nových technologií nebo do inovativních aplikací těch současných. Důležité je, aby trh byl dostatečně stabilní, a firmy věděly, že se jim úsilí vyplatí. Státy by také neměly příliš „vybírat vítěze“ a podmínky nastavovat tak, aby se mohlo uplatnit co nejvíce technologií a řešení.

Nezbytné technologie

Hlavní zbraní v boji s globálním oteplováním budou technologie – bez nich naši civilizaci neozeleníme. V roce 2018 nenastal žádný zásadní průlom, nebo to s krátkým časovým odstupem nelze tvrdit. Spíše se zlepšovaly současné technologie a dozrávala jejich další generace. Loni se podle Bloomberg New Energy Finance (BNEF) postavilo okolo 60 gigawattů (GW) nových větrných elektráren, což odpovídá 12 tisícům větrníků na moři, na souši ještě o něco více.

Hlavní zbraní v boji s globálním oteplováním budou technologie – bez nich naši civilizaci neozeleníme. V roce 2018 nenastal žádný zásadní průlom, nebo to s krátkým časovým odstupem nelze tvrdit. Spíše se zlepšovaly současné technologie a dozrávala jejich další generace.

Co se týče ceny „větrné elektřiny“, je třeba zmínit především větrné turbíny na moři (situace s těmi na souši je poměrně stabilní). Pokud podle BNEF potřebovaly v celosvětovém průměru na konci roku 2017 téměř 175 dolarů za MWh, aby byly rentabilní, o rok později jim stačilo jen 126 dolarů. Řada odborníků přitom předpokládá, že tato technologie bude nadále zlevňovat a tempo hned tak nepoleví. Loňské výsledky německých aukcí podpory pro tyto zdroje tomu napovídají.

Výrobci větrných turbín je i vylepšují. Předloni nainstalovaly společnosti Vestas a Vattenfall v Severním moři první turbínu s výkonem 8,8 MW, nyní je standardem okolo pěti MW. General Electric dokonce plánuje vyrábět turbíny s výkonem 12 MW a vysoké téměř 260 metrů. Tým amerických inženýrů pak pracuje na turbíně o výkonu 50 MW, přičemž její flexibilní lopatky o délce více než 200 metrů se navíc podobně jako listy palmy přizpůsobují proudění větru. Šla by je proto postavit i v zatím příliš větrných oblastech Mexického zálivu nebo v jižním Atlantickém oceánu.

Solární panely a ukládání elektřiny

Rovněž u solárních panelů roste výroba a současně klesá jejich cena. BNEF odhaduje, že se loni podařilo přesáhnout 100 GW nových panelů za rok. To zhruba odpovídá solárním panelům postaveným na tisíci čtverečných kilometrech. V roce 2016 přišla instalace solárních panelů s výkonem jednoho MW na zhruba 1,15 milionu dolarů, dnes na přibližně 0,9 milionu. Nelze se proto divit, že podpora solárních elektráren stále klesá. Například německá aukce v říjnu 2018 skončila s průměrnou cenou 47 eur za MWh, a to naši západní sousedé příliš slunečního svitu za rok nemají.

Bouřlivě se vyvíjí i ukládání elektřiny, zejména různé typy baterií. Zatím převládají lithium-iontové, ale každý měsíc se dozvídáme o alternativách. Postupně se zprovozňují bateriová úložiště se stovkami MWh a plánují se nové obří výrobní kapacity, dokonce i v Evropě, která ve výrobě baterii zatím značně zaostává.

Burzovní ceny elektřiny jsou nyní nižší. Jde sice o průměr za celý rok, navzdory tomu lze mluvit o milníku. Také fotovoltaika hledá nová uplatnění, proto jsme se mohli dočíst o dalších solárních střešních taškách, cyklostezkách a dokonce silnicích. Současně pokračuje výzkum nových materiálů pro solární panely, které by využily širší světelné spektrum. Loni se pozornost mimo jiné soustředila na perovskit, který by mohl nahradit nyní dominantní křemík.

Bouřlivě se vyvíjí i ukládání elektřiny, zejména různé typy baterií. Zatím převládají lithium-iontové, ale každý měsíc se dozvídáme o alternativách. Postupně se zprovozňují bateriová úložiště se stovkami MWh a plánují se nové obří výrobní kapacity, dokonce i v Evropě, která ve výrobě baterii zatím značně zaostává.

Stále více se i diskutuje o dopadu rozvoje elektromobilů na elektrárenství. Jejich zřejmě nejambicióznější výrobce americká Tesla loni konečně dosáhl svých cílů a překvapivě měl čtvrtletní zisk. Tím jsme se přiblížili okamžiku, kdy silnice budou brázdit elektromobily, které se budou nabíjet a vybíjet podle situace v rozvodné síti, čímž ji budou stabilizovat. Navíc nelze vyloučit, že zanedlouho si dojedou na nabíjecí stanici třeba u větrné elektrárny samy.

Otázka oxidu uhličitého

Výzkumné instituce a firmy se zajímají i o další oblasti. Například o odsávání a skladování oxidu uhličitého při spalování fosilních paliv, čímž se uhelné elektrárny stanou bezemisní. Nebo lze oxid uhličitý odsávat přímo z atmosféry. Možná se bez něčeho podobného neobejdeme. Jednou vypuštěný oxid uhličitý z atmosféry nezmizí a lidstvo jej vypouští stále více.

Výzkumné instituce a firmy se zajímají i o další oblasti. Například o odsávání a skladování oxidu uhličitého při spalování fosilních paliv, čímž se uhelné elektrárny stanou bezemisní. Nebo lze oxid uhličitý odsávat přímo z atmosféry. Možná se bez něčeho podobného neobejdeme.

V roce 2018 zaujal i projekt spolufinancovaný Billem Gatesem. Obří panely zachytí atmosférický oxid uhličitý, který se následně změní na kapalné ekologické palivo. To má dvě výhody. Nemusíme budovat novou čerpací infrastrukturu jako u elektromobilů a využití polapeného oxidu uhličitého snižuje cenu celého procesu.

Podobným směrem se vydala i švýcarská společnost Climeworks, ale bez návazné výroby paliva. A projektů je ve světě více. Odsávání atmosférického oxidu uhličitého lze považovat za geoinženýring, jímž člověk přímo ovlivňuje klima na Zemi. Některé nápady vypadají ještě bizarněji, ale kdo ví, který uspěje.

Skupina genetiků z Harvardovy univerzity se například snaží oživit mamuty. Jejich opětovný výskyt v severských tundrách by pomohl obnovit původní stepi a lesostepi. A protože travnaté porosty absorbují méně tepla než lesy, zmírnilo by to tání permafrostu. To je velká hrozba, protože zmrzlá půda může obsahovat až dvakrát více uhlíku, než je nyní v atmosféře. Hrozí odstartování nezvratného cyklu, kdy vyšší teploty uvolní další skleníkové plyny. I tuto informaci přinesl rok 2018.

Přelomový rok 2018

Množí se pokusy domoci se kompenzace za škody způsobené klimatickými změnami soudně. Média jim zatím věnují méně pozornosti, ačkoli rok 2018 se zpětně může ukázat přelomový. Kauza s potenciálně největším dopadem se nyní řeší v USA. Na konci loňského roku totiž Nejvyšší soud odmítl požadavek Trumpovy vlády, aby zastavil žalobu 21 mladých lidí na federální vládu.

Množí se pokusy domoci se kompenzace za škody způsobené klimatickými změnami soudně. Média jim zatím věnují méně pozornosti, ačkoli rok 2018 se zpětně může ukázat přelomový. Kauza s potenciálně největším dopadem se nyní řeší v USA.

Zatím je to jen právnický spor a na případný verdikt si budeme muset počkat. Dokonce ani není jasné, zda se případ dostane k soudu. Ale jen skutečnost, že případ nebyl ihned odmítnut, je malým vítězstvím pro žalující. A nejde o málo. Otázka zní, mají-li američtí občané Ústavou garantované právo na život v čistém životním prostředí, a je-li vláda povinna ho zajistit.

Podle Nejvyššího soudu je žaloba sice založena na bezprecedentních právních teoriích, například právu mladší generace žít ve stejných klimatických podmínkách jako ta předchozí, navzdory tomu ji neodmítl. Obdobně si lze položit otázku, zda má vláda povinnost zajistit, aby budoucí generace Američanů nemusely zaplatit příliš vysoký účet za blahobyt té současné založený do velké míry na fosilních palivech. Tento případ má paralelu v EU.

Nizozemský odvolací soud loni potvrdil rozhodnutí soudu nižší instance z roku 2015, který dal za pravdu 886 žalujícím, a přikázal nizozemské vládě snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o 25 procent ve srovnání s rokem 1990 (v roce 2017 pokles činil jen 13 procent). Při tom uvedl Evropskou úmluvu o lidských právech, která obsahuje zákonnou povinnost státu postarat se o své občany, a platí v celé Evropě.

Žaloba rybářů

Loni začal ještě jeden „klimatický soud“. Rybáři z Kalifornie a Oregonu zažalovali zhruba 30 ropných, plynárenských a uhelných společností, protože se v důsledku „jejich“ emisí zvýšila teplota oceánu, čímž se snížila populace jimi lovených krabů. Jde o první žalobu soukromých subjektů. To je důležité, protože u dřívějších žalob měst a států bylo možné argumentovat, že boj proti globálnímu oteplování mají do značné míry ve svých rukou a o změnu se primárně musejí zasadit samy, k čemuž mají nástroje, například mohou fosilní paliva zdanit.

Rybáři z Kalifornie a Oregonu zažalovali zhruba 30 ropných, plynárenských a uhelných společností, protože se v důsledku „jejich“ emisí zvýšila teplota oceánu, čímž se snížila populace jimi lovených krabů. Jde o první žalobu soukromých subjektů. To je důležité, protože u dřívějších žalob měst a států bylo možné argumentovat, že boj proti globálnímu oteplování mají do značné míry ve svých rukou a o změnu se primárně musejí zasadit samy.

To se týká i staršího případu, ve kterém šest přímořských kalifornských měst a tři okresy společně s městem New York zažalovalo 37 ropných a plynárenských společností. Loňský případ je přímočařejší. Podle žalující strany těžební společnosti měly zisky, aniž by nesly veškeré náklady za svou činnost. Ty nesla jiná odvětví. Je to podobné, jako když chemička zašpiní rybník, ve kterém rybářům uhynou kapři.

Případ má i politický rozměr, protože rybáři nejsou levicoví radikálové, ale vážení podnikatelé. Co se stane, až se proti „fosilním molochům“ postaví třeba američtí farmáři, kteří tvoří jádro republikánských voličů? Nelze říct, že rybáři vyhrají, protistrana má také dobré argumenty. Ten hlavní, používaný i v jiných případech, zní, že těžba fosilních paliv je zákonná, a vláda ji často podporuje.

Také nebude lehké prokázat, že teplotu oceánu zvýšily emise vzniklé spálením produktů žalovaných společností. Ty ropu, plyn a uhlí pouze těží, zatímco oxid uhličitý se uvolňuje při jejich spalování, tedy spotřebě. Na lavici obžalovaných by proto mohl teoreticky usednout každý uživatel zhruba 1,5 miliardy aut na světě. Ostatně, tito rybáři snad naftu nepotřebují a loví na plachetnicích?

Dopad uhelných elektráren

Překvapivě daleko se dostal i peruánský farmář Lliuya, který s pomocí německé nevládní organizace Germanwatch zažaloval německou společnost RWE. Jeho dům totiž ohrožuje stoupající hladina andského ledovcového jezera, za což údajně může globální oteplování vyvolané mimo jiné uhelnými elektrárnami RWE, jež by proto měla spolufinancovat ochranná opatření.

Soud nižší instance nejprve žalobu zamítl jako částečně nepřípustnou a celkově neopodstatněnou, protože příspěvek RWE ke globálnímu oteplování je vzhledem k celkovým emisím zanedbatelný, a i kdyby své elektrárny vypnula, nijak by to hladinu jezera neovlivnilo. Proti tomu se žalobce odvolal a loni v únoru nastal u vrchního zemského soudu ve vestfálském Hammu překvapivý obrat. Nechal si totiž už dříve vypracovat posudek, jestli a případně nakolik se RWE na nárůstu hladiny podílela.

Peruánský farmář Lliuya s pomocí německé nevládní organizace Germanwatch zažaloval německou společnost RWE. Jeho dům totiž ohrožuje stoupající hladina andského ledovcového jezera, za což údajně může globální oteplování vyvolané mimo jiné uhelnými elektrárnami RWE, jež by proto měla spolufinancovat ochranná opatření.

Předběžně byl podíl viny stanoven na 0,47 procenta a vrchní soud nyní nevylučuje, že by mohla zaplatit, ale jen za 0,47 procenta škody. Skutečnost, že uhelné elektrárny mají příslušná razítka, podle soudu nevylučuje podobné civilní žaloby. RWE se také pokusila zastavit kauzu tvrzením, že peruánskému farmáři vznikly škody jen coby daňovému poplatníkovi, a to pouze 33 eurocentů, protože výstavbu ochranné hráze zaplatí peruánská státní pokladna. Náklady soudu budou nesrovnatelně vyšší. Společnost také upozornila na obecný zájem na spolehlivé výrobě elektřiny, což by podobné žaloby mohly ohrozit.

První argument soud odmítl a trval na důkazním řízení. U druhého pak upozornil, že by RWE mohla zvážit peněžní kompenzaci od státu. Blog Der Energieblogněmecké právnické společnosti BBH poznamenává, že i kdyby se prokázala souvislost mezi emisemi elektráren RWE a zvýšenou jezerní hladinou v Andách, je třeba vyřešit další otázky.

Například je-li farmář „sousedem“ ve smyslu zákona, který počítá s odškodněním sousedů elektráren. Nebo zda lze žalovat soukromé firmy za něco, co opomněli politici a vlády, kteří to mají primárně řešit. Uvidíme, jak se „klimatické kauzy“ vyvinou a zda některý soud neotevře Pandořinu skřínku nekonečných soudních žalob proti energetickým společnostem.

Méně cestovat a nepřejídat se

Začátek roku je časem předsevzetí a každý může trochu přispět k záchraně naší civilizace. V součtu to dokonce může být příspěvek zásadní. Alespoň to tvrdí norský inženýr Schalk Cloete, který nedávno zveřejnil poměrně provokativní srovnání věcí, jež mohou pomoci odvrátit globální oteplování. Příspěvek, jako je ukládání elektřiny, biopaliva, zachycování oxidu uhličitého, zvýšení energetické efektivity ani výroba elektřiny z větru, slunce a jádra, není zásadní. To vše dohromady nemá ani poloviční potenciál.

Výrazně lépe jsou na tom tři změny chování lidí. První je jasná, ale nesnadno dosažitelná – přerušit začarovaný kruh, kdy životní úroveň a naplnění života měříme především tím, co si můžeme koupit. Měli bychom spotřebovávat méně věcí. To pro mnohé zní jako utopie, už kvůli hromadě dárků pod vánočními stromečky. Druhá změna je uchopitelnější – méně cestovat, zejména každý den autem za prací. To bychom měli v ideálním případě prodat.

Podle webu Shrink That Footprint „vyprodukuje“ průměrný Američan, který holduje hovězímu, ročně ekvivalent 3,3 tuny oxidu uhličitého. Pokud by všichni Američané přestali jíst hovězí a skopové, poklesly by celkové americké emise skleníkových plynů o šest procent.

Řadu věcí, včetně psaní novinových článků, lze dnes vyřídit na dálku. Cloete navíc odhaduje, že se to vyplatí i finančně. V případě průměrného Američana mluví o celkovém ročním přínosu, de facto úspoře 18,5 tisíce dolarů. Část ušetří zaměstnanec, něco zaměstnavatel a společnost jako taková. Překvapivě jen asi čtyři procenta úspor připadají na přímou spotřebu paliva. Mnohem podstatnější je ušetřený čas (15 procent), menší zácpy ve městech (16 procent) a ušetřená kancelářská plocha (27 procent). Pokud auto prodáme, ušetříme navíc za jeho pořízení (19 procent) a garáž, respektive parkovací místo (21 procent).

Do třetice máme jíst méně masa a nepřejídat se. Podle webu Shrink That Footprint „vyprodukuje“ průměrný Američan, který holduje hovězímu, ročně ekvivalent 3,3 tuny oxidu uhličitého. Průměrný strávník, který si zejména hovězího a skopového dopřává méně, jen 2,5 tuny, a při úplném zřeknutí se těchto druhů masa „produkce“ klesá na 1,9 tuny. Pokud by všichni Američané přestali jíst hovězí a skopové, poklesly by celkové americké emise skleníkových plynů o šest procent. Nechť si každý odpoví, je-li to hodně, nebo málo.

Jinými často zmiňovanými možnostmi, jak snížit svou uhlíkovou stopu, je lépe zateplit dům či byt anebo omezit létání. Pokud například poletíte ze střední Evropy do New Yorku, uniknou do atmosféry až čtyři tuny oxidu uhličitého. Na průměrného Středoevropana přitom za celý rok připadá jedenáct tun.

Záchrana civilizace

Není toho málo, co si na prahu nového roku 2019 předsevzít, abychom pomohli zastavit globální oteplování. Jednu věc jsme ale vynechali. A souvisí s otázkou, kdo před klimatickými změnami zachrání naši civilizaci. Je to řada hráčů a jejich souhra, přičemž důležitou roli hrají státy.

Před změnou klimatu může naši civilizaci zachránit řada hráčů, především jejich souhra, přičemž důležitou roli hrají státy

Ty mohou například daňovou politikou ovlivnit chování nejen firem, ale i domácností, pokud apel na zdravý rozum nestačí. Navíc mohou podstatně pomoci vývoji a aplikaci nových technologií vytvářením příznivého podnikatelského prostředí pro soukromé společnosti.

Alespoň v naší části světa naštěstí stále stojí v čele států zvolení politici, kteří k prosazení potřebných změn potřebují mandát od voličů. To nejmenší, co tedy můžeme udělat, je při volbách více akcentovat otázky spojené s bojem proti klimatickým změnám. Můžeme jít o krok dál a svou aktivitou nebo financemi podpořit organizaci, která se těmito problémy zajímá. Nebo se zapojit do přesvědčovacích kampaní. Záchrana naší civilizace závisí do značné míry na každém z nás.