Francie: Prezidentský odkaz Françoise Hollanda je katastrofa

Za prezidentství Françoise Hollande Francie ztratila pět let. Pouze sledoval ekonomický a geopolitický vývoj, aniž by jej ovlivňoval. Otázkou je, zda příští rezident Elysejského paláce nedopadne stejně.

Hrozba teroristického útoku bude nadále ovlivňovat život ve Francii, prohlásil... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hrozba teroristického útoku bude nadále ovlivňovat život ve Francii, prohlásil... | foto: Reuters
Hrozba teroristického útoku bude nadále ovlivňovat život ve Francii, prohlásil... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

François Hollande je prvním prezidentem Páté Francouzské republiky, který neobhajoval druhý mandát. Důvod je zřejmý – dva až tři roky byl na chvostu popularity politiků. A svou kandidaturou by pohřbil naděje levicových voličů mít zástupce ve druhém kole letošních prezidentských voleb. Levice nechce opakovat rok 2002, kdy se ve druhém kole střetli Jacques Chirac a Jean-Marie Le Pen.

Ani Hollandovo odstoupení však nezaručuje, že se tento scénář – žádný zástupce levice ve druhém kole – nebude opakovat. Příčinou je naprosté selhání prezidenta Hollanda coby vůdčí osobnosti jedné z nejdůležitějších evropských mocností.

Nic se nezměnilo

François Hollande zvítězil v prezidentských volbách 2012 především díky podpoře médii, která jsou ve Francii tradičně silně levicová. Ukazovala ho oproti pravicovému kandidátovi Nicolasi Sarkozymu, který si libuje v luxusu a obklopuje krásnými ženami, jako skromného a obyčejného člověka. Tento obraz však byl jen zdánlivý, protože Hollande svou oblibu luxusu pouze na veřejnosti neukazuje. Ve skutečnosti je typickým produktem francouzského politického systému, v němž manažeři nadnárodních korporací závidí státním představitelům jejich platy.

Hollande zvítězil díky sloganu „změna teď“, což je však v rozporu s hodnocením jeho vlády většinou analytiků, protože byla naprosto strnulá. Ve skutečnosti se v podstatě nic nezměnilo.

Hollande nikdy neměl jiného zaměstnavatele než stát. Navíc nešetřil na platech svých spolupracovníků, například jeho kadeřník měl měsíčně devět tisíc eur, více než je základní mzda některých ministrů. Ještě horší je Hollandova rodinná situace. Roli první dámy převzala jeho přítelkyně Valérie Trierweilerová, což je skandální, neboť tuto pozici může zastávat pouze zákonná manželka.

Vrcholem pak byl jejich rozchod poté, co bulvární časopis Closer zveřejnil fotky, jak Hollande jede na skútru do bytu své další milenky, herečky Julie Gayetové. Nyní je Hollande oficiálně bez partnerky, ale spekuluje se, že nadále udržuje vztah s Gayetovou. Hollande zklamal v osobním životě i reprezentací v prezidentském postu.

Jedním z úkolů nového francouzského prezidenta bude vrátit tomuto postu vážnost, ukázat rozhodnost a schopnost být zodpovědným lídrem. Pokud totiž disponuje parlamentní většinou, je jeho mandát silný, a proto může přímo ovlivňovat fungování Francie. Hollande zvítězil díky sloganu „změna teď“, což je však v rozporu s hodnocením jeho vlády většinou analytiků, protože byla naprosto strnulá. Ve skutečnosti se v podstatě nic nezměnilo. Reforma státní služby se neuskutečnila, protože volební základna socialistů se opírá právě o státní zaměstnance.

Opakování socialistické mantry

Prezidentské volby v roce 2012 zásadně ovlivnily útoky mladého islamisty Mohammeda Meraha, který jezdil na skútru po Toulouse a vybíral si oběti. Tématem bylo, jak se vyrovnat s islámskou radikalizací mladých Francouzů. Sarkozy prosazoval řešení, jež spočívalo v posílení francouzské identity a tvrdším postoji vůči radikálům. Jeho neoblíbenost a do jisté míry i neschopnost podobným útokům předcházet způsobily, že společnost hledala jiné řešení, jež přinesl Hollande.

Hollande neustále opakoval socialistickou mantru, že za všechno mohou peníze, přesněji jejich nedostatek, v takzvaných citlivých městských čtvrtích, jež se vyznačují velkým počtem národností a kultur. V průběhu pěti let jeho vlády se však ukázalo, že ani toto řešení nefunguje.

Ten nepovažoval za příčinu islám, ale sociální prostředí, z něhož radikálové pocházejí. Hollande neustále opakoval socialistickou mantru, že za všechno mohou peníze, přesněji jejich nedostatek, v takzvaných citlivých městských čtvrtích, jež se vyznačují velkým počtem národností a kultur. V průběhu pěti let jeho vlády se však ukázalo, že ani toto řešení nefunguje.

Francie je totiž velmi zadlužená – a nejen na státní, ale i regionální úrovni, kde starostové v minulosti vynakládali velké prostředky na integrační programy a sociální bydlení. Důsledkem je nemožnost udržet vysoký standard služeb, přičemž jeho pokles vyvolá nespokojenost obyvatel těchto čtvrtí i původních chudých Francouzů, kteří prakticky ztratili přístup k sociálnímu bydlení.

Dalším Hollandovým trumfem v předvolební kampani 2012 byl výrok, že jeho hlavní nepřítel nemá tvář, přičemž je velmi nebezpečný – světové finance. Jeho kritika směřovala na Sarkozyho, který vyřešil finanční krizi a problémy bank tím, že zadlužil stát o 600 miliard eur, čímž se celkové zadlužení země vyšplhalo na 1900 miliard. Tento výrok přinesl Hollandovi podporu krajní levice, jež však po jeho nástupu do prezidentského postu patřila mezi první zklamané.

Neschopnost

Hollande totiž nejen neprosadil zákony omezující vliv bank – francouzský burzovní index CAC 40 byl jedním z mála, který stabilně rostl –, ale i zadlužil francouzské občany o dalších 300 miliard eur, přestože nečelil finanční krizi a makroekonomicky na tom byla Francie velmi dobře – nízké úrokové sazby a cena ropy a později značně očekávaný pokles kurzu eura vůči dolaru. Navíc si uškodil prezentací neúspěchů – chyby dělají druzí, moje politika je bezchybná.

První dva roky Hollande tvrdil, že za všechny problémy může Sarkozy, ve druhé polovině mandátu globální ekonomická situace. Jeho neschopnost se ukázala i v boji s nezaměstnaností.

První dva roky Hollande tvrdil, že za všechny problémy může Sarkozy, ve druhé polovině mandátu globální ekonomická situace. Jeho neschopnost se ukázala i v boji s nezaměstnaností, přestože si jej sám zvolil za kritérium úspěchu své pětileté vlády. Jeho recept spočíval především ve státní podpoře uzavírání pracovních smluv a rekvalifikačních kurzů pro nezaměstnané, protože snižují jejich počet. Navzdory těmto opatření však narostl o milion. Navíc výrazně zvýšil už tak vysoké daně, aby tuto podporu mohl financovat, což nejvíce uškodilo střední třídě.

Zmatená byla i Hollandova zahraniční politika. Nasadil francouzskou armádu v konfliktech v Mali a Sýrii, přičemž kvůli nejasným výsledkům není zřejmý smysl těchto akcí. Hollande ospravedlňoval zásah v Sýrii i odplatou za teroristické útoky Islámského státu na francouzském území, přičemž podporoval syrské rebely v boji proti prezidentu Baššáru Asadovi.

V nepřehledném syrském konfliktu je však evidentní, že Asad útoky ve Francii neorganizoval. Francouzské diplomacii se právem vyčítá, že rezignovala na třetí cestu, o což se snažil prezident Charles de Gaulle (1890–1970), a místo toho spíše přizvukovala americké diplomacii.

Armádní nabídka

Odkaz Hollandova prezidentství je katastrofální a jen obtížně lze najít oblast, ve které by hájil zájmy svých voličů a francouzských občanů. Hollandovo dědictví je dvojího druhu. Francie ztratila pět let, což v dnešním rychle se vyvíjejícím světě může být osudná ztráta – opouští pozici na geopolitické velmocenské šachovnici.

Otázkou zůstává, zda nový americký prezident Donald Trump splní své předvolební sliby a bude chtít přehodnotit roli NATO. V tomto případě by Francie měla co nabídnout svým evropským partnerům.

Její poslední silnou kartou zůstává armáda, která je po odchodu Velké Británie z Evropské unie v ní jedinou bojeschopnou. Otázkou zůstává, zda nový americký prezident Donald Trump splní své předvolební sliby a bude chtít přehodnotit roli NATO. V tomto případě by Francie měla co nabídnout svým evropským partnerům.

Druhé Hollandovo dědictví vede k zamyšlení nad možnostmi a mocí prezidenta evropské země. Hollande pouze sledoval ekonomický a geopolitický vývoj světa, aniž by jej ovlivňoval. Touto skutečností pak ospravedlňoval své neúspěchy. Otázkou zůstává, zda příští rezident Elysejského paláce nedopadne stejně.