Francie potřebuje liberálního reformátora

Ve Francii se odehrávají protesty „žlutých vest“. Spolupracovník LN Jan Macháček se ptá: Je možné ve Francii prosadit nižší daně, větší podnikavost, flexibilnější trhy, menší stát a vyrovnané finance?

Jan Macháček 13.12.2018
Francouzský prezident Emmanuel Macron. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Francouzský prezident Emmanuel Macron. | foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice
Francouzský prezident Emmanuel Macron.

DEBATA JANA MACHÁČKA

Jan Macháček.

Komentátor Lidových novin Jan Macháček se každý týden ptá českých ekonomů, pedagogů a analytiků, co soudí o aktuálních a žhavých tématech ze světa ekonomiky a financí.

objednat zasílání e-mailem

V podstatě v celé Francii se již několik týdnů odehrávají protesty „žlutých vest“, jež často doprovází násilí. Demonstrace neutichly ani po pondělním projevu prezidenta Emmanuela Macrona, v němž slíbil hospodářská a sociální opatření, která by měla zmírnit dopad vládních hospodářských reforem na obyvatele a zamezit dalším protestům.

Zdá se, že pokusy o reformy nemají a jen stěží mohou získat důvěru obyvatel, přičemž ta musí tvořit základ ekonomického úspěchu. Proto je na místě otázka: Je možné ve Francii prosadit liberální ekonomické reformy: nižší daně, větší podnikavost, flexibilnější trhy, menší stát a vyrovnané finance? Co by měl prezident Macron udělat?



Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Edvard Outrata, státní úředník ve výslužbě

Ztráta důvěry

Co poradit prezidentu Macronovi nevím. Jsem rád, že to ode mne neočekává. Bohužel, ztratil důvěru Francouzů, a i když francouzská ústava má pro něho řadu výhod, kterým se netěší většina demokratických prezidentů (prezidentský systém s předsedou vlády, na něhož lze všechno svést), neumím si představit, že by to mohl vybalancovat.

Nebezpečí války

Zavádět liberální reformy v demokracii je velmi obtížné, protože lidé nebývají ochotní ani schopní ustoupit od svých očekávání. Ta bývají velmi optimistická a většinou vybičovaná do nereálna politiky ve volebních a jiných kláních. Výjimkou jsou situace, kdy se občané obávají akutního nebezpečí a zhoubná alternativa již čeká za dveřmi. Proto se výrazné reformy povedly v Pobaltí (strach z Ruska) nebo v Řecku (vypadnutí z eurozóny a ztráta podpory Unie).

Co se stane, když žádné reformy nebudou, nevíme. Historicky po velké krizi vždy následovala válka, jež je velmi efektivní ve vymazávání přepjatých očekávání (v Evropě po druhé světové válce, v Sýrii dnes). Snad se nám její nebezpečí daří odstraňovat, zaplať Bůh.

Výjimečně lze také mnoho udělat v optimistických dobách, kdy přetrvává pocit, že změny přinesou velké zisky téměř obratem. Pak ovšem je o to hůře, když i závratné zlepšení situace po nějakém čase zůstane za očekáváními (postkomunistické země včetně nás, ale i asi Irsko). Země, v nichž se mluví románským jazykem, jsou trvale velkorysí dlužníci, takže záchrana před dluhy jako strašák nefunguje. (To leda u nás, kde dluhy téměř nejsou, ale každý se jich bojí, ale ani zde to příliš v praxi nefunguje.)

Co se stane, když žádné reformy nebudou, nevíme. Historicky po velké krizi vždy následovala válka, jež je velmi efektivní ve vymazávání přepjatých očekávání (v Evropě po druhé světové válce, v Sýrii dnes). Snad se nám její nebezpečí daří odstraňovat, zaplať Bůh. Pak ale budeme muset vymyslet, jak se z dlouhodobě neudržitelné hospodářské situace dostat.

Macron se o to pokoušel a selhává. Nastoupí další pokusy, některý se snad ujme. Mezitím bychom si měli dát priority do pořádku. Například konečně přijmout euro (a zbavit se tak zbytečných neefektivností (nejen transakčních nákladů), které nám samostatná měna přináší. Snad také omezovat vliv zbožných přání na naše očekávání. Dáme to aspoň v naší zemi dohromady?



Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Dominik Stroukal, hlavní ekonom skupiny Roklen

Škodlivý monopol

Nejsem historik, a proto nemohu hledat důvody francouzského antiliberalismu mezi řádky historických událostí, i když by se tam najít daly. Jako ekonom ale vím, že monopol bude vždy produkovat horší kvalitu za vyšší cenu a Francie je monopolními strukturami doslova prorostlá. Jeden monopol je ale v západním světě unikátní.

Enarchie

Jedním z nejškodlivějších francouzských monopolů je slavná a prestižní École nationale d’administration, přezdívaná Énarque, tedy Enarchie, což je spojení prvních písmen názvu školy (ENA) a monarchie. Absolventi se nazývají enarchisté a jsou druhem francouzské šlechty. Škola založená v roce 1945 má monopol na vysokoškolské vzdělávání státních úředníků. Většina absolventů jde do státní správy, někteří do byznysu a zlomek skončí v politice.

Jedním z nejškodlivějších francouzských monopolů je slavná a prestižní École nationale d’administration, přezdívaná Énarque, tedy Enarchie, což je spojení prvních písmen názvu školy (ENA) a monarchie. Absolventi se nazývají enarchisté a jsou druhem francouzské šlechty.

Absolventy jsou i francouzští prezidenti Valéry Giscard d’Estaing, Jacques Chirac, François Hollande i současný Emmanuel Macron. A Charles de Gaulle školu zakládal. To je pět z osmi prezidentů za uplynulých 60 let. Mitterand a Pompidou navíc možná na škole nestudovali jen proto, že při jejím založení již dostudovali.

Mezi enarchisty jsou i liberálové, škola není indoktrinační organizací, ale není jich mnoho. Hlavní je, že se vytvořily struktury, s nimiž se obtížně bojuje. Škola je třetí na světě v počtu CEO velkých firem, zároveň má ve svých řadách i další slavné politiky a armádu vrcholných úředníků. Bylo by naivní si myslet, že mezi spolužáky nevzniknou neformální vazby, které budou (i nezištně!) vytvářet vzájemně výhodné prostředí.

Je to jen střípek z francouzské mozaiky, ale příliš se o něm nemluví. I díky němu, možná především kvůli němu, se z Francie stala zvláštní korporativistická země plná lidí s velkými ideály, ale politické výsledky jsou stále stejně nemastné a neslané. A když se lidé tu a tam vzbouří, nestane se vůbec nic. To může být i pozitivní, protože se nestane nic špatného. Očekávat liberální reformy je v tomto prostředí bláhové.



Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu

Ústavní změny

Podle indexu Economic Freedom of the World, který vydává Liberální institut společně s dalšími think-tanky po celém světě pod vedením kanadského Fraser Institutu, je Česká republika 30. nejsvobodnější ekonomikou ze zkoumaných 162, zatímco Francie až na 57. mezi Polskem a Seychelami.

V roce 2000 však role byly obrácené, Francie byla 29. nejsvobodnější ekonomikou světa a mladá Česká republika sice stoupala žebříčkem, ale na přelomu tisíciletí byla na 62. místě; mezi oběma zeměmi tak byl v pořadí větší rozdíl než dnes.

Decentralizace

Francie je schopná liberálních politických reforem. Za deset let 1990 až 2000 se sice propadla o deset míst v žebříčku, ale její celkové skóre se zvedlo ze 7,04 na 7,47 (maximum je 10). Jiné země liberalizovaly rychleji, a proto Francii přeskočily, ale tím bychom se neměli nechat zmást – v devadesátých letech liberalizovala nejen Česká republika a další postkomunistické země, ale i Francie.

Místo snahy o stále větší centralizaci Evropské unie by Francii pomohlo, kdyby si vzala příklad ze Švýcarska a decentralizovala moc do regionů, kterých je v kontinentální Francii dvanáct. Je to sice menší decentralizace než ve Švýcarsku, ale jako první krok by to pomohlo.

Místo snahy o stále větší centralizaci Evropské unie by Francii pomohlo, kdyby si vzala příklad ze Švýcarska a decentralizovala moc do regionů, kterých je v kontinentální Francii dvanáct. Je to sice menší decentralizace než ve Švýcarsku, ale jako první krok by to pomohlo.

Také další prvky švýcarské ústavy by si Francouzi mohli osvojit, například dluhovou brzdu (zákaz, ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu), ústavně stanovenou výši daní, fiskální federalismus nebo lidové veto (možnost občanů zamítnout návrh zákona referendem). Když mohou občané zamítnout nepopulární zákon referendem, necítí potřebu podpalovat auta na ulicích, aby zákon odmítli.

Tyto ústavní změny mají tu výhodu, že jsou robustní a přežijí i pád té či oné vlády, a na rozdíl od reforem z devadesátých let, tudíž se udrží i další desetiletí. Jak ale takové reformy prodat veřejnosti a prosadit, to je velký oříšek, který dokáže rozlousknout zřejmě jen velký státník. Nebo velká krize. Liberálního reformátora, který prosadí velké změny, bychom Francii měli přát. Velkou krizi nikoliv.



Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Pavel Kohout, Robot Asset Management SICAV

Nemožnost reformovat

Jsem velice skeptický ohledně možnosti prosadit ve Francii jakékoli tržní reformy. Francouzi jsou ekonomicky nevzdělaný národ. Typický francouzský volič chce dobrý plat, jistotu v zaměstnání, komfortní sociální služby, dlouhou dovolenou, státe, zařiď to nějak. Jak? Prostě nějak, to je jedno.

Francouzská průmyslová výroba je na úrovni roku 1999, bez mohutného růstu státních i soukromých dluhů by ekonomika už dávno stála nebo klesala. Ale jak vysoko mohou tyto dluhy růst?

Když volič nedosáhne svého, začne se bouřit. Zhruba čtvrtina všech zaměstnanců pracuje pro stát nebo státní podniky a zbývající požadují stejné výsady, zejména jistotu pracovního místa. Sociální stát ve Francii je nejdražší na světě, francouzská daňová zátěž na druhém místě na světě hned za Dánskem.

Průmyslová výroba je na úrovni roku 1999, bez mohutného růstu státních i soukromých dluhů by ekonomika už dávno stála nebo klesala. Ale jak vysoko mohou tyto dluhy růst?Jistě ne donekonečna. Reformovat tuto ekonomiku je nemožné. Francii čeká dlouhá éra hospodářské stagnace, na konci pak pád do hospodářské a koneckonců i politické bezvýznamnosti.



Lubomír Lízal, rektor AAU, člen dozorčí rady Expobank a ČEZ

Lubomír Lízal, rektor AAU, člen dozorčí rady Expobank a ČEZ

Více selského rozumu

Pokud chápeme slovo liberální v evropském smyslu jako protržní, pak současný konflikt ve Francii má původně opačnou charakteristiku. Rozbuškou totiž bylo zvýšení cen pohonných hmot, až poté se nepokoje proměnily v politický mix, který má různé, až protichůdné požadavky, a proto se mezi ně dostaly i protitržní protesty. Především však šlo o vzporu chudých a nižší třídy proti elitám kvůli jejich antisociální politice rostoucích daní odtržené od reality.

Prvotní impuls

Elity prosazují vizionářské ideologie a ordinují přechod na drahé technologie v dopravě. A chtějí toho docílit tím, že drahé a i pro vyšší třídy cenově nedostupné a luxusní zboží, tedy elektromobily, zvýhodňují zdaněním těch cenově dostupných, dnes již nezbytných, rodinných aut.

Prvotním impulsem k protestům byl pro běžného člověka enormní nárůst nákladů na automobil a jeho provoz. Bez auta však mimo velkoměsta nelze existovat, natož podnikat třeba v zemědělství na venkově, který je pro Francii i jedním z pilířů turistiky, navíc podniky platí ze všeho vyšší daně.

Prvotním impulsem k protestům byl pro běžného člověka enormní nárůst nákladů na automobil a jeho provoz. Bez auta však mimo velkoměsta nelze existovat, natož podnikat třeba v zemědělství na venkově, který je pro Francii i jedním z pilířů turistiky, navíc podniky platí ze všeho vyšší daně.

Na běžné Francouze se tak kromě daně při registraci, která roste s výkonem auta, a ročního poplatku z jeho vlastnění, vztahuje ještě třeba écotaxe additionelle, která progresivně roste se spotřebou a bývá i několik tisíc eur. K tomu teď přišlo její rozšíření na další vozidla, a během roku již druhé, zdražení pohonných hmot. To není nic jiného než opakované uvalení další daně z chudoby nejen na venkov. Proto není divu, že se chudí vzbouřili. Poradil bych méně ideologie a více selského rozumu.



Monitor Jana Macháčka