Francie: Jak vést dialog s islámem

Islám je součástí francouzské společnosti a muslimy je třeba akceptovat takové, jací jsou, tedy odmítnout ideu evropského nebo moderního islámu. Francouzi by měli přehodnotit sekularizaci a znovu objevit roli náboženství ve veřejném životě, francouzští muslimové by se pak měli zbavit pasivity a převzít odpovědnost za svou komunitu.

Pierre Manent, Situation de la France. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pierre Manent, Situation de la France. | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Pierre Manent, Situation de la France. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Soužití s islámem v současné Francii není jednoduché. Řešení jsou především dvě – a diametrálně odlišná. Za prvé, populistická, jež vylučují islám z francouzské společnosti, nebo jej radikálně omezují. Opomíjejí však historický kontext a podstatu náboženské svobody i demokracie. Za druhé, řešení odborníků, kteří se kvůli složitosti analýzy současného světa a decentralizované povaze islámu v intelektuální debatě ztrácejí a nejsou schopní předložit nic konkrétního.

Výjimkou je kniha Situation de la France (Situace Francie) Pierra Manenta, znalce myslitelů, jako je Alexis de Tocqueville (1805–1859), Raymond Aron (1905–1983) či Leo Strauss (1899–1973), který vyučuje politickou filozofii na Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales v Paříži. Je vždy inspirativní, když profesor politických věd, který aplikuje především historický pohled, analyzuje současnou situaci – obzvlášť pokusí-li se nastínit řešení.

Evropa jako útočiště

Uvažování Francouzů o budoucnosti politického zřízení omezují jejich potíže. Jedna z hlavních tkví v nedostatku velké zkušenosti, která utváří národ, jde-li o jeho bytí, či nebytí. Poslední velkou zkušeností byl podle Manenta odboj za druhé světové války. Další potíží je mýtus o Evropě jako zaslíbené zemi, ve které budou všechny problémy vyřešeny.

Většině francouzských politiků sloužila Evropa jako útočiště před problémy ve vlastní zemi a před zodpovědností

Nyní se však ukazuje, že Evropa nemůže, a ani neumí tyto francouzské potíže vyřešit. Většině francouzských politiků sloužila Evropa jako útočiště před problémy ve vlastní zemi a před zodpovědností. Zmíněné potíže však vedou ke ztrátě politické síly, přestože Francie a Evropa mají stále dostatek materiálního i intelektuálního bohatství.

Manent svou knihu člení do 18 provázaných kapitol – jakmile čtenář nesouhlasí s jednou, zavrhne i ostatní. Tento přístup zvolil, aby mohl nastínit konkrétní řešení, protože možností, jak se ztratit v teoretických debatách, je dnes bezpočet. Současný člověk si navíc zvykl na jednoduchá řešení předkládaná různými odborníky v krátkých televizních šotech, do nichž se složité problémy, jako je sekularizace či principy demokracie, nemohou vejít.

Předsudek o náboženství

Manent začíná hlavním nedostatkem, jímž je neschopnost řešit aktuální problémy. Za příklad mu slouží debata o islámu, o kterém se ani neví, jak jej chápat: je to otázka společenská, nebo politická? Neschopnost definovat islám vyplývá z předsudku evropských intelektuálů o náboženství. Jejich pohled na ně je ovlivněn křesťanstvím, které však představuje jen jedno z mnoha náboženství.

Neschopnost definovat islám vyplývá z předsudku evropských intelektuálů o náboženství. Jejich pohled na ně je ovlivněn křesťanstvím, které však představuje jen jedno z mnoha náboženství.

Podle Manenta „chod událostí a historie vedl Evropany k tomu dívat se na náboženství jako na soukromou věc, jako na vrcholný nesdělitelný pocit“ – považují náboženství za svazující a strnulé, což nemůže současného člověka motivovat ani mu dávat sílu. Arabský svět tuto premisu nesdílí, přičemž historie jej vedla opačným směrem – od nacionalismu přes socialismus k politickému islámu.

Rozdíl mezi islámskými a evropskými společnostmi spočívá v organizaci státu a společnosti. Zatímco v Evropě je daná především právy jednotlivce, v arabských zemích se berou více v úvahu mravy, zvyky a tradice. Evropská společnost vykazuje díky univerzálnějšímu základu větší politickou stabilitu než společnosti založené na zvycích, protože zvyky se musejí neustále přizpůsobovat novým výzvám, což se neobejde bez krizí.

Republikánská idea

Nabízí se otázka, jak přejímat zvyky muslimských spoluobčanů, aniž by se střetávaly se zákony založenými na právech jedince a na výsledku demokratického hlasování, v čemž spočívá nejslabší místo francouzské společnosti. Je jím koncept sekularizace, podle nějž jsou různé mravy přijatelné nikoli coby různé formy společného života, ale jako výsledek rovnosti občanů, která každému umožňuje pěstovat vlastní zvyky.

Proti dvěma protichůdným tendencím, křesťanské a muslimské, stojí idea francouzské republiky, jejíž národní republikánské hodnoty jsou velkolepé, ale v reálném životě se projevují sporadicky

Francouzská sekularizace se také vyznačuje oddělením světské a náboženské moci, a to ve prospěch světské, které je jediná legitimní. Toto politické oddělení však neřeší, zda se má aplikovat také na společnost. Důsledkem oddělení světské a náboženské moci bylo především oslabení francouzské katolické církve ve veřejném prostoru, jež však není přizpůsobené islámu. Zatímco křesťanství se zaměřuje na proměnu člověka, islám hledá především uplatnění navenek, přičemž odmítá stát coby pouhou administrativní záležitost – má zejména garantovat mravy.

Proti těmto dvěma protichůdným tendencím, křesťanské a muslimské, stojí idea francouzské republiky, jejíž národní republikánské hodnoty jsou velkolepé, ale v reálném životě se projevují sporadicky – za vrchol občanské sounáležitosti se považuje každoroční zaplacení daní. Důsledkem je dlouhodobá neudržitelnost současné situace mezi laickou francouzskou republikou, islámem a ostatními náboženstvími.

Podle Manenta je třeba nejprve definovat islám obecně, přestože každá definice bude neúplná a nebude zahrnovat všechny jeho formy, a proto se vždy najdou důvody k nesouhlasu s ní nebo útokům na ni. Tento krok je ospravedlněn koherencí islám danou vztahy jak jeho věřících, tak s okolním světem.

Iluze zákazu

Manent si uvědomuje, že většina francouzských intelektuálů má velký problém s tím, co je islám. Je však třeba jej vyřešit, protože jinak se veřejná debata nepohne z místa. Stanovení toho, co je islám, může pomoci popsat jeho hlavní znaky a příčiny obav z něj. Za prvé to je islámská populace na území Francie, za druhé vliv arabských zemí na události ve světě i ve Francii a za třetí islámský terorismus.

Podle Manenta je iluzí myslet si, že stát dokáže zakázat nebo potlačit muslimské zvyky, protože v uplynulých 40 letech francouzská pravicová i levicová politika podporovaly migraci a zároveň nově příchozím neukládaly žádné podmínky pro jejich zvyky

Mohlo by se zdát, že Manentovy myšlenky nejsou originální, ale pouze kopírují konzervativní intelektuály či příznivce Národní fronty, což vyvrací kapitola Obnova a obrana. Podle Manenta je iluzí myslet si, že stát dokáže zakázat nebo potlačit muslimské zvyky, protože v uplynulých 40 letech francouzská pravicová i levicová politika podporovaly migraci a zároveň nově příchozím neukládaly žádné podmínky pro jejich zvyky.

Manent to považuje za fakt, o němž už nemá smysl diskutovat, zda to bylo, nebo nebylo dobře. Francie tak učinila a musí na něj reagovat, a nikoli hledat chyby v minulosti. Přijetí tohoto faktu je kompromisem obou stran. Islám je součástí francouzské společnosti a muslimy je třeba akceptovat takové, jací jsou, tedy odmítnout ideu evropského nebo moderního islámu, která je spíše zbožným přáním západních intelektuálů než skutečností.

Otázka respektu

Integraci reálného islámu Manent ukazuje na třech problémech soužití Francouzů s muslimy – stravovacích zvycích, polygamii a nošení šátku na veřejnosti. Odmítá povinnost vepřového masa ve veřejných jídelnách nebo společného koupaní v městských lázních, protože jde o evropské zvyky, nikoliv o zákony. Navíc znásilňují svědomí a svobodu náboženského člověka, nerespektují jeho volbu a nutí ho ke zbytečným konfliktům se společností.

Je třeba respektovat osobu, která věří v dogma, přestože se může jevit absurdní. Jde totiž o stejnou lidskou bytost, jako jsem já, a se stejnou důstojností, a proto má právo vyžadovat můj respekt.

Manent je zásadně proti polygamii, protože ji zakazuje zákon. Tento zákaz platil již v době, kdy přistěhovalci přišli, a proto jej musejí respektovat. Stejně odmítavý postoj Manent zaujímá k zahalování celého obličeje u žen, protože jde o porušení soužití západní společnosti: „Dávat na odiv odmítnutí být viděn je útokem na lidské soužití.“

Z této konkrétní roviny se Manent přenáší do roviny obecného respektu k náboženství. Podle něho společnost nemůže byt založena pouze na náboženské svobodě a respektu ke všem náboženstvím. Po někom, kdo v Boha nevěří, nelze chtít, aby uznával jeho trojjedinost. Stejně nelze vyžadovat respekt k islámu jen proto, že je to islám. Je však třeba respektovat osobu, která věří v dogma, přestože se může jevit absurdní. Jde totiž o stejnou lidskou bytost, jako jsem já, a se stejnou důstojností, a proto má právo vyžadovat můj respekt.

Důsledky vyloučení křesťanství

Pod konfliktem s islámem se skrývá odvěký problém politické filozofie – vztah rozumu a svobody. Zastánci islámských zvyků argumentují právem na svobodu projevu, ale tento intelektuální postoj problém nevyřeší, protože postuluje odtržení od toho, co je rozumné. Společnost nemůže vše odůvodnit poukazem na svobodu jedince, ale musí se ptát, zda je daná forma života pro společnost přijatelná nebo rozumná.

Francouzi oddělením státu a církve, které by se v ideálním případě měly doplňovat, pouze vyloučili náboženství z veřejného života. To, co mělo vyřešit problém s křesťanstvím, dnes zvyšuje napětí s islámem.

Způsob života je klíčový koncept, který má umožnit vyjít ze slepé uličky vytvořené formálním politickým režimem a společností založenou na mravech a zvycích. Hlavní rozdíl mezi západní a islámskou formou života spočívá v řešení sekularizace. Západ se v pojetí sekularizace mýlil nebo ji spíše špatně aplikoval, k čemuž Manent poznamenává: „Užitečné až nezbytné oddělení světské a náboženské moci není samo o sobě principem jednoty či jejím hledáním, ale životním principem.“

Tento životní princip je příčinou rozdělení společnosti. Francouzi oddělením státu a církve, které by se v ideálním případě měly doplňovat, pouze vyloučili náboženství z veřejného života. To, co mělo vyřešit problém s křesťanstvím, dnes zvyšuje napětí s islámem. Sekularizace vyprazdňuje občanské hodnoty, protože stát nemůže plnit náboženskou roli.

Neschopnost vlastního řízení

Intelektuální elita přijímá ztrátu neboli vyprázdnění evropských hodnot a smyslu. Manent klade kacířskou otázku: Proč Evropa, vyprázdněná od smyslu, neuvažuje o legitimizaci islámu coby řešení svého problému ztráty hodnot? Evropané ztratili víru ve schopnost řídit sami sebe, Evropa je prázdný prostor.

Evropané ztratili víru ve schopnost řídit sami sebe, Evropa je prázdný prostor. Neschopnost vlastního řízení je důsledkem skepse odmítající ideu prozřetelnosti coby boží síly, která zasahuje do politiky i soukromí.

Neschopnost vlastního řízení je důsledkem skepse odmítající ideu prozřetelnosti coby boží síly, která zasahuje do politiky i soukromí. Evropa zavrhla boží prozřetelnost kvůli holocaustu a Manentův recept pro ty, kteří tuto ideu nemohou akceptovat, spočívá v tom, že nechtějí-li Evropané rezignovat, musejí jednat, k čemuž potřebují vědět, co je správné. Znovuobjevením dobra, jež implikuje i transcendenci, mohou Evropané čelit novodobým výzvám.

Manent také odsuzuje islamofobii, protože nemá intelektuální obsah a v dnešní společnosti znemožňuje kritiku islámu. Navíc je nespravedlivá vůči muslimům, protože je považuje za handicapované osoby, které se nemohou podílet na veřejném životě a bránit se. Islamofobii v diskusi nepoužívají muslimové, ale nemuslimští intelektuálové a politici.

Manent také naznačuje řešení problému s islámem z hlediska státu. Má najít formu, která bude více reprezentovat současný stav populace, včetně muslimské – muslimové nemají přímé zastoupení, což s nimi ztěžuje komunikaci. Podle Manenta je to jejich chyba, protože by měli usilovat o demokratickou reprezentaci a nenechat za sebe mluvit jiné.

Žádná náhrada

Vztah muslimů ke státu komplikuje i skutečnost, že spousta mešit ve Francii je podporovaná ze zahraničí, přičemž toto financovaní je jednou z příčin nedůvěry vůči nim a obojakosti jejich zájmů. Současnou krizi způsobila pasivita islámské komunity – nechce problémy řešit, ale pouze čeká, až se věci urovnají.

Oddělení společnosti a náboženství přináší otázku, co v současné Francii nahradilo náboženské zvyky, obřady a mravy. Odpověď zní, že vůbec nic. Francie není křesťanskou zemí, i když ji mnoho muslimů za ni považuje a nechápe, proč už Evropané křesťany nejsou.

Manent se nakonec zamýšlí nad tím, co pro Evropany znamená být občanem, a je-li to podmíněno zřeknutím se mravů, zejména náboženských. Ukazuje rozpor mezi teoretickými hodnotami občanské společnosti, jako je svoboda, rovnost či bratrství, které vyžadují znalosti z různých oborů, a praktickým významem občanství.

Oddělení společnosti a náboženství přináší otázku, co v současné Francii nahradilo náboženské zvyky, obřady a mravy. Odpověď zní, že vůbec nic. Francie není křesťanskou zemí, i když ji mnoho muslimů za ni považuje a nechápe, proč už Evropané křesťany nejsou. Manentovým záměrem nebylo současnou situaci vyřešit, ale zamyslet se nad ní, a ukázat cestu k hledání kompromisů na základě dialogu.

Kompromis však předpokládá, že strany sporu jsou schopné sebereflexe a přehodnocení svých postoj. Francouzi by v první řadě měli přehodnotit sekularizaci a znovu objevit roli náboženství ve veřejném životě. Francouzští muslimové by zase měli zbavit pasivity, začít se podílet na demokratickém životě a převzít zodpovědnost za vlastní komunitu – řešit radikalizaci a odmítnout financování ze zahraničí.

Situation de la France

Situace Francie

AUTOR: Pierre Manent

VYDAL: Desclée De Brouwer 2015

ROZSAH: 176 stran