Francie, Islámský stát a hledání obětních beránků

Dva loňské teroristické útoky džihádistů ve Francii – v lednu na redakci Charlie Hebdo a v listopadu v klubu Bataclan – poskytují příležitost k ohlédnutí. Jejich francouzské ideové zdroje se snaží pochopit Gilles Kepel, Emmanuel Todd i Gilles Lipovetsky.

Jan Čuřík 7.2.2016
Lidé na prohlídce mešity ve Francii | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Lidé na prohlídce mešity ve Francii | foto: Reuters
Lidé na prohlídce mešity ve Francii | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Rok 2015 ve Francii zarámovaly dvě kruté události – lednovými útoky na redakci Charlie Hebdo začal, listopadovými se symbolicky uzavřel. Francouzský slameur alžírského původu Médine ve své nejnovější vybroušené, poeticko-politické variaci na současnou Francii – písni Démineur – jeho průběh v očekávání volebního úspěchu Národní fronty shrnul následovně: „Jako by prvních dvanáct dnů ledna naznačilo směr příštích dvanácti měsíců. Rok 2015 začal jako deset ran egyptských a končí vládou nevolitelných.“

Loňský rok byl ve Francii od začátku zasvěcen pesimismu, ve kterém se naděje hledá jen obtížně. Arabista Gilles Kepel však uprostřed společenské skepse v důsledku masakru v Bataclanu vnesl do francouzské veřejné polemiky postřeh – tato živá historie výzkumu islamismu od jeho prvních masových projevů ve druhé polovině sedmdesátých let v Egyptě až po současnost si po listopadových útocích všimla posunu v reakcích mladých francouzských muslimů na sociálních sítích po těch po útoku na Charlie Hebdo.

Zatímco loni v lednu se mezi všudypřítomnými hashtagy #jesuischarlie objevovaly také jejich protiklady #jenesuispascharlie a slangový maghrebský výraz #cheh (šéh – dobře vám tak), v listopadu se útočníci z 10. a 11. pařížského arrondissementu podobných sympatií nedočkali.

Narazily v důsledku Bataclanu teroristické sítě inspirované apokalyptickým magnetem Islámského státu (IS) na meze své schopnosti mobilizovat přívržence mezi mladými evropskými muslimy a muslimkami?

Je to snad proto, že na rozdíl od lednových událostí tentokrát zbraně nenamířily výhradně na „rouhače, židy a odpadlíky“, ale bez rozdílu, v intencích bezskrupulózního masakru, proti všem, kdo žijí svůj každodenní život v ulicích Paříže?

Nevíme. Začátek roku 2016 však poskytuje příležitost ohlédnout se za loňskými francouzskými událostmi a pokusit se je pochopit s chladnou hlavou a v širším kontextu.

Okamžitá reflexe

Obrovským kladem francouzské společnosti je její neustálá schopnost vyprodukovat obsáhlou, zasvěcenou a takřka okamžitou reflexi současných událostí a přitom se nezastavit před žádným tabu, které si každá společnost pěstuje.

Obrovským kladem francouzské společnosti je její neustálá schopnost vyprodukovat obsáhlou, zasvěcenou a takřka okamžitou reflexi současných událostí a přitom se nezastavit před žádným tabu

Kepel svou knihou Terreur dans l’Hexagone: Genese du djihad(Teror v Hexagonu: Geneze francouzského džihádu) zveřejněnou těsně před Vánocemi nepřímo navázal na kontroverzní dílo demografa a historika Emmanuela Todda Qui est Charlie?: Sociologie d’une crise religieuse (Kdo je Charlie? Sociologie náboženské krize), o níž se ve Francii živě diskutuje.

Shodou okolností se také v roce 2015 po delší odmlce esejem De la légèreté(O lehkosti) ke svému celoživotnímu tématu člověka konfrontovaného s koncem všech velkých „prométheovských“ projektů symbolizujících svět 20. století vrátil francouzský filozof Gilles Lipovetsky. V jeho myšlení éru prázdnoty v osmdesátých letech postupně v letech 2000 až 2005 nahradila „éra lehkosti“ ženoucí Francouze – a nejen je – bez ohledu na jejich konfesní nebo etnickou příslušnost do nových forem nejistoty.

Problém radikálnosti

Lipovetsky před rokem v rozhovoru pro francouzský týdeník L’Express zasadil motivaci útočníků na redakci Charlie Hebdo právě do bloudění v těchto nových pohyblivých píscích: „Čím více disponujeme odlehčenými technologiemi a hodnotami, tím více se profesní život a osobní vztahy jeví jako závaží. Technologie a trh nás osvobodily z bídy. Požitkářství je legitimní, žijeme déle a v lepším zdraví.

Nespočívá jeden ze způsobů, jak pochopit a částečně i řešit problém radikálnosti mladých evropských muslimů, v tom, že si budeme neustále klást otázku, co jejich neutuchající mobilizace do Islámského státu prozrazuje o západních společnostech?

Navzdory tomu všude narůstají pocity deprese, úzkosti a samoty. Osobní nezávislost není prožívána jako úleva, ale jako existenciální problém. To všechno jsou principy našeho odlehčeného světa, který paradoxně přiživuje nový pocit tíhy. Všudypřítomná individualizace vytváří prázdnotu, vykořenění, a z tohoto důvodu i snahu o hledání identity a smyslu.

Někteří lidé v našich společnostech odpověď na tyto pocity objevují ve společenském úspěchu a uznání nebo materiálním uspokojení. Jiná, naprostá menšina, v krvavé vášni. Nic by nebylo větší chybou, než v tom vidět archaický přežitek. Naopak, je to výsledek, odvrácená tvář rozpadu velkých příběhů, které v minulosti poskytovaly pocit, že sdílíme život s ostatními.“

Nedokážeme sice změřit pocit sounáležitosti, ale nespočívá jeden ze způsobů, jak pochopit a částečně i řešit problém radikálnosti mladých evropských muslimů, v tom, že si budeme neustále klást otázku, co jejich neutuchající mobilizace do IS prozrazuje o západních společnostech?

Není nejlepší a nakonec i jedinou šancí, jak v Evropě přerušit ďábelský stroj verbování do jeho řad to, že využijeme jeho nihilistické energie jako zrcadla, ve kterém budeme schopní vidět tabu a slabá místa západních společností?

Podobné myšlenkové džú-džucu se sice může jevit jako defétismus, ale je třeba si neustále připomínat výrok mluvčího IS abú Muhammada Adnáního pronesený více než před rokem: „Být zabit je vítězství.“ Čelíme fenoménu, který ani chytré rakety, ani laserem naváděné bomby nevykoření.

Příčiny krize

Zatímco Lipovetsky v diagnóze francouzské společnosti naznačuje, že v evropských společnostech už lidem nezůstaly žádné velké identity, ale všichni věří pouze ve vlastní, subjektivní, Todd vidí příčiny krize francouzské společnosti jinde než v měnící se psychologii lidí.

Historik a sociolog Emmanuel Todd vidí příčiny krize francouzské společnosti jinde než v měnící se psychologii lidí

Testovací prostor pro jeho myšlenky mu poskytly republikánské pochody v Paříži a dalších francouzských městech 11. ledna 2015, hlas abstraktního kolektivního Charlie – francouzské společností sjednocené ve vzdoru proti spirále násilí, do které jí hrozí teroristické útoky zatáhnout. Todd prostřednictvím těchto demonstrací usiluje o potvrzení něčeho jiného – své myšlenky, že francouzská společnost rezignovala na ideál rovnosti, jedno ze tří hesel, jež tvoří základ její moderní politické mytologie.

Současná Francie je pro něho především společností procházející velkou krizí laické identity, ve které střední třída hledá obětního beránka a nachází ho v komunitách francouzských muslimů, protože katolická církev tuto „historickou roli“ nepřítele už nenávratně ztratila. A ti následně pocity vlastní marginalizace přetavují do antisemitských postojů ke komunitám francouzských Židů.

Symbióza dvou kulturních oblastí

Todd není povrchním pozorovatelem. Tento historický demograf se hrdě hlásí k odkazu francouzské historické školy Annales a jejímu důrazu na dlouhodobé, hluboké, ale málo viditelné změny. A v roce 1976, ve svých 25 letech, napsal knihu La Chute finale: Essai sur la décomposition de la sphère soviétique (Konečný pád. Esej o rozkladu sovětské sféry), v níž na základě interpretace sovětských demografických statistik předpověděl rozpad Sovětského svazu. Tedy v době, kdy se podobná myšlenka jevila naprostou sci-fi.

Todd se vrací k myšlence Francie 20. století coby symbiózy dvou kulturních oblastí – první, jež tíhne k silně rovnostářské a více než dvě stě let zakořeněné protikatolické tradici, a druhé tíhnoucí k autoritářským rodinným strukturám a katolictví

Todd je vnukem rabína, ironicky se označuje za „židobolševika“ a ve své strhující radiografii francouzské společnosti se vrací k myšlence Francie 20. století coby symbiózy dvou kulturních oblastí – první, jež tíhne k silně rovnostářské a více než dvě stě let zakořeněné protikatolické tradici (širší okolí centrální Francie se středem v Paříži a jižní departmenty na středomořském pobřeží), a druhé tíhnoucí k autoritářským rodinným strukturám a katolictví, které postupně degradovalo ve svou stínovou „zombie“ verzi.

Todd se domnívá, že zatímco ve francouzských regionech vyznačujících se touto „zombie“ tradicí se od osmdesátých let daří politickému mainstreamu, socialistům a do různých forem metamorfující pravici, ve dvou historicky rovnostářsky orientovaných oblastech, někdejších baštách Komunistické strany Francie, se v troskách této tradice stále silněji prosazuje Národní fronta.

Přirozená nerovnost

Todd své pozorování dovádí k pointě tvrzením, že rostoucí popularita Národní fronty v těchto rovnostářských regionech je paradoxním výrazem doslovně, „salafisticky“, chápané myšlenky rovnosti lidí: „Univerzalistické principy, které lze objevit v centrální Francii, občas umožňují utkat hezké teorie, například ty později vtělené do Všeobecné deklarace lidských práv nebo do běžné praxe asimilace imigrantů institucí smíšeného manželství.

Proč se v uplynulých 30 letech mnohem více daří státům a společnostem, které považují nerovnost v nejširším smyslu za přirozenou?

V některých obdobích však tato tradice může naopak vést k násilí. Doveďme tento rovnostářský princip k jeho logickému závěru. Pokud jsou všechny lidské bytosti stejné, ale cizinci, kteří k nám přicházejí, se chovají jinak než my, logickým vysvětlením je, že nejsou lidskými bytostmi.“

Todd tento postoj bez emocionálních podtónů sympatií, či antipatií vůči Národní frontě, nazývá univerzalistickou xenofobií. A odráží se od ní k otázce, která značně přesahuje hranice Francie: Proč se v uplynulých 30 letech mnohem více daří státům a společnostem, které považují nerovnost v nejširším smyslu za přirozenou?

Džihadistické sítě

Důraz na neviditelné, mentální změny, jež se podle Todda týkají tři regionů, které byly kolébkou francouzských rovnostářských ideálů, mají zajímavou a poněkud tajemnou ozvěnu i v jiném, zdánlivě nesouvisejícím fenoménu. Francouzské Národní shromáždění zveřejnilo na začátku června 2015 téměř 600stránkovou zprávu své komise monitorující džihadistické sítě.

Předmětem zprávy francouzského Národní shromáždění výzkumu jsou mladí francouzští muslimové a konvertité k islámu, kteří se od přelomu let 2012 a 2013 stále aktivněji zapojují do džihádistických sítí na území Sýrie a Iráku

Předmětem jejího výzkumu jsou mladí francouzští muslimové a konvertité k islámu, kteří se od přelomu let 2012 a 2013 stále aktivněji zapojují do džihádistických sítí na území Sýrie a Iráku. Je pouze shodou okolností, že podle údajů v této zprávě nejvíce džihádistů, kteří opustili Francii, pochází z regionů Île-de-France, Provence-Alpes-Côte d’Azur a Languedoc-Roussillon-Midi-Pyrénées?

Tedy z těch, jež Todd nazývá původním francouzským rovnostářským kokpitem, který každoročně proměňuje deindustrializace, vysoká nezaměstnanost a po roce 2010 také všudypřítomná úsporná opatření. Možná má každá společnost spodní proudy, které není snadné uvidět bez dostatečného odstupu.

Alternativní forma feminismu

Zpráva monitorující džihádistické sítě je hutným čtením. Na jedné straně je důvodem k mírnému optimismu – francouzský stát má nepochybně schopnost sympatizanty nadstátního džihádu v reálném čase monitorovat, a tudíž i předvídat jejich kroky –, na druhé však nabízí otázku: Proč po bezchybné práci zpravodajských služeb, které Francii v letech 1995 až 2012 uchránily od většího útoku „generace al-Káidy“, roky 2014 a 2015 tuto dlouhodobou schopnost nepotvrdily?

Zpráva parlamentní komise ale vybízí i k dalším, pesimističtějším otázkám: Existují společné jmenovatele francouzských sympatizantů s ozbrojeným džihádem, na jejichž základě by bylo možné se domnívat, že jde o fenomén s ostrými, dobře definovatelnými hranicemi?

Není současná vlna mezopotamského džihádismu katalyzátorem alternativní formy feminismu, ve které paradoxně emancipace nevede od nikábu k bikinám, ale naopak od bikin k nikábu?

Podle zprávy mezi 1683 francouzskými občany, kteří od ledna 2013 do konce května 2015 buď odešli do Mezopotámie, nebo mají sklon to učinit (521 osob), je 20 procent žen. Většinou sice doprovázejí muže – hlavu rodiny –, ale od roku 2013 je mezi nimi stále více dívek ve věku 17 až 19 let.

Jakkoliv podivně se to může zdát, je třeba si položit otázku: Není současná vlna mezopotamského džihádismu katalyzátorem alternativní formy feminismu, ve které paradoxně emancipace nevede od nikábu k bikinám, ale naopak od bikin k nikábu, jak by mohly naznačovat před rokem zveřejněné fotografie z pláže Amediho Coulibalyho a jeho partnerky Haját Búmedjén?

V této souvislosti je třeba připomenout misogynní postoj šéfa únosců amerických letadel z 11. září 2001 Muhammada Atty, který ve své závěti několikrát žádal, aby jeho hrob nikdy nenavštívila žena. O necelých 20 let později v džihádistické generaci následovníků al-Káidy jsou ženy téměř rovnocennými účastnicemi mezopotamského džihádu.

Společný jmenovatel

Ze skupiny konvertitů – nejen křesťanských a ateistických, ale i židovských a buddhistických – pochází 20 procent aktivních členů francouzské džihádistické emigrace. Potřeba vidět svět v pevných obrysech a bez zbytečných pochybností se jeví společným jmenovatelem určitého osobnostního typu bez ohledu na jeho původní náboženskou tradici.

Potřeba vidět svět v pevných obrysech a bez zbytečných pochybností se jeví společným jmenovatelem určitého osobnostního typu bez ohledu na jeho původní náboženskou tradici

Farhad Chosrochavar, francouzsko-íránský sociolog, jenž se dlouhodobě věnuje formám islámu z okrajů společnosti (vězeňský islám, sebevražedné kulty) ve zprávě upozorňuje, že džihádistická mládež většinou pochází z arabských rodin, jejichž postoj k islámské víře je vlažný, nebo žádný.

Četba této mládeže Koránu a především hadíthů, jež jsou na rozdíl od svaté knihy mnohem méně otevřené alegorickým výkladům, pak připomíná Pata a Mata sestavující koláž z doslovných útržků islámských textů, které mají především utvrdit v daných názorech.

Džihádistická videa, která od roku 2012 zaplavují internet, jsou příkladem newspeaku kombinujícího doslovně pojaté verše přednášené v arabštině s hrozbami a výhrůžkami, jejichž tón vybízí k okamžitému zhudebnění.

Nová světová víra

Tento postoj islamistické subkultury, jenž je vstřícný k násilí, se částečně překrývá s nejhlasitějšími odpůrci islámu v evropských zemích, kteří ve svém pohledu na muslimská společenství také vycházejí z doslovné četby textů a podobně jako vůči násilí vstřícné výhonky salafíje tíhnou k fascinaci verši 2:191 a 9:123 z Koránu.

Kult doslovnosti se v kombinaci s předsvědčením, že svět je spiknutím, zřejmě stává novou světovou vírou, již vyznává stále více lidí ze všech kulturních okruhů. Chosrochavar je podobně skeptický i k problému, zda má smysl si všímat sociálního zázemí mladých adeptů ozbrojeného džihádu a poukazuje na malou, ale odehrávající se změnu:

Kult doslovnosti se v kombinaci s předsvědčením, že svět je spiknutím, zřejmě stává novou světovou vírou, již vyznává stále více lidí ze všech kulturních okruhů

„Počínaje rokem 2013 jsme v džihádistické kauze svědky přílivu sympatizantů ze střední třídy, zatímco naše tradiční představa je mladík z předměstí procházející od společenské deviace a vězení přes propuštění, recidivu a účast v kriminálních obchodech k mystickému prozření. Následuje iniciační cesta do jedné ze zemí, kde se daří nějaké formě džihádismu a návrat do Evropy završený násilným činem proti občanům.“

Osobnostní profily dosavadních atentátníků – Merráh, Coulibaly, bratří Kuášiové, belgicko-francouzská síť v listopadu 2015 – tomuto popisu víceméně odpovídaly, ale existuje nějaká záruka, že tomu tak bude i v budoucnu? Anarchistická tradice násilné „propagandy činem“ v letech 1880 až 1930 – v evropském prostředí zřejmě nejbližší předchůdce syrskou kauzou inspirovaných džihadistů – poznamenala historii starého kontinentu na celé půlstoletí, přičemž během této doby několikrát změnila své geografické těžiště i orientaci.

Propojené mutace

Diagnostikují-li Emmanuel Todd a Gilles Lipovetsky současnou francouzskou společnost, Gilles Kepel dokáže možná nejlépe v Evropě propojit mutace dnešního džihádu v oblastech východně od Středomoří s jeho podhoubím v západoevropských městech.

Arabista Gilles Kepel dokáže možná nejlépe v Evropě propojit mutace dnešního džihádu v oblastech východně od Středomoří s jeho podhoubím v západoevropských městech

Kepel byl na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pravděpodobně prvním evropským akademikem, který se začal systematicky věnovat spontánně vznikajícím politickým organizacím, které tehdy v Egyptě z okrajů společnosti začaly vyjadřovat odpor k vládě prezidenta Anvara Sádáta jazykem islámu.

Své zkušenosti i vzpomínku na káhirské dopoledne 6. října 1981, kdy do jeho pokoje vběhla rozrušená bytná a volala: „Monsieur Gilles, zabili Sádáta“, popsal ve své knize Le Prophète et Pharaon: Les mouvements islamistes dans l’Égypte contemporaine (Prorok a faraón. Islamistická hnutí v současném Egyptě) už v roce 1984.

O tři roky později, v roce 1987, pak svou knihou Les Banlieues de l’islam: Naissance d’une religion en France (Předměstí islámu. Zrození náboženství ve Francii) otevřel i druhou oblast svého zájmu – svět převážně severoafrických muslimů, které rekonstrukce válkou zničené Evropy přivedla na starý kontinent.

„Válka enkláv“

Kepel se ve své analýze desetiletého procesu, který loni ve Francii vyústil dvěma teroristickými útoky, obrací k postavě, která Evropu jako kontinent zlomů, jež je třeba využít, zasadila do mapy džihádistického myšlení. Je jí Abú Musab Súrí, učitel „třetí generace“ džihádu, a jeho obsáhlé dílo Výzva k celosvětovému islámskému odporu zveřejněné na internetu v lednu 2005.

Cílem „války enkláv“ mělo být postupné vtažení evropských států do občanské války proti muslimským spoluobčanům, kterým ve zjitřené atmosféře kolektivní viny nezůstane nic jiného, než „tančit s vlastními vlky“

Grafomanský text je reflexí neúspěchu dvou předchozích džihádů – v devadesátých letech proti „blízkému nepříteli“, blízkovýchodním režimům, a po roce 2001 proti „nepříteli vzdálenému“, USA. Slabým článkem řetězu, jak Súrí, dnes pravděpodobně ztracený v některém syrském vězení, před více než deseti lety definoval, se měla v budoucnu stát Evropa poskytující svými muslimskými komunitami vhodný terén pro potenciální „válku enkláv“.

Jejím cílem mělo být postupné vtažení evropských států do občanské války proti muslimským spoluobčanům, kterým ve zjitřené atmosféře kolektivní viny nezůstane nic jiného, než „tančit s vlastními vlky“. Kepel v Súrího výzvě také objevuje inspiraci ke změně v modu operandi současných džihádistických sítí.

„Generace al-Káidy“ dlouhou dobu vyznávala hierarchickou organizaci – tanzím –, ale současní lídři Islámského státu vyzývají k horizontálnímu systému – nizám – fungujícímu bez zadání a výzev. „Nizám, lá tanzím“ aneb „systém, nikoli organizace“ se podle Kepela postupně stal operačním principem, který násilné akce ponechává zcela v autonomní režii a na iniciativě odspodu vznikajících sítí.

Spojená nádoba

Pravděpodobně si až s odstupem času uvědomíme zásadní přínos, který v genezi této taktiky sehrálo spuštění služby YouTube v roce 2005 a plošné rozšíření Facebooku v letech 2005 až 2006. V této souvislosti je možné si představit celou oblast Středomoří jako spojenou nádobu, ve které z jednoho břehu na druhý protékají mobilizující videa, fotografie a texty utvářející virtuální komunity, které se ve vhodném okamžiku promění v reálné.

Celou oblast Středomoří je možné si představit jako spojenou nádobu, ve které z jednoho břehu na druhý protékají mobilizující videa, fotografie a texty utvářející virtuální komunity, které se ve vhodném okamžiku promění v reálné

Podle Kepela se proces tohoto „dozrávání“ džihadistické subkultury ve francouzských městech odehrál v letech 2012 až 2015 a doplňuje jej velkým paradoxem. V roce 2012 se totiž ve francouzských parlamentních volbách poprvé masově objevilo 400 kandidátek a kandidátů z muslimské komunity.

Současně s touto skutečností se však ve francouzských městech začaly po roce 2010 šířit demarkační linie (halál, nošení nikábu), jejichž prostřednictvím se části francouzských muslimských komunit vymezují vůči většinové společnosti. Je velmi znepokojivé, že se mezi všemi konfesními komunitami v současné Sýrii a Iráku i mezi muslimskými v západoevropských zemích šíří pohodlná mentalita oběti, která vybízí ke zvednutí a využití k politickým cílům.

Důsledkem tohoto uzavírání se do sebe, jehož příčiny jsou příliš komplexní, aby jejich řešení bylo možné přenechat manipulujícím a ukřičeným vyznavačům jednoduchých sloganů, jsou Kepelem barvitě popisované francouzské muslimské mikrokomunity, ve kterých silně rezonuje černá skvrna na duši tohoto desetiletí – syrská válka.

Krátká cesta

Cesta od subjektivního vnímání vlastního osudu jako oběti systému k mučiteli a vězniteli může být v některých případech bohužel krátká, což ukazuje příběh Mehdího Nemmúše, útočníka a vraha čtyř lidí, jež zastřelil v bruselském Židovském muzeu v květnu 2014. Po pěti letech ve francouzských vězeních se o to s větší vervou chopil role věznitele v bývalé nemocnici u syrského města Aleppo, v jejímž podzemí byli do dubna 2014 rok zadržováni také čtyři novináři a současně jeho francouzští spoluobčané.

Cesta od subjektivního vnímání vlastního osudu jako oběti systému k mučiteli a vězniteli může být v některých případech bohužel krátká, což ukazuje příběh Mehdího Nemmúše, útočníka a vraha čtyř lidí, jež zastřelil v bruselském Židovském muzeu v květnu 2014

Kepel své mapování francouzské krajiny potenciálních adeptů mezopotamského džihádu začíná v napůl opuštěné vesnicei Artigat v podhůří Pyrenejí, která v roce 2014 vstoupila do francouzského veřejného povědomí jako salafistická komunita sdružená okolo téměř 70letého „bílého emíra“ Oliviera Corela, jak Syřana původním jménem Abdulláh al-Dandáší žijícího od sedmdesátých let ve Francii pojmenovala francouzská média.

Kepel své mapování symbolicky končí v Trappes, pařížském předměstí sousedícím s Versailles a partnerském městě Kopřivnice, jež v uplynulých dvou letech společně s jihofrancouzským Lunelem dodalo nejvíce aktivních účastníků do řad mezopotamského džihádu. Je příznačné, že z tohoto města pochází i francouzský herec Omar Sy, jehož živelný Drís ve filmu Nedotknutelní dokonale propojil jinak se jen míjející póly francouzské společnosti.

V Trappes také strávil dětství Džamál Debbúz, další francouzský herec a jedna z hlavních postav filmu Indigènes, příběhu jednotky severoafrických muslimských vojáků probíjejících se v rámci de Gaullových jednotek válkou zmítanou Evropou do „mateřské“ Francie. Devadesát vteřin začínajících v originální francouzské verzi filmu dostupné na YouTube v čase 11:55 muslimskou modlitbou vydá za celou knihu. Kolik času zbývá Evropě do dvanácté?