Francie: Ideologický vliv extrémní Národní fronty stoupá

O reformách systému a jeho přizpůsobení modernímu světu se ve Francii mluví 20 let. Marně. Otevřel se tím prostor populismu všech ražení. Hraje se na hřišti, na němž je mistrem Národní fronta Marine Le Penové...

Ilja Kuneš 14.12.2014
Marine Le Penová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Marine Le Penová | foto: Montáž Richard CortésČeská pozice
Marine Le Penová

Francouzské průzkumy veřejného mínění se v posledních měsících shodují: kdyby se nyní konaly volby, extrémní Národní fronta (NF) by získala okolo třiceti procent hlasů. Stala se tak nejsilnější politickou stranou Francie, což by se ještě před několika lety zdálo nepředstavitelné. Podobné průzkumy je nutno brát obezřetně, protože ne všichni voliči hlasují nakonec tak, jak uvádějí v anonymních šetřeních. Odrážejí ale obecný trend, a proto je na místě otázka, zda se skutečně z téměř třetiny Francouzů stali rasisté, eurofobové, političtí extrémisté a vyznavači putinovského Ruska.

Při překročení každé volební mety vyvolává NF ve Francii stejné otázky, po nichž následuje stejné hledání odpovědí. Podívejme se ale na tento fenomén bez tlaku aktuálního dění. Menší exkurz do minulosti je nevyhnutelný. Nejen ohledně NF, ale také stavu francouzské společnosti, který zřejmě vytváří vhodné podhoubí pro šíření jejích názorů.

Vypuštění džina

Otec-zakladatel Jean-Marie Le Pen založil stranu v roce 1972. Původně šlo o konglomerát směrů často zdiskreditovaných a často až za okrajem politické společnosti. Členská základna čítala v některých případech pouze samozvaného vůdce toho kterého hnutí, případně posíleného o manželku. Pod stejným znakem plamene ve francouzské trikolóře se sešli nostalgici po vichistickém režimu maršála Pétaina, zastánci francouzského Alžírska, katoličtí integristé odmítající druhý vatikánský koncil, antikřesťanští paganisté v tradici monarchisty Charlese Maurasse, zastánci převahy bílé rasy, neonáckové či populističtí bojovníci za zájmy drobných živnostníků.

Francouzští socialisté dodnes strkají hlavu do písku před faktem, že tyto existence zviditelnil a vyšvihl do sedla až cynický kalkul levicového prezidenta Françoise Mitterranda

Akce strany chránila ochranka složená z holých lebek v kanadách, až později zvaných skinheadi. Zanedbatelně okrajové postavení nové strany potvrzovaly i volební výsledky v parlamentních volbách: 1973 – 1,33 procenta, 1978 – 0,29 procenta, 1981 – 0,18 procenta.

Francouzští socialisté dodnes strkají hlavu do písku před faktem, že tyto existence zviditelnil a vyšvihl do sedla až cynický kalkul levicového prezidenta Françoise Mitterranda. Po totálním krachu „rozchodu s kapitalismem“, jehož slib ho dostal v roce 1981 do Elysejského paláce, potřeboval „poslední Machiavelli na francouzském prezidentském trůnu“ (dle ředitele liberálního týdeníku Le Point Franze-Oliviera Giesberta) předhodit lidu jasně vymezeného nepřítele. Místo vysvětlování debaklu socialistického experimentu zamlžil debatu posunem na moralizující pole, kde byl Le Pen svými verbálními excesy ideálním řešením. „Machiavelli“ učinil v tomto směru dva konkrétní kroky:

  • Za prvé z rozhodnutí a za podpory Elysejského paláce (podle svědectví Mitterrandových spolupracovníků z oné doby) vzniklo hnutí SOS Racisme. Tehdy nevýznamná NF se stala rázem terčem masivních pouličních demonstrací. Ty ji zviditelnily a vyhouply do čela hlavních televizních zpráv. Mimořádně inteligentní rétorik Le Pen, jehož bravurní vládnutí mateřským jazykem mu přiznávají, byť se zkřivenými ústy, i jeho největší kritici, tím získal parketu pro veřejné působení. A televizní a rozhlasová média člověka, který jim zvedal sledovanost do závratných výšin.
  • Za druhé Mitterrand prosadil do většinového volebního systému, který zaručuje jasnou, a tedy efektivní vládní většinu eliminováním okrajových politických uskupení, dostatečný podíl poměrně volených poslanců, aby NF získala v roce 1986 na třicítku poslanců, vlastní parlamentní klub a odpovídající prostor v médiích. Mitterrand počítal s tím, že nacionalismus NF odebere voliče parlamentní pravici a její antiparlamentarismus zase voliče tehdy stále významné komunistické strany. Vypustil ale džina z láhve.

„Salonfähig“

V roce 2002 se Jean-Marie Le Pen s téměř 17 procenty hlasů dostal do druhého kola prezidentských voleb a vyřadil socialistického kandidáta Lionela Jospina. To představovalo zřejmě vrchol, jakého NF ve své radikální podobě prosazované Le Penem mohla dosáhnout. Změna přišla s nástupem jeho dcery Marine v roce 2011.

Z mítinků zmizely holé lebky, slovník se zjemnil a staré kádry v televizních diskusích nahradila mladá generace s mnohem kultivovanějším vystupováním

Le Penová, povoláním právnička, se pokusila učinit stranu přijatelnou, jaksi „salonfähig“, také lidem, které dosud provokace a vystupování otce odpuzovaly. Z mítinků zmizely holé lebky, slovník se zjemnil a staré kádry v televizních diskusích nahradila mladá generace s mnohem kultivovanějším vystupováním. Pokud NF pod Le Penem přitahovala pouze bývalé komunistické voliče a méně vzdělané lidi, pod taktovkou Marine se stala lákavou i pro jiné vrstvy a představitele občanské společnosti.

Například její nejbližší spolupracovník, třicátník Florian Philippot, vystudoval prestižní vysokou školu ENA a dlouhodobě se angažoval na straně levicového suverenisty a bývalého Jospinova ministra Jeana-Pierra Chevènementa. Nebo Robert Ménard, novinář a zakladatel Reportérů bez hranic, dnes starostuje za NF jihofrancouzskému Béziers.

Na pozadí hospodářské, a především morální krize, v níž se Francie ocitla, přineslo „zcivilizování“ NF překvapivé výsledky

Le Penová se obklopila skupinou intelektuálů z různých oborů, kteří pracují na programu strany. Je propracovanější a obsáhlejší než v dobách jejího otce, který se spokojoval s jednorázovými programovými hesly v podobě výkřiků. Programům otce a dcery ale zůstává společný antiparlamentarismus, antiliberalismus, eurofobie, obratně skrývaný antisemitismus a antiamerikanismus, který dnes doplňuje výrazná orientace na putinovské Rusko (k tomu jen na okraj: koncem minulého týdne byla zveřejněna informace, že NF získala v září úvěr na devět milionů eur od První česko-ruské banky, jež sídlí v Moskvě).

Na pozadí hospodářské, a především morální krize, v níž se Francie ocitla, přineslo „zcivilizování“ NF překvapivé výsledky. Strana se dostala do čela řady radnic, přes většinový systém má poprvé od roku 1986 v Národním shromáždění své poslance (pravda, jen dva) a v Evropském parlamentu se jí málem podařilo vytvořit vlastní klub. A pak je tu oněch třicet procent současných volebních preferencí...

Sovětismus po francouzsku

V jakém prostředí NF seje a úspěšně také sklízí? Francie přijala po 2. světové válce model hospodářského a společenského rozvoje, který bývalý ředitel prestižního deníku Le Monde Jacques Lesourne nazývá v knize Le Modèle français „sovětismem po francouzsku“ a Francii až do 90. let minulého století provokativně označuje za „Sovětský svaz, který uspěl“. Základem úspěchu byl etatismus a systém se vyznačoval rozsáhlým veřejným sektorem, státní kontrolou zdrojů, cen, mezd, deviz a kapitálu.

Alokace prostředků státem vedla k obrovským omylům, ale systém úspěšně fungoval díky výkonné administrativě a rozsáhlému prostoru, který ponechával soukromé iniciativě

Jak připomíná Jean-François Revel v knize La Grande Parade, stát byl do té míry všudypřítomný, že i fúze trochu větších soukromých společností se schvalovaly ve vládě. Na základě kompromisu mezi marxisty a pravicí (Lesourne) vznikl souběžně rozsáhlý, nákladný a velice velkorysý systém sociálního zabezpečení – ve Francii nevládl liberální demokratický kapitalismus, ale pečovatelský paternalismus.

Alokace prostředků státem vedla k obrovským omylům (letadlo Concorde, „předchůdce“ internetu Minitel atd.), ale systém úspěšně fungoval díky výkonné administrativě a poměrně rozsáhlému prostoru, který ponechával soukromé iniciativě. Na konci minulého století se ovšem zadrhl, zablokoval a přežil. Důvody „agonie francouzského modelu“ vidí Lesourne v globalizaci a společnosti informací. Model si neví rady s rychle se měnícím a stále otevřenějším světem. Nepružnost prohrává s živelností.

Model nabízel více než dvěma generacím Francouzů dosud nepoznané jistoty...

Model nabízel více než dvěma generacím Francouzů dosud nepoznané jistoty. Dezorientace vyvolaná jejich ztrátou je rysem, na který francouzští komentátoři upozorňují při každém volebním úspěchu NF. Současný systém přežívá od konce října každého roku jen díky půjčkám, které francouzský stát musí sehnat na mezinárodních finančních trzích. Žije nejenom na dluh, ale je stále více nesociální a nesolidární. Chrání lidi, kteří jsou jeho součástí, zatímco ostatní ponechává osudu.

Průzkumy veřejného mínění přitom potvrzují, že drtivá většina Francouzů si je vědoma slepé uličky, do které se francouzský model dostal. Přiznávají i nutnost bolestných opatření. Jenže se nesmějí dotknout právě jich. Veřejný zájem se rozložil do obrany zájmů sektorových a dílčích.

A kotlík bublal dále...

O reformách systému a jeho přizpůsobení modernímu světu se mluví marně již dvacet let. Chybí státník, který by neuvažoval v horizontu volebního mandátu a riskoval nepopulární vyvedení společnosti z marasmu za cenu nutných obětí. Otevřel se tak dosud nevídaný prostor populismu všech ražení. Hraje se na hřišti, na kterém je NF dlouhodobě mistrem.

Pocit téměř bytostného ohrožení imigrací z jiných kulturních oblastí zasahuje lidové vrstvy daleko za hranice voličstva NF. Demokratičtí politici jsou bezradní.

Nahrává jí i to, že ztráta jistot vedla k pocitu ohrožení. Pocit téměř bytostného ohrožení imigrací z jiných kulturních oblastí zasahuje lidové vrstvy daleko za hranice voličstva NF. Demokratičtí politici jsou bezradní. Levice dlouho existenci této otázky popírala.

Strkání hlavy do písku využil v 80. letech minulého století Jean-Marie Le Pen ke vstupu na politickou scénu. Zatímco levice pouhé zmínky o problémech soužití obratem označovala za projev rasismu a potírala, zakladatel NF je vytáhl na televizní obrazovku. Prostí lidé získali dojem, že konečně někdo veřejně upozorňuje na potíže, se kterými se konkrétně setkávají, aniž by je zatracoval. Potlačování evidentního bylo tak silné, že pouhá věta „Le Pen klade správné otázky, ale přináší na ně špatné odpovědi“, pronesená tehdejším premiérem Laurentem Fabiusem, vyvolala na levici pobouření.

A kotlík bublal dále. Pravice je zase bezradná. Každý její pokus o řešení vyvolává dojem, že se jen snaží dohnat programové teze NF. A jak říkal Jean-Marie Le Pen, „volič vždy dá přednost originálu před kopií“.

„Máme problém, pánové“

Ztráta jistot, dezorientace a pocit ohrožení tvoří úrodnou půdu současného růstu NF. Nejde o převratný objev, na tomto zjištění postavil svou politickou kariéru již otec Le Penové. Jenže problémy se od té doby neřešily, prohloubily se a dcera dovede nabízet kulantněji formulovaná východiska. V podstatě jsou ale stejná: „Stačí jen…“ (zavřít hranice, opustit euro, vystoupit z EU, vypovědět imigranty, posílit státní autoritu atd. – dosazuje se podle příslušného problému).

Zarážející – ale ne překvapivá – není blízkost mezi řešeními krajní levice a extrémní pravice, ale její míra

Zarážející – ale ne překvapivá – není blízkost mezi řešeními krajní levice a extrémní pravice, ale její míra. Lepší než dlouhá analýza je krátká historka: Thierry Lepaon, generální tajemník dříve komunistické a dodnes silně levicové odborové centrály CGT, sebral na trhu předvolební leták. Jeho obsah přečetl na příštím jednání výkonné rady. Text byl téměř jednohlasně schválen. „Máme problém, pánové,“ oznámil nakonec, „autorem textu je Národní fronta.“

Francouzští komentátoři dumají, do jaké míry jsou hlasy pro NF hlasy protestními a do jaké míry se jedná o přijmutí frontovské ideologie (jak tvrdí Marine Le Penová). Čili jak daleko postoupila ve Francii „lepenizace myslí“. Nejde o druhořadou otázku. Protestní hlasy jsou političtí cestovatelé a v dalších volbách se klidně vrátí do rodného hnízda či zamíří jinam. Pro francouzskou demokracii by bylo horší, pokud by, jak se kdysi říkalo, světonázor NF převzaly i kruhy jinak vzdálené jejím voličům.

Trpělivě vysvětlovat...

V této souvislosti nelze nepřipomenout italského marxistického filozofa a komunistu Antonia Gramsciho, podle nějž o úspěchu převzetí politické a ekonomické moci rozhoduje předchozí získání kulturní (rozuměj myšlenkové) hegemonie. Podle posledních analýz je ideologický vliv NF na postupu. Jak mu ale čelit?

Moralizující odsuzování levicí a dohánění programových tezí NF pravicí se ukázaly jako kontraproduktivní

Moralizující odsuzování levicí a dohánění programových tezí NF pravicí se ukázaly jako kontraproduktivní. Po úspěchu NF v letošních evropských volbách přišlo několik pravicových poslanců s myšlenkou přesunout debatu z ideologické úrovně ke konkrétním případům. Trpělivě a srozumitelnými slovy vysvětlovat důsledky, které by přineslo uplatnění jednotlivých bodů frontovského programu. Co by pro peněženku každého Francouze znamenalo vystoupení z eurozóny, návrat k franku a jeho následná devalvace o 20 procent. Pro státní zadlužení (a daně) masivní najímání státních zaměstnanců. Pro dovolenou či cestování obnovení hranic a víz. Nebo že flirtování s geopolitickou teorií eurasianismu a putinovským Ruskem posouvá Francouze do světa, ve kterém by asi žít nechtěli.

K rozhodujícímu řešení je přitom Francie tlačena ze všech stran: francouzští politici by měli najít dost kuráže a bez ohledu na bouření všech zájmových lobby (v zemi bohdá početných) konečně systém zreformovat stejně radikálně, jak to již učinily téměř všechny evropské země. Vytáhnout zemi z marasmu, dát jí perspektivu, a připravit tak vábničky NF o jejich živnou půdu. Nejde jen o osud Francie. 

J. Šejnoha Re: problém Tak nějak. 22:32 14.12.2014

Počet příspěvků: 15, poslední 16.12.2014 04:02 Zobrazuji posledních 15 příspěvků.