Francie: Co je to za svobodu, když neplatí pro všechny stejně?

Populární komik Dieudonné svým antisemitismem vyvolal debatu o hranicích svobody projevu v demokratické společnosti.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ReutersČeská pozice

Když byl v roce 1954 ve Francii jmenován premiérem politik židovského původu Pierre Mendes France, radikální pravicové hnutí l’Action française bilo na poplach slogany varujícími před „židovskou diktaturou“. Šedesát let poté napsal v nejnovějším čísle časopis extremní pravice Rivarol, že současný prezident François Hollande dostává příkazy od Crif (Zastupitelská rada židovských institucí), jak umlčet populárního komika francouzsko-kamerunského původu Dieudonného M’balu M’balu. Chtělo by se říct, lidé i doba se mění, ale staré předsudky zůstávají.

Úplná pravda to ale není, neboť antisemitismus ve Francii zaznamenal v uplynulých 20 letech důležité proměny. Oproti minulosti se šíří především mezi potomky arabských či černošských imigrantů, kteří různými stupni agresivity reagují na aktuální události v soužití Izraelců s Palestinci.

Popud k nenávisti tedy přichází zvenku a obvykle se projevuje verbálními útoky na židovské spoluobčany, anebo hanlivými nápisy na hebrejských školách, hanobením židovských hřbitovů či zapalováním synagog. Výjimkou však nejsou ani únosy a vraždy. Například v roce 2006 Francií otřásl případ židovského studenta Ilana Halima, kterého unesla a brutálně umučila k smrti skupina vedená Youssoufem Fofanou, hrdě se nazývající „gang barbarů“.Boj proti „židovské lobby“ spojil zavilé nepřátele – stoupence Le Penovy Národní fronty a antisemity z řad potomků barevných imigrantů

Na druhou stranu se na podstatě antisemitismu nic nezměnilo. Jako v době Dreyfusovy aféry či po jmenování Pierra Mendese Franceho premiérem jsou francouzští antisemité přesvědčeni, že „mocná a sofistikovaná židovská lobby formou mezinárodního spiknutí“ ovládá svět i Francii, což je třeba připomínat, pranýřovat, a při každé příležitosti potírat. Účel přitom světí i zmíněné prostředky. Třeba i ty radikální.

Fofana byl podobně jako Mohamed Merah, jenž před dvěma lety v Toulouse zavraždil tři židovské děti a jejich učitele, na sociálních sítích masově označován za mučedníka a hrdinu spravedlivého boje. A právě tento „boj“ dokáže překvapivě spojit jinak zavilé nepřátele – stoupence Le Penovy Národní fronty razící ideu Francie „pravých“, tedy bílých Francouzů, a představitele antisemitismu z řad potomků barevných imigrantů.

Bojovník proti systému

K posledně jmenovaným patří i zmíněný komik Dieudonné. Svou divadelní kariéru přitom odstartoval jako bojovník proti rasismu plný levicových ideálů o sociální spravedlnosti. Do podvědomí Francouzů se navíc poprvé zapsal skeči s komikem židovského původu Eliou Semounem, v nichž se subtilním a inteligentním humorem trefovali zejména do nabubřelého nacionalisty Le Pena.

Jenže Dieudonné pak provedl názorový veletoč a přiklonil se k teorii „židovského spiknutí“. Což v médiích vysvětlil slovy: „Pokud bude existovat dvojí metr, nebude nikdy spravedlnost. Ve Francii se beztrestně ponižují a zesměšňují Arabové i černoši, ale z Izraele nebo z Židů si srandu udělat nejde, aniž by člověk okamžitě neriskoval označení antisemitou, nebyl ostrakizován pokrytecky korektní společností.“

Antisemitský obsah Dieudonného divadelního diskurzu přitáhl ke komikovi pozornostJeho spolupráce se Semounem proto skončila a vznikly různé one-man-show, v nichž nikdy nebyla nouze o rasistické výroky či gesta na adresu Židů, jež postupem času obohatila i revolta proti kapitalistickému systému. Jako ryze protisystémové pak Dieudonné popisuje i své herecké gesto „la quenelle“, kdy hitlerovsky vystrčená pravice nemíří do oblak, nýbrž do země. Jak to ale chápou mladí Francouzi, lze vidět na jejich fotkách před synagogami či historickými železničními vagony, jež odvážely židovskou populaci do vyhlazovacích táborů.

Mimochodem, když takto nedávno veřejně „zahajloval“ i další údajný rebel proti systému vozící se v luxusním Ferrari, francouzský fotbalista Nicolas Anelka, anglická fotbalová asociace provokativní gesto jasně přečetla a hráče birminghamského klubu West Bromwich Albion donutila k omluvě i ke slibu, že něco podobného už opakovat nebude.

Každopádně antisemitský obsah Dieudonného divadelního diskurzu přitáhl ke komikovi pozornost. A to nejen Jeana-Marii Le Pena, který se stal kmotrem jednoho z hercových početných dětí, anebo bývalého íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, jenž se zasadil za íránské financování Dieudonného filmu L‘Antisémite z roku 2012. Komik rovněž neúspěšně kandidoval za protisionistickou stranu PAS (Parti antisioniste) během voleb do Evropského parlamentu v roce 2009.

Zakázat, nebo nezakázat?

V nedávné době byl ale Dieudonné středem pozornosti z jiného důvodu. Okolo jeho hry Le Mur (Zeď), se kterou chtěl objíždět Francii, a úřady mu to zakázaly, se vede velice zajímavá diskuze na téma, zda v demokratické společnosti existují hranice svobody projevu. Přesněji řečeno – zda se slučuje se svobodou možnost zakázat verbální projevy, které jsou ze své podstaty právě proti svobodě namířené.

Dieudonné k tomu zavdal podnět během prosincového představení Zdi v pařížském divadle Main d’or, kde k divákům žoviálně prohodil: „Až se vítr otočí, nebudete mít dost času ani na balení kufrů. Když slyším mluvit Patricka Cohena, říkám si, škoda, že už nejsou plynové komory.“ (Cohen je novinář židovského původu z rádia France Inter.) Na vlnu pobouření zareagoval ministr vnitra Manuel Valls oběžníkem určeným všem francouzským prefektům, v němž je vybídl, aby Dieudonného kontroverzní hru ve svých departamentech dopředu zakázali.

V tomto směru však Francie patří k jedné z nejliberálnějších zemí světa, kde a priori zakazovat jakákoliv veřejná shromáždění nelze. A to na základě znění zákona z roku 1881: „Veřejná shromáždění jsou svobodná a můžou se konat bez předběžného povolení.“ Což profesorka veřejného práva z pařížské Sorbonny Roseline Letteronová v deníku Le Monde shrnula následovně: „Shromažďovat se můžeme svobodně, instituce mají právo na kontrolu teprve a posteriori, pokud během shromáždění nastal trestný čin.“

Zmiňovaný zákon s lidskou nedokonalostí ovšem počítá a organizátorům veřejných akcí proto nařizuje „zabránit nedodržování zákonů, nepřipustit projevy narušující veřejný pořádek a dobré mravy, anebo provokující k trestným přestupkům a činům“. A právě narušení veřejného pořádku zmiňuje ministerský oběžník jako legitimní nástroj prefektů k zákazu Dieudonného představení.

Shromažďovat se můžeme svobodně, instituce mají právo na kontrolu teprve a posteriori, pokud během shromáždění nastal trestný čin. Platí to ještě?Jenže podobnou záminku použilo v minulosti již několik starostů či prefektů neúspěšně. Komik se totiž po oznámení zákazu ihned odvolal k administrativnímu soudu kvůli nedodržení svobody projevu. I v tomto případě francouzská justice zatím vycházela z letitého precedentu – kauzy Benjamin.

V roce 1933 chtěl starosta města Nevers na základě stížností učitelských odborů zakázat vystupování konferenciéra Reného Benjamina, který si z učitelů dělal srandu. Soud však starostův záměr nepovolil, neboť konstatoval, že udržování veřejného pořádku zároveň nesmí ohrozit svobodu projevu. Řečeno jinak, když se to učitelům nelíbí, ať na Benjaminovo představení nechodí, ale ten člověk má právo si veřejně říkat, co chce.

Vraťme se ale k Dieudonnému a jeho odvolání. Administrativní soud, který musí do 48 hodin rozhodnout, mu totiž vždy dal za pravdu nejen v duchu rozsudku z kauzy Benjamin, ale i s tím, že „v době vynesení zákazu byl obsah divadelního představení institucím neznámý, a tudíž neměly právo na jeho zrušení“. (Pravdou je, že Dieudonného show stojí na improvizacích, a každé představení proto může být jiné. V Paříži pronesená lítost nad absencí plynových komor zkrátka nemusí zaznít třeba v Perpignanu, kde se komik spokojí pouze s komentováním nejčerstvějších aktualit.)

Přesně takový administrativní postup nastal 9. ledna v Nantes. Starosta města hru Zeď zakázal, Dieudonné se odvolal a administrativní soud mu jeho právo na svobodu projevu zpětně potvrdil. Avšak veřejná moc tentokrát nesložila ruce v klín, ale odvolala se ke Státní radě, což je nejvyšší administrativní soud Francie. A ten rozhodnutí nižší instance zrušil s tím, že „v průběhu představení existuje vážné riziko ohrožení veřejného pořádku kvůli napadání lidské důstojnosti i provokaci k rasové nenávisti a diskriminaci“.

Zeď se nakonec v Nantes a další dny ani v Tours a v Orleansu nehrála. Dieudonné prostřednictvím médií proto vyzval roztrpčené diváky i fanoušky ke klidu a oznámil, že není nacistou ani antisemitou, a hru Zeď stahuje ze svého repertoáru. Konec dobrý, všechno dobré?

Konec svobody projevu?

„Smutný den pro svobodu projevu.“ Těmito slovy se několik hodin po vynesení rozsudku na Twitteru přihlásila velká část francouzských právníků k analýze verdiktu Státní rady, jak ji pro webové stránky deníku Le Point provedla již jednou citovaná profesorka veřejného práva Letteronová. „Teď už nejde o Dieudonného, ale o to, že výrok Státní rady ohrožuje naši letitou a zákonem stanovou zásadu. Jestliže jsme dosud ctili, že svoboda je pravidlem, kdežto policejní zásah výjimkou, vznikl dnes precedens, kdy na základě hypotetického ohrožení veřejného pořádku může moc pod jakoukoliv záminkou zakázat cokoliv.“

Vznikl precedens, kdy na základě hypotetického ohrožení veřejného pořádku může moc pod jakoukoliv záminkou zakázat cokolivJeště dál jde ve svém článku novinář deníku Libération Luc Vaillant, když si klade otázku: „Nepřátelé svobody nemají právo na svobodu?“ V duchu Voltairova slavného výroku – „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale do smrti budu bránit vaše právo to říkat“ – pak rozvíjí úvahy, zda svoboda ještě existuje, když neplatí pro všechny stejně.

V tomto směru je podnětné i jeho následující srovnání: „Nemůžeme přece v zájmu svobody projevu podporovat týdeník Charlie Hebdo poté, co otiskne karikatury Mohameda, a současně odsuzovat Dieudonného, že si dělá srandu ze Židů anebo ze šoa. Máme jiné prostředky, jak se takovým názorům bránit.“ Novinář tím má na mysli trpělivé vysvětlování mladým generacím, z nichž především se rekrutují komikovi obdivovatelé, mediální konfrontaci autora pochybných výroků s odborníky, anebo žaloby za konkrétní urážku.

Což se stalo v případě Patricka Cohena, jehož jménem rádio France-Inter Dieudonného zažalovalo. Otázkou ale zůstává, zda takové kroky k něčemu smysluplnému povedou. Počty komikových příznivců a diváků se totiž neustále zvyšují.

Na druhou stranu má Dieudonné M’bala M’bala rozložen svůj velký finanční majetek do společností, jež spravují jeho příbuzní. Takže byť byl v minulosti již sedmkrát odsouzen k vysokým pokutám za konkrétní antisemitské osočování, z důvodů osobní insolventnosti nezaplatil ani cent a na pokutách už dluží 65 tisíc eur.