Fotografie: Němý svědek počátku antropologie v rasismu

Mnoho etnografických fotografií z 19. a 20. století nejsou nezatížené záznamy skutečnosti, ale promyšlené výtvory odrážející dobové názory.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © Christopher PinneyČeská pozice
 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Britský antropolog a historik umění Christopher Pinney nabízí ve své knize Photography and Anthropology (Fotografie a antropologie) neortodoxní výklad zrodu sociální a kulturní antropologie. Dostávají se v něm na povrch nejen dobové rasové předsudky, ale i zajímavá fakta dokreslující okolnosti vzestupu nového vědního oboru.

Skutečně to byli takzvaní „primitivové“, kteří se obávali, že jim fotografie vezme duši? Projevovala se pověrčivost v sílu magie více u domorodců, nebo u antropologů? Pinney znovu otvírá choulostivá témata základů antropologie a ke slovu se dostávají kolonialismus a rasismus, jejichž je antropologie potomkem.

Odmítnutí spekulativního výkladu

Konvenční líčení vzniku antropologie zpravidla začíná tradičním evolucionismem 19. století, kdy se tehdejší antropologové pokusili vysvětlit kulturní rozmanitost jako důsledek rozdílného vývojového tempa kultur. Předpokládali, že evoluce kultury se řídí univerzálními zákonitostmi, které způsobují, že každá z nich prochází v průběhu času určitými fázemi.

Z dnešního hlediska spekulativní výklad odmítla nastupující generace antropologů, kteří zakládali svá tvrzení a závěry na empirických poznatcíchNapříklad americký antropolog Lewis Henry Morgan (1818–1881) tvrdil, že existují stadia divošství, barbarství, civilizace. Skotský sociální antropolog James George Frazer (1854–1941) se soustředil na kognitivní vývoj lidstva a určil tři etapy: magie, náboženství a věda.

Z dnešního hlediska spekulativní výkladové schéma odmítla nastupující generace profesionálních antropologů, kteří zakládali svá tvrzení a závěry na empirických poznatcích získaných během dlouhodobých terénních výzkumů, při nichž nabývali podrobných znalostí o způsobech života mezi zkoumanými lidmi. Zdaleka nejvýznamnější role se přisuzuje britskému antropologovi, sociologovi a etnografovi polského původu Bronislawu Malinowskému, jenž jako jeden z prvních uplatnil metodu dlouhodobého terénního výzkumu.

Příklon k fotografii

Pinney nabízí jiný zrod antropologie, když jej sleduje paralelně se vznikem a vývojem fotografie. Tento absolvent prestižní London School of Economics and Political Science získal bohaté terénní zkušenosti při pobytech v Indii, kde se zabýval především otázkami dějin fotografie a barevné litografie. Své poznatky shrnul a prezentoval v řadě dílčích odborných studií a knih.

Pinney poukazuje na skutečnost, že antropologie a fotografie vznikly zhruba ve stejné době. Společnost na ochranu domorodců vznikla v roce 1837 a jen o šest let později byla založena Londýnská etnologická společnost. Daguerrotypie se objevila v roce 1837 a William Fox Talbot ohlásil svůj objev fotogenické kresby (kalotypie) v roce 1839.

Jde sice o historickou shodu okolností, ale Pinney je přesvědčen, že objev a rozvoj fotografie umožnil založit antropologii na vědeckých základech. Dle něho totiž fotografie pomohla vyřešit nedůvěru tehdejších antropologů ke slovnímu popisu. A domnívá se, že antropology při zakládání oboru zbavila nejistoty reprezentace slovem a nahradila ji svým svědectvím. Naivně ji totiž považovali za objektivní a trvalý doklad etnografické reality, který měli za spolehlivější než slovní svědectví příslušníků zkoumané kultury.

Objev a rozvoj fotografie umožnil založit antropologii na vědeckých základech. A pomohla vyřešit nedůvěru tehdejších antropologů ke slovnímu popisu.Příklon antropologů k fotografii vyjádřil již v polovině sedmdesátých let 19. století jeden ze zakladatelů antropologie Edward Burnett Tylor (1832–1917), když uznal, že antropologie fotografii hodně dluží. Při jiné příležitosti pak dodal, že obrazový doprovod v etnografických popisech nelze považovat za okrasu, ale za zdroj informací, pro jejichž popis slova nestačí.

Výzkum v pracovně

Pinney ukazuje, že fotografie sloužila jako prostředník mezi domorodci a vzdáleným antropologem. Zpočátku se totiž antropologové věnovali svému bádání v pracovně, aniž by sami nějakého „divocha“ spatřili. Slavná reakce „Homéra“ vědy Jamese Georga Frazera je výmluvná.

Americký psycholog William James (1842–1910) ho prý požádal, aby mu vyprávěl o „primitivech“, s nimiž se setkal. Šokovaný Frazer, který o nich poutavě napsal tisíce stran, se zmohl jen na slova: „Ach Bože chraň!“ Alespoň tak to líčí Reynolds Hays ve svých neformálních dějinách antropologie.

Otcové antropologové necestovali do jiných kultur, aby je přímo a nezprostředkovaně zkoumali, ale těžili své poznatky od misionářů, koloniálních úředníků, obchodníků a dobrodruhů všeho druhu. Fotografie se stala zárukou pravdivosti popisu, byla němým svědkem etnografické reality.

Domorodci jako „živé bytosti“

V 19. století se objevilo mnoho názorů, jak by měla vypadat dobrá etnografická fotografie. Sir Everard im Thurn požadoval, aby fotografie zachycovaly domorodce jako „živé bytosti“. Za tím účelem se musela promyslet kompozice snímku a subjekty a prostředí dobře naaranžovat. Jeho fotografie jsou nesmírně působivé, nezachycují však realitu, nýbrž vyjadřují představu svého autora.

Maurice Vidal Portman získal bohaté zkušenosti z působení na Andamanských ostrovech, kde se věnoval pořizování fotografií. Zachycoval na nich například každý krok při výrobě artefaktů, takže každý Evropan mohl zopakovat jejich postup. Alespoň to tvrdil. K vrcholu své názory dovedl, když požadoval, aby pro účely antropometrie antropologové fotografovali subjekty v jejich různém věku, nahé, en face a z profilu.

Za domorodcem se mělo nacházet pozadí černobílé šachovnice s poli o rozměrech pět krát pět centimetrů. Výsledkem měly být strohé a přesné fotografie prosté jakékoli estetiky, rozmazané fotografie se nepřipouštěly. Srovnatelný postup navrhl John Lamprey. Chtěl, aby se subjekty fotografovaly proti pozadí se sítí čtverců o přesné délce strany pět centimetrů.

Smyslem jeho návrhu bylo dosáhnout výsledků, které budou umožňovat provádění antropometrie na dálku, což byl požadavek koloniální byrokracie, jež měla zájem získávat data o obyvatelích kolonizovaných zemí a provádět „mezirasová“ srovnávání.

Srovnávací postupy

Lampreyho postup se hojně užíval a předčil alternativní postup vypracovaný předním evolučním biologem své doby Thomasem Henrym Huxleym (1825–1895). Tento „Darwinův buldok“, jak se sám nazýval, navrhl, aby se společně se subjektem na snímku vyskytovalo měřítko, což by umožňovalo odvozovat tělesné proporce subjektu. Fotografové si však instrukce vykládali rozdílně, a fotografie byly nakonec natolik rozmanité, že antropometrie a komparace nepřicházela vůbec v úvahu.

Fotografovaný subjekt slouží jako vzorek, je namísto celé populace a může být srovnáván s jinými vzorky z odlišných lokalitNavržené a užívané postupy opovrhovaly přirozeným prostředím subjektů, naopak ho z něj vytrhávaly a dávaly do neutrálního. Lze to považovat za doklad skutečnosti, že se tehdejší antropologové značně zajímali o „povrchy těl“, a číst v tom přírodovědné základy oboru. Fotografovaný subjekt slouží jako vzorek, je namísto celé populace a může být srovnáván s jinými vzorky z odlišných lokalit.

Srovnávací postupy se udržely poměrně dlouho, o čemž svědčí například popis vhodné metody pořizování etnografické fotografie od uznávaného antropologa-samouka Alfreda Corta Haddona (1855–1940). Ten byl původním vzděláním zoolog, jenž se živě zajímal o utváření korálů. Hojně o nich přednášel, aniž je však spatřil.

Proto mu Huxley doporučil odcestovat a studovat přímo. Odjel tedy do Torresova průlivu, kde ho však více než korály fascinovali domorodci. Rozhodl se proto věnovat jen antropologii. Huxley ho prý tehdy varoval, že k životu je nezbytné mít alespoň trochu chleba a másla. Paní Haddonová na to údajně zareagovala, že je úplně jedno, zda bude hladovět jako zoolog či antropolog.

Mocenská nerovnováha

Haddon v Torresově průlivu nabyl bohatých empirických zkušeností, pořídil mnoho fotografií, a dokonce krátkých filmů. I proto se ujal zpracování metodologického návodu pro druhé vydání slavné příručky Notes and Queries on Anthropology (Poznámky a otázky o antropologii) v roce 1899, jež se objevilo jen rok po Haddonově návratu z expedice do Torresova průlivu.

Haddon doporučil pořizovat fotografie lidí s neutrálním pozadím snímku, zejména má antropolog zvolit světlý odstín plátna, na němž bude „hnědá“ a „žlutá“ barva pleti dobře kontrastovat. Možnost pořizovat etnografickou fotografii Evropanů mu evidentně nepřišla na mysl. Ruce subjektu měly volně splývat podél těla, domorodec měl zaujmout stoj spatný. Fotografie měl antropolog pořizovat zboku, zpředu, zezadu, s pohledem fixovaným na jeden bod zhruba ve výšce postavy.

Mocenská nerovnováha se projevila v diskusi o neochotě domorodců svolit k fotografování z obavy před „zlým pohledem“Mocenská nerovnováha, jež se stala předmětem zájmu řady badatelů, se projevila v diskusi o neochotě domorodců svolit k fotografování z obavy před „zlým pohledem“. Haddon v takovém případě doporučuje fotografovat tajně, nečekaně a třeba i s využitím zrcadel, případně slíbit fotografovaným jeden snímek, což považoval za laskavost, nikoli povinnost. Kdo se však bál „zlého pohledu“ a případné „ztráty duše“?

Obava ze ztráty duše

Mnozí si možná vybaví scénu z filmu o Dundeem, kde domorodý Australan říká Sue, že ho nemůže fotit. Ta mu odpovídá: „Omlouvám se, obáváte se, že bych vás připravila o duši?“ „Ne, nesundala jste si kryt z objektivu!“ reaguje Nev. Kdo tedy věřil v moc fotografie uzmout duši: domorodci, nebo Evropané?

Pinney (a není jediný) stopuje tuto nedůvěru k fotografii ke známému literátovi Honorému de Balzac. Ten se domníval, že nic nemůže povstat z ničeho – ani fotografie. Proto člověk, který se nechává fotografovat, ztrácí s každým snímkem jednu „spektrální vrstvu“ duše, jež se přenáší na fotografii. Nakonec nemusí lidem zůstat nic.

Obavy ze ztráty duše Evropané přenesli na „domorodce“. V samotné fotografii se spatřovalo cosi magického. Z hlediska tradičního evolucionismu představovala víra v magii překonané stadium lidstva. Navzdory tomu Tylor i Frazer strávili život popisem jedné pomýlené víry a magické praktiky za druhou.

Obavy ze ztráty duše Evropané přenesli na „domorodce“. V samotné fotografii se spatřovalo cosi magického.Pinney se vrací k myšlenkám francouzského sociologa Bruna Latoura (*1947) a Ludwiga Wittgensteina (1889–1951). Latour vystihl fascinaci těchto autorů těmito přežitky touhou uniknout ze zoufalství odkouzleného světonázoru. Slavný filozof Wittgenstein to vyjádřil úderně: Frazer byl větším divochem než divoši, jejichž praktiky popisoval.

Magie etnografa

Důvěru ve fotografii můžeme podle Pinneyho považovat za inkarnaci kontagiózní magie. Zmiňovaný Frazer rozlišil dva druhy magie – homeopatickou a kontagiózní. Ta první je založena na principu, že podobné způsobuje podobné. Jde o víru, že poškození obrazu nějaké osoby způsobí, že bude trpět stejně jako její obraz.

Kontagiózní magie pracuje na principu, že co spolu bylo alespoň krátce ve spojení, zůstává v neviditelném kontaktu navždy. Projevuje se to bázní domorodců nechat bez kontroly zbytky jídla či třeba exkrementy. Tělesné odpady jsou zdrojem nebezpečí.

Pinney si všimá, že Frazerova teorie magie koresponduje se sémiologií amerického filozofa Charlese Sanderse Peirceho (1839–1914), jenž rozlišil tři druhy znaku: ikon, index a symbol. Pinney se domnívá, že rozdíl mezi ikonem a indexem je analogický tomu mezi homeopatickou a kontagiózní magií. Ikon je znak, který je spojen s předmětem, jenž zastupuje vnější podobnost. Index je naopak znak, který byl s předmětem, jejž zastupuje, v materiálním kontaktu. Stejně jako šlépěj v písku vznikla otiskem chodidla.

V podstatné části 20. století je magií etnografa terénní výzkum, v 19. století jí však byla fotografieFotografie je z tohoto hlediska rovněž indexem – založena kontaktem, zároveň umožňuje kontagiózní magii. Pokud antropolog držel v ruce fotografii domorodce, jako by byl přímo u něho – je to magické, neviditelné, ale trvalé spojení světa britského gentlemana se vzdálenými domorodci. Malinowski napsal, že magií etnografa je terénní výzkum. To rozhodně platí pro podstatnou část 20. století, ale etnografovou magií 19. století se stala fotografie.

Jen nemnoho antropologů se v době formování antropologie v 19. století věnovalo terénnímu výzkumu. Za definitivní příklon antropologie k empirické práci a profesionalizaci oboru se sice poněkud neprávem oslavuje Bronislaw Malinowski, je však pravda, že jeho dílo nelze v dějinách oboru přehlédnout.

Pochybný odkaz Bronislawa Malinowského

Malinowski dokonce zasáhl do oboru 25 let po své smrti. V roce 1967 totiž byly zveřejněny výňatky z jeho terénních deníků, v nichž popisuje své sexuální fantazie, nudu či nenávist k domorodcům. V jednom vypjatém momentě s odkazem na román Josepha Conrada Srdce temnoty dokonce přiznal, že má pocit „ty bestie vyhladit“.

Mnoho autorů se věnovalo rozboru jeho děl, přičemž zjistili, že nabízí jen zdání autenticity a neporušenosti kultury na Trobriandových ostrovech, kterou zkoumal. Kdyby totiž popsal, čeho byl očitým svědkem, musel by nutně například zmínit, že Trobrianďani hráli kriket – koloniální export britského impéria.

Mnoho autorů se věnovalo rozboru děl Malinowského, přičemž zjistili, že nabízí jen zdání autenticity a neporušenosti kultury na Trobriandových ostrovechPinney se soustředil na fotografie, jimiž Malinowski doprovodil své texty. Je z nich zřejmé, že jde o promyšlenou kompozici, dokonce o umělecké dílo. K tomu měl Malinowski blízko, jeho vnímání fotografie a její pořizování podle všeho významně poznamenalo přátelství s polským dramatikem Stanisławem Witkiewiczem (1885–1939).

Pinney si všímá, že na jedné fotografii Malinowski sedí mezi domorodci, z nichž všichni mají v klíně obrovskou tykev, kterou třímají v rukách jako penis. Tato fotografie byla přiléhavě označena za „etnografův falus“. Na jiném snímku Malinowski stojí proti Trobrianďance Tukwauku, přičemž jeho ruce se nacházejí v úrovni dívčiných ňader a zkoumají náhrdelník. Zdá se však, že se inspekce týká více ňader než náhrdelníku.

Sexuální podtext fotografií je možná výrazem frustrací, jež Malinowski zažíval během dlouhodobého pobytu mezi domorodci. Jeho deníky jsou v tomto ohledu výmluvné. V jednom záznamu obdivuje krásu těla domorodé dívky a přiznává: „Pravděpodobně ani u vlastní manželky nebudu mít nikdy příležitost pozorovat hru zádových svalů stejně dlouho jako u tohoto mazlíčka. Na chvíli jsem zalitoval, že nejsem divoch a nemůžu tuhle hezkou holku mít.“

Zachycování vlastních představ

Mnoho odborníků se dnes pozastavuje nad koloniálními a zjevně rasistickými základy antropologie 19. století. Když v šedesátých letech 20. století nastala reflexe těchto temných počátků oboru, začali se antropologové vážně zabývat rozborem koloniálních situací a závislosti antropologie na byrokratických správách kolonií.

Vědní obor antropologie, který dnes oslavuje kulturní rozmanitost a zastává protirasistické postoje, paradoxně vyrostl z etnocentrismu a rasismuAntropologové totiž nejčastěji působili tam, kde měly jejich země své kolonie – například Britové v Africe či Nové Guineji –, a často pracovali v koloniální správě. Svými výzkumy nativního obyvatelstva kolonizovaných území pak vědomě, či nevědomě napomáhali jejich porobení a kontrole a antropologie těžila z mocenské nerovnováhy mezi pozorujícím a pozorovaným. Vědní obor, který dnes oslavuje kulturní rozmanitost a zastává protirasistické postoje, paradoxně vyrostl z etnocentrismu a rasismu.

Fotografie jsou toho němým, ale výmluvným svědkem. Pinney totiž ukazuje, že mnoho etnografických fotografií z 19. a 20. století nelze považovat za nezatížený záznam skutečnosti, jak si antropologové přáli, ale za dobře promyšlené výtvory, v nichž se odrážejí dobové názory. Antropologové na nich často zachycovali vlastní představy, co jsou „primitivové“ vlastně zač.

Photography and Anthropology
(Fotografie a antropologie)
AUTOR: Christopher Pinney
VYDAL: Reaktion Books 2011
ROZSAH: 174 stran

Počet příspěvků: 2, poslední 28.4.2014 12:16 Zobrazuji posledních 2 příspěvků.