Bob Dylan, ikona amerického protestního písničkářství, rozhořčil své skalní fanoušky po celém světě. Proč? Natočil reklamu pro Chrysler. A nejen, že natočil reklamu pro Chrysler, to by mu ještě fanoušci odpustili, ale natočil zatraceně špatnou reklamu pro Chrysler, natočil prý „ódu na provinčnost“, ódu sycenou šovinismem; mladý Bob Dylan by se vyzvracel do úst starého Boba Dylana, tweetovali jeho zklamaní stoupenci. Podobně rozhořčených reakcí je od počátku února, kdy se reklama odvysílala, plný internet, stačí vepsat do internetového vyhledávače ta správná slova a přesvědčit se sám.
V reklamě Dylan kýčovitě velebí Spojené státy americké a velebí auta, která prý dělají Ameriku Amerikou – a Chrysler je nejameričtější z amerických aut, říká Dylan. Nechme teď ale auta auty a nechme stranou, že Chrysler před časem zachránila od krachu zcela neamerická automobilka Fiat…
Porušení disciplíny
Když jsem zaregistroval nářek fanoušků Dylana, vybavil se mi jiný nářek, český. V čase hluboké normalizace, v roce 1984, se konal folkový festival v Lipnici nad Sázavou. Do lipnického amfiteátru se sjeli všechny tehdejší „hvězdy“ neoficiálního folku a samozřejmě jejich skalní příznivci – nejčastěji vysokoškoláci, kteří chtěli slyšet protest (než odjedou zpět na koleje skládat zkoušky z marxismu-leninismu…).
Jenže co se nestane: na pódium vystoupí jedna z ikon, Oldřich Janota, a spustí s dalšími dvěma spoluhráči patnáctiminutové minimalistické „pecky“, a slov poskrovnu; jedna píseň následuje druhou. Protest nikde. Diváci se nejdřív diví, čekají, „kdy už to přijde“, pak začínají pískat. Janota odchází z pódia předčasně.
Jakým právem mohou fanoušci vyžadovat po své modle zodpovědnost?Dylanova reklama na Chrysler a Janotovo vypískání mají jedno společné: oba porušili disciplínu. Fanoušci projektující si do nich svá vlastní ega se ocitli ve víru zmatku. Nevěděli, co si počít. Je to stejné, jako kdyby – věřící prominou – charismatický kněz předstoupil před své ovečky a začal jim znenadání podávat namísto tradiční a osvědčené hostie kořenovou zeleninu.
Jelikož Dylan a Janota porušili ritualizovaná pravidla kvazináboženské komunity, nezbylo než provinilé „kněze“ vyobcovat z řádu. Lhostejno, že byli dosud jeho čelnými představiteli – Janotu vypískali, mladý Dylan by se vyzvracel do úst starému Dylanovi... (Čímž alespoň fanoušci „zachránili“ mladého Dylana – toho mohou uctívat jako bůžka i nadále, a ještě jím současného Dylana peskovat.)
Jakým právem ale mohou fanoušci vyžadovat po své modle zodpovědnost? Je mezi nimi nějaký vztah reprezentace? Ucházel se Dylan jako nějaký zastupitel o jejich důvěru, kterou jim musí vracet? Myslím, že nic takového mezi fanoušky a Dylanem neexistuje.
Náboženský slovník jsem použil záměrně. Latinské religio má podle obecně přijímané tradice kořen ve slově ligere („vázat“, „závazek“, „pouto“). Náboženství tak vlastně dává lidi dohromady, poutá je, tvoří z individuí společenství; lze srovnat i s pojmem mimokřesťanské tradice: Ibn Chaldún, velký arabský myslitel, používal slova ’asabíja – od ’asaba, tedy „spojovat“.
V naší době, v níž náboženství hraje stále okrajovější roli, jako by mnozí zarputile hledali jiné modlyV naší době, v níž náboženství hraje stále okrajovější roli, jako by mnozí zarputile hledali jiné modly – světské náhražky, které jim dávají pocit, že nejsou na světě sami. A jednou z náhražkových model může být třeba charismatický Bob Dylan – muž, do něhož si mohou jeho fanoušci projektovat svá fantastická alter-ega; sny o tom, jak by se chtěli chovat, ale nejsou toho schopni.
Může se tak velmi dobře stát, že si zarytý nepřítel velkých náboženských systémů vystaví rovnocenné obřady kolem legendárního písničkáře a ani mu nepřijde na mysl, že jen kopíruje starou formu – má svatostánek (koncertní síň), má obřady (vystoupení), má i kanonické texty (písně) a má idol (písničkář). Má prostě všechno, co potřebuje k uctívání a k tomu, aby se necítil sám.
Netančit, jak si druzí představují
A fanouškovské kulty mají i svá tabu – třeba, že zbožštěný protestní idol nesmí točit patetickou a nahlouplou reklamu na Chrysler (nejlépe by neměl točit žádnou reklamu; měl by být naprosto dokonalý, „neposkvrněný“). Nebo – a to je druhá a poslední česká vsuvka – nesmí idol v době normalizace do televize. Pro toto tabu je symbolický přepis jednoho raritního rozhovoru mezi Karlem Plíhalem (další ikonou folku) a Ladislavem Zajíčkem, tehdejším neformální šéfem Sekce mladé hudby. Rozhovor pochází z roku 1984 a byl natočen na videokameru (Zajíček v něm mimochodem nejdříve špatně rozuměl – místo „debil“ slyšel „nebyl“):
Zajíček: Jak se cejtíš v televizi, když tě natáčej, a pak se vidíš? Jak tě sleduje celej národ?
Plíhal: Jak debil.
Zajíček: Byl si v televizi někde.
Plíhal: Jak debil, no.
Zajíček: Jo, ‚jak debil‘. Já sem nerozuměl. Promiň. A proč tam teda lezeš?
Plíhal: Já sem myslel, že to bude dobrý, no a už vidim, že to dobrý není, no. Že je lepší hrát jako spíš po těch klubech než, no. Že to není vono, no, prostě. To nepatří k tomu asi, určitě, no.
Zajíček: A když se tě zeptám, jestli další televizní nabídky odmítneš?
Plíhal: A tož jednu mám. Jako to je poslední, jestli to nevyjde, tak potom se na to vykašlu určitě. Mám jí dělat v zimě v brněnským s Nerezama na půl jako, a že jako je možný si to dělat podle sebe.
Ladislav Zajíček vymezuje v úvodu folkové společenství v komunistickém Československu: je to skupina, která – mimo jiné – nesmí do televize (televize je tabu). Nesmí se „zaprodat“ moci (establishmentu), proti níž vede subverzivní boj. Plíhal nejdřív potvrdí Zajíčkovo vymezení (cítil se v televizi „jak debil“) a Zajíček zaútočí, přichází s něčím, co by se dalo nazvat obnovujícím aktem; chce od Plíhala slyšet, že už se to nestane. Plíhal ale odmítá nabízený rituální návrat a říká, že půjde do televize znovu. Boří tabu – idol, co si dělá, co chce.
Katastrofa? Ani ne, idol třeba prostě nechce být idolem; jako Bob Dylan.
Lze to říci i metaforou: Slavoj Žižek na počátku devadesátých let psal v souvislosti s balkánskými válkami o výpravě antropologů kamsi na Nový Zéland; prý tam měl žít kmen, který tančí válečný tanec v hrozivých maskách zobrazujících smrt. Výzkumníci přijeli na místo, našli kmen a ten jim druhý den jimi popisovaný tanec skutečně zatančil. Antropologové odjeli spokojení. Pak ale přijela druhá výprava a zjistila, že kmen žádný takový tanec nezná, nikdy ho neznal. Když se tito druzí bavili s příslušníky kmene, vyšlo najevo, že domorodci těm prvním cizincům pouze předvedli, co chtěli vidět. První skupina antropologů si tak odvezla z Nového Zélandu jen to, s čím přijela: svou vlastní vizi.
Bob Dylan třeba jen nechtěl uvíznout ve snech jiných, kteří si ho nárokovaliZklamaní fanoušci Boba Dylana jsou čímsi na způsob první skupiny antropologů, ale s jednou podstatnou výjimkou: Bob Dylan, na rozdíl od kmene, prostě nechce tančit, jak si oni představují. Gilles Deleuze, významný francouzský filozof, kdysi vyslovil slavnou větu: „Si vous etes pris dans le reve de l'autre, vous etes foutu.“ („Pokud se ocitnete ve snech jiných lidí, jste ztraceni.“) Bob Dylan třeba jen nechtěl být ztracen, nechtěl uvíznout ve snech jiných, kteří si ho nárokovali.
Problém tak nevidím v Karlu Plíhalovi a televizi, ani v Bobu Dylanovi a reklamě na Chrysler – byť si o ní mohu myslet cokoli. Problém vidím v tom, že si lidé dělají modly z lidí, dělají z nich stejné modly, s nimiž kdysi přišlo náboženství. I kdyby Dylanova reklama na Chrysler byla sebepitomnější, má pozitivní efekt: Dylan přestává být uctívanou ikonou, vzorem k následování, stává se opět člověkem. A to je dobře.