Lidovky.cz

„Znáte je z televize“ aneb Národní rada pro celebrity

  10:34
Dle ministra školství by v Národní radě pro vzdělávání měli být odborníci schopni „průřezově obsáhnout celou problematiku školství“ a „názorově pestří“. „Zatím zveřejněná jména a první výrok navrhovaného předsedy přípravného výboru rady však svědčí o opaku,“ píše Stanislav Štech.

Ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) foto: MAFRA - Petr Topič

V médiích se objevila zpráva (Exprezident Václav Klaus povede radu pro vzdělávání) o jménech některých osob, které by měly tvořit připravovanou Národní radu pro vzdělávání. Rada má být poradním orgánem ministra a pomáhat mu se vzdělávací strategií. Podle ministra školství Marcela Chládka (ČSSD) by v ní měli zasednout špičkoví odborníci, kteří jsou schopni „průřezově obsáhnout celou problematiku školství“ a budou „názorově pestří“. Kombinace těchto dvou kritérií je rozhodně nosná. Zatím zveřejněná jména a první výrok navrhovaného předsedy rady však svědčí o opaku.

(Ministr školství nakonec podlehl kritice a Václava Klause nechce ani do přípravného výboru Národní rady pro vzdělávání. Chládek se naoknec rozhodl, že v radě neusedne žádný současný ani bývalý politik – pozn. red.)

Poznámka 1.: Je jich málo

Znám jen málo lidí, kteří jsou schopni s porozuměním průřezově obsáhnout celou problematiku školství. Možná pár filozofů výchovy (a vzdělávání), možná bych věděl o několika zahraničních odbornících v oboru sociologie výchovy a pedagogických věd. Přesto je to požadavek oprávněný a bylo by třeba hledat mezi lidmi z akademické sféry a výzkumných ústavů.

Oni jsou. Ale je fakt, že zrušení Pedagogického ústavu AV ČR před dvaceti lety místo jeho kvalitativní transformace nese už více než deset let své trpké plody v malém počtu osobností schopných kultivovat vzdělávací politiku (po odchodu skutečných odborníků vyškolených ve „starých, neefektivních“ strukturách, jako byl Jiří Kotásek).

Poznámka 2.: Co kdo ví?

Názorová pestrost má smysl jen tehdy, když se spolu baví lidi, kteří o věci opravdu něco vědí. Třeba o překážkách v kognitivním vývoji předškoláka, o přednostech a slabinách různých didaktických postupů výuky, o skrytém procesu transformace sociálně kulturních podmínek života dítěte do kognitivních, komunikačních a osobnostních předpokladů jeho učení nebo o nežádoucích důsledcích veřejné správy systému v kontextu demografických výkyvů. A jsou obeznámeni se stavem výzkumu v některé z těchto oblastí (výzkumu – nikoli povrchních sond do „názorů“ těch či oněch).

Nevím o tom, že by třeba názorově pestří, byť slavní laici mohli seriózně ovlivnit průmyslové technologické postupy, rozhodování o poměru invazivní a neinvazivní léčby určité choroby nebo strategii dopravní infrastruktury. Navíc, neodkryjeme-li hlubší kořeny dnešní situace vzdělávání, pak k žádným přínosným sporům stejně nedojde. Všichni se totiž shodnou na onom mediálně opakovaném ptydepe: učíme jak za Marie Terezie, je moc drilu, učitelé nejsou alternativně tvořiví a trh práce potřebuje flexibilní a současně pro naše podniky dokonale připravenou pracovní sílu.

Poznámka 3.: Ptydepe versus odborníci

Třetí poznámka s tím souvisí. Člověk by čekal, že se přece jen nějak projeví sociálně demokratická vize vzdělávacího systému. Není pravda, že vzdělávání není politická věc. Je přece rozdíl, když ministr/yně jen slepě opakuje zmíněné ptydepe materiálů Světové banky nebo OECD o nutnosti učit fyziku podle potřeb trhu práce (rozuměj: podle potřeb momentálně vlivných představitelů některých skupin podnikatelů), zavádět povinně předmět finanční gramotnost a na vysokých školách omezit „neužitečnou“ antropologii, filozofii nebo humanitní obory.

Spolek celebritních neodborníků může v lepším případě upéct nanejvýš tak nestravitelný dort pejska a kočičky

Nebo když podporuje kvalitní výzkum v didaktice, předškolní vzdělávání posiluje obsahově jako přípravu na úspěšné zvládnutí nároků školy, přispěje k zastavení zvyšující se selektivnosti školství redukcí víceletých gymnázií a rozdílů mezi regiony. Pak ať se k této jasně definované a dobře argumentované koncepci vyjadřují odborníci různých názorových východisek, ať ji doplňují, kritizují, vyvracejí.

Spolek celebritních neodborníků může v lepším případě upéct nanejvýš tak nestravitelný dort pejska a kočičky. V horším případě dojde ke konsenzu danému předem sdílenými východisky neoliberálního způsobu správy společnosti: vyučovat jen bezprostředně užitečné, vykazovat a měřit až do úmoru, soutěžit o každou korunu podle nicnevypovídajících tabulek a žebříčků.

Metoda výběru jmen do Rady mně maně připomněla plakáty, které jsem občas zahlédl v mimopražských obcích: „Znáte je z televize“, stálo tam jako upoutávka, když měli přijet umělci s divadelním představením často nevalné úrovně...

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.