Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Zemřel Jaroslav Hovadík, mistr tajně slavný

  6:28

Dílo výtvarníka z rodu oněch „mimoběžníků“, jejichž práce se po čase ukázala pro české umění směrodatná, čeká na komplexní zhodnocení.

Autoportrét foto: © mkzjes.czČeská pozice

Hovadík, ten dělal ty informelové plastiky v 60. letech, a on má teď něco nového? Ale jděte, to už se dneska nenosí. Humor? Infantilní, není z povoleného seznamu vtipkování v této kotlině. Malba, jistě objektivní, řídká, billboard k pláči proklamující zřejmě nějaké momentální orákulum, co se právě šustlo v odborném zahraničním časopise před půl rokem? Ani náhodou! Co zdůvodnění? Kde je stostránkové zdůvodnění každé čáry, pokud možno co největší a nejnesrozumitelnější lepenec frází a cizích slov, ona neblaze vypjatá romantika dnešní teorie umění? Není. Spolkaří Hovadík? Taky moc ne. Jděte tedy k šípku. Z očí do očí: „hm“, nebo také: „hm... zajímavé...“. A po straně: to je určitě blázen, tím dílem nemá cenu se seriozně zabývat, Hovadík v českém výtvarném umění nemá co dělat.

Hlasy, tolikrát stejně omílaný trapný chór malého rybníčku, ona hrbatá písnička přichcíplých (ale o to zákeřnějších) polovzdělanců s rozhodující pravomocí, lidí povýtce bez „hrdinného zraku“, lidí s dávno zapakovaným zavazadlem definitivního názoru, svrchovaně líných a neochotných znovu přebalit, lidí mnohdy vydávaných či vydávajících se za intelektuální elitu, která vytváří iluzi a šíří marasmus, že umění je vlastně jen byznysem a manipulací s produktem, který vlastně nikoho moc nezajímá a nikoho se nedotýká. Lidí s neomylným instinktem pro odlišnost a jinakost, připravených kdykoliv přiskočit, zničit a zabetonovat do nepaměti...

Když to posléze náhodou nevyjde, tedy adorovat a bleskurychle vytvořit souvislý systém falešné informatiky a matoucích výkladů: hlavně my nic, my muzikanti (co Čech, to muzikant). Dramata na ploše 300 x 300 kilometrů s počtem obyvatel jedné třetiny Mexico City, dramata Nerudových Písní kosmických, ten „přísný národ“ Nezvalova Podivuhodného kouzelníka ničící si vlastní přesahy a devastující zcela bezostyšně vlastní zemi. Jak praví Jaroslav Durych: „Nešťastná země, cizí země, moje milovaná vlasti.“ Tož, „jen tak dál a kupředu levá, česká demokratická kulturní elito“.

Kořeny a gestus

Jaroslav Hovadík je výtvarným dramatikem, nikoliv pouhým ilustrátorem vlastních myšlenek

Když východní národy cestující na malých chlupatých konících vytlačovaly původní obyvatele Moravy směrem k isarské kotlině, netušily ještě, že se v budoucnu stopa jejich divokosti a schopnost ovládnout a zmocnit smísí se vztahem původního obyvatelstva ke slunci, zemi a jejím darům. Jaroslav Hovadík je tvůrcem, jemuž je vrozen extrémně silný vztah k materiálům. Rozhodně není typem suše spekulativním ve smyslu, co by bylo, kdyby... Díky přejemné senzibilitě má dar bleskurychle reagovat na jakýkoliv podnět, zmocnit se ho a uvolnit řetězec asociací a variací, které jsou za impulzem skryty. Umí domyslet a zvážit vztažnost sil přitažlivých i odpudivých a díky obrovskému temperamentu je dokáže sjednotit v jedno vibrující silové pole.

Jaroslav Hovadík je výtvarným dramatikem, nikoliv pouhým ilustrátorem vlastních myšlenek. Jeho osobnost je pevně utvořena a zakořeněna na jasně definovaném, pevném půdorysu. Proto zůstává jeho dílo – při takřka nepřeberné rozmanitosti forem, způsobů a žánrů – souvislé a díky výše uvedené zmínce o energii je schopno neustále nacházet nový komunikační kód. Energetické napětí pak zaručuje Hovadíkovým pracím plnou životaschopnost, neboť ač se na tuto skutečnost trochu pozapomíná, životnost díla mimo jiné podmiňuje i míra energetického vkladu do něj vloženého.

Dotýkání, jiskra, extáze, uvolnění, krocení, výbuch, destrukce, syntéza. Takhle nějak může probíhat proces Hovadíkovy tvorby, jejíž základní podmínkou je nejenom pocit svobody a hry, vědomí souvislostí, vztažností a historické kontinuity, ale v neposlední řadě také malířova perfektní řemeslná a technická připravenost.

Bylo by zajímavé zmapovat vývoj jednotlivých komponentů malířovy tvorby: čáry, objemu, barevného nazývání, budování tvaru, poměru malby a kresby, nacházení kompozičního řádu, cítění prostoru jakož i hudebnost děl; onen vývoj od precizně zvládnuté staromistrovské malby přes informel (v neortodoxním, jak je tomu u celé Hovadíkovy tvorby zvykem, slova smyslu) až po stále nové a nové stupně výtvarné syntézy vedoucí postupně až k úplnému osamostatňování jednotlivých složek díla a jejich stále bohatšímu kontrapunktu.

Bylo by taktéž zajímavé sledovat vývoj poměru sdělovaného a zamlčovaného, ona brilantně položená dusítka a rastry, jakési závoje a mříže, za nimiž se odehrává tajemství. Je třeba taktéž si povšimnout konfrontace proměnlivosti figury s neměnnou konstantou vneseného znaku, a také v neposlední řadě úlohy zvířat v malířově díle. Od polohy úsměvné, hravě groteskní, až po tragickou výpověď o Beránku božím, míře života vezdejšího. A v neposlední řadě o úloze prostoru jednotlivých děl, tu otevřeném, tu svírajícím a dusícím. Abeceda Hovadíkovy tvorby a vývoj tvarosloví by si vyžadovaly podrobnějšího zpracování.

Životnost díla mimo jiné podmiňuje i míra energetického vkladu do něj vloženého

Obsahově se dílo pohybuje od osobních šifer a lyrické výpovědi, do níž jsou promítány obecné radosti i strasti pozemské, přes věcnost reportáže a ironii glosy až po mnohdy jásavý hymnus na prostou skutečnost, že jsme tady a teď, byť je to mnohdy k nevydržení. Takto chápaným pohledem na svět zůstává Hovadík vždy homo politicus – člověk reflektující a zároveň se nepohybující ve vzduchoprázdnu.

Z rodu mimoběžníků

Jaroslav Hovadík nikdy nepatřil k tvůrcům, kteří sentimentalismus zaměňovali za příslušnost k národu. Snad proto si po „pekelcování“ místy nemísty světa zvolil na sklonku života Litoměřice, město přimknuté k mládí hornin, k onomu čediči zbytečně nezadržujícímu vodu ani slzy. Tak v dohledu mladých hor, na jejichž vrcholech pípá minohledačka (neboť jde o krajinu odpradávna osídlenou a mohl se tu hypoteticky potkat K. H. Mácha s R. Wagnerem) vzniká dílo, které svým vkladem a energií do české kultury beze zbytku patří.

Hovadík je z rodu oněch „mimoběžníků“ (F. Kupka, J. Váchal, J. Zrzavý, A. Diviš, K. Valter, A. Bělocvětov), jejichž práce se po čase ukázala pro české umění jakožto páteřní a směrodatná. A oni se tak po mnohých protivenstvích zařadili do pomyslného legionu Andělů strážných této nešťastné země. Jak zpívá Brängena ve druhém dějství Tristana a Isoldy: „Je noc, dejte pozor, je stále noc.“

Jaroslav Hovadík zemřel letos 20. května. Bylo mu 76 let. Jeho dílo stále čeká na komplexní zhodnocení… A já bych dodal: předcházejme zbytečným ostudám.

(Původní text Vladimíra Franze z května 2009 k výstavě Jaroslava Hovadíka v Severočeské galerii výtvarného umění v Litoměřicích.)

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...