Kdysi dávno, asi před 22 lety, když jsem se vrátil po střední policejní škole domů, mi jeden starý zkušený policista dával rady do policejního života. Naučil mne mnoho, nejen praktického, ale především lidsky policejního. Závěr byl takový, že být policistou je úvazek na celý život. Nelze této profesi utéci, nelze skončit, nelze zůstat mimo, tedy pokud to chci dělat poctivě.
Tehdy jsem to bral jako projev člověka ve věku mého otce, který mi dává otcovské pomazání, ale nemyslel jsem si, že je to pravda. Mládí takové bývá. Uvěří, až to samo zažije. Moje myšlenky byly takové, že každá profese se dá dělat a když se rozhodnu, mohu v ní i skončit a dělat něco jiného. V západních civilizacích také člověk během života vystřídá několik různorodých povolání a každé může dělat stejně dobře a odpovědně.
Ano, to lze, ale policejní řemeslo je jiné, je to hra. Hra na kočku a na myš, hra na dobro a zlo, na spravedlnost a bezpráví. Já tu hru hrál a hrál jsem ji rád. Dnes jsem již více než rok a půl mimo policii, ale stále se nemohu oprostit od toho, co jsem dělal. Ve snech tu a tam stále honím zločince, dělám ohledání místa činu nebo se omlouvám manželce, že zase nepřijdu domů, protože dělám na případu. Ačkoli z nabídek vím, že bych si mohl celkem snadno vydělávat slušné peníze, zařekl jsem se, že nikdy nebudu radit nikomu, kdo porušil zákon, a to dodržuji. Dění v policii a na vnitru však stále sleduji a ač mimo resort, cítím stále takový zvláštní pocit, kdykoli se uvnitř něco děje.
Že Kubice jako bývalý vysoký policejní důstojník a ministr vnitra nezná základní fakta o policii a jejích činnostech, mě děsí
Kubice nezná základní fakta
I proto jsem sledoval televizní diskusi současného ministra vnitra Jana Kubiceho a jeho stínového protějšku z ČSSD Jeronýma Tejce v nedělních Otázkách Václava Moravce. To, že ministr Kubice je jeden z nejslabších ministrů vnitra za posledních 20 let, vím již dlouho a utvrzuje mne v tom každým svým vystoupením. To, že neumí dát dohromady jednu celou větu, bych mu i odpustil, protože ne každý se rodí řečníkem. Zprávu o prorůstání zločinu do politiky, takzvanou Kubiceho zprávu, také raději sepsal. Ale že jako bývalý vysoký policejní důstojník a ministr vnitra nezná základní fakta o policii a jejích činnostech, mě děsí.
K obsazování volných tabulkových míst na protikorupční policii (ÚOKFK) například uvedl, že na tento celorepublikový útvar mohou přicházet jen policisté z krajů. Pravda to však není. Policisté na ÚOKFK, ale i na jiných útvarech s celorepublikovou působností jsou zařazeni v 8. a 9. platových třídách. Na územních odborech, tedy bývalých okresech, jsou policisté v 6. a 7. platových třídách. Je-li policista v 7. platové třídě na územním odboru, může v rámci výběrového řízení přejít do 8. platové třídy na celorepublikový útvar. A nezřídka se tomu tak i děje. Policisté na krajích jsou zařazeni v 7. a 8. platových třídách.
Daleko větší perlou v jeho vystoupení však byla diskuse kolem zamýšlených změn trestního řádu, která by se vztahovala na asi 100 tisíc případů takzvané bagatelní trestné činnosti. Objasněnost se u těchto případů pohybuje kolem 10 procent. Pan ministr argumentoval, že policisté zahájením úkonů trestního řízení jen papírují a na dokumentaci jednoho případu musejí vyrobit 11 až 25 listin, přičemž vědí, že nemají moc šancí případ objasnit.
Po tolika letech praxe si dost dobře neumím představit, jak lze provést ohledání místa činu, případně výslechy svědků, a přitom nepapírovat
Zahájení úkonů trestního řízení by tedy Kubice chtěl odbourat, respektive jej dělat až v době, kdy vychází najevo konkrétní pachatel. Úkony, které byly provedeny před zahájením trestního řízení, by i tak sloužily jako důkazy a usvědčovaly by pachatele. Vyjma zahájení úkonů by však policisté podle pana ministra konaly všechny úkony jako doposud, tedy dále by prováděli ohledání místa činu, předvolávali a vyslýchali osoby, ale nemuseli by papírovat.
Bohužel po tolika letech praxe si dost dobře neumím představit, jak lze provést ohledání místa činu, případně výslechy svědků, a přitom nepapírovat. Z celkového vyjádření a vysvětlování mi není jasné, čím by se policii odlehčilo. Záznam o zahájení úkonů trestného řízení je u takzvaných bagatelních trestných činů záležitost jednoho papíru a průměrně zkušenému policistovi zabere maximálně 15 až 20 minut. Jeho nesepsáním se sice ušetří jeden papír a zhruba čtvrt hodiny práce jednoho policisty, ale dostaneme se do střetu s právy osoby, proti níž se bude trestní řízení vést.
Pan ministr opakovaně hovořil o tom, že by se to týkalo jen bagatelních trestných činů, kam on nezařazuje krádeže vloupáním, přičemž téměř další větou uvedl příklad – krádeže autorádií. To je ale nejčastěji právě příklad krádeže vloupáním. Pachatel totiž tím, že rozbije okénko nebo jej vypáčí, popřípadě vylomí zámek nebo jinak vnikne do uzamčeného vozidla, překonává překážku, jejímž účelem je vniknutí zabránit. To se policisté učí rozlišit už na nástupní policejní škole.
Ani Tejc neví, o čem mluví
V této „odborné“ diskusi Kubicemu sekundoval jeho stínový protějšek z ČSSD Jeroným Tejc, který rovněž vnímá zahajování úkonů trestního řízení jako administrativní zátěž. Podle Tejce by měl policista více času věnovat zajišťování stop na místě činu a pátrání po pachateli v jeho okolí. Sám také přiznal, že když se nedávno stal obětí trestného činu, tak to nenahlásil, neboť práce s tím by byla daleko náročnější než to, co by se mohlo získat, a pachatel by stejně chycen nebyl.
Tejc rovněž vnímá zahajování úkonů trestního řízení jako administrativní zátěž
Oběma politikům bych doporučil přečíst si § 158 odst. 3 trestního řádu, kde se praví, že policista sepíše záznam o zahájení úkonů neprodleně a uvede v něm skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje. Z logiky tedy vyplývá, že musí nejdříve něco zjistit a až poté sepsat uvedený záznam. Je-li potřeba provést neodkladné a neopakovatelné úkony, u nichž hrozí nebezpečí z prodlení, může záznam sepsat až po jejich provedení. Takovými úkony jsou například uváděné ohledání místa činu nebo pronásledování pachatele.
Náš trestní řád není dokonalý, ale vyjádření obou politiků je nešťastné, není věcně ani odborně správné a nahrává pachatelům, protože je utvrzuje, že nejméně 90 tisíc skutků bagatelní trestné činnosti nebude objasněno. Poškozeným je také vysílán jasný signál, že policie pachatele nezjistí a aby si snad i rozmysleli, zda musejí trestnou činnost nahlašovat.
Nyní již jen čekám, kdy někdo vymyslí program, kde si poškozený sám vyplní dotazník a jednou z otázek bude, zda trvá na tom, aby se policie případem zabývala a pátrala po možném pachateli. Pánové, tudy cesta opravdu nevede. Nebylo by lepší nechat o věci hovořit raději odborníky?
