Otázkou je, do jaké míry je rituální porážka zvířat

Otázkou je, do jaké míry je rituální porážka zvířat jejich týráním. Já to neumím posoudit a domnívám se, že takových jako já je poměrně hodně. Intuitivně si myslím, že to proti běžnému způsobu porážky není v utrpení zvířat velký rozdíl, ale nevím to.

Přiznám se, že zabíjení zvířat mi samo o sobě nevadí. Ale dělá se mi zle z představy, že některá kuřata se nikdy neproběhnou po dvoře a celý život jsou zavřená v nějaké krabici. Z toho je mi mnohem hůř než ze způsobu jejich porážky. Ale přesto kuřata jím. Jsem jen zvíře cvičené v tzv. exaktních vědách a nic víc.

Naprosto rozumím

Některé rituální porážky mají pravidlo, že porážené zvíře nesmí být na dohled od dalšího - to kvůli jeho stresování. Když si to porovnáte s těžce vystresovanými zvířaty, poráženými podle "humánního" evropského způsobu (vidíte, další pěkné sousloví: "humanitární porážka"), tak je rituální porážka mnohem šetrnější. Ostatně, kdo jedl třeba košer maso (návštěvníci Izraele skoro všichni), mohl si všimnout kvality. Ale zase - sebepřísnější předpisy, nejsou-li dodržovány, jsou na draka. A dodržovat rituální předpisy co možná dokonale lze především při malé spotřebě masa, což možná také není tak špatný nápad, jíst méně masa, ale kvalitnějšího.