Zkoušíme to. Vlastně ne my, ale vláda chce dělat nebolestivě věci, které jsou nepříjemné, a proto i krajně neoblíbené. Kdo by chtěl vystoupit a říct: teď bude hůř. Mnohem lépe zní: teď bude líp. Jenže uprostřed čtvrté vlny pandemie to nejde. Navzdory tomu se o to vláda tvrdošíjně snaží a stále doufá, že se něco stane. Možná dokonce zázrak. Na začátku března se vyhlašoval lockdown a po jeho specifikaci snad všichni odborníci i poučení laici tvrdili, že nebude dostatečný.
Nebo jinak, že zastaví růst, ale zásadní pokles počtu nemocných nenastane, protože opatření jsou příliš měkká. Navíc za sebou máme zkušenost živě se bavících hloučků mužů stojících u výdejových pultů restaurací s popíjením nápojů a spikleneckých vět, že kdesi se tajně vaří a nalévá pro vybranou společnost. Tisícovky policistů přitom hlídají hranice okresů, jako kdyby se na nich bojovalo o výsledek epidemie. Nebojuje, je to pouhá jednoduše proveditelná a dobře viditelná kouřová clona současného establishmentu.
Seznámení s kroky
Neznám ani nikoho, kdo by byl svědkem jakéhokoliv nekompromisního vymáhání protiepidemických opatření (s výjimkou zásahu proti demonstrantům v centru Prahy nebo sáňkujícím dětem na Petříně), nemluvě o tom, že případné pokuty jsou směšně nízké. Opět jen další kouřová clona. Žádné opatření nemůže fungovat, pokud není nástroj k jeho kontrole a vymáhání.
Pokud někdo chce, aby ho ostatní následovali, pak svou vizi zveřejnit musí a také by měl občany seznámit s kroky, které k vytyčenému cíli povedou. Při vítězství nad koronavirem se to však nedaří. |
Profesor Prymula, nesporná autorita v oboru vakcinologie, tvrdí, že lockdown už nefunguje, mělo by se masivně očkovat (o co jiného se vláda snaží?) a především nezapomínat na ruskou vakcínu. Ale on, stejně jako všichni zkušení lidé v medicíně, ví, že v současném globalizovaném světě v nemocnicích pramálo vnímáme, zda je lék z Ruska, Číny nebo USA. Ostatně typické je, že je původem ze Západu a vyroben na Východě. Nikomu na tom nezáleží a důležitým faktem je jediné – ověřitelná efektivita a bezpečnost.
Neznám žádného lékaře, který by na základě ideologické předpojatosti nějaký lék nebo vakcínu odmítl. Pokud by to nastalo, odchýlil by se od standardních medicínských pravidel a z lékaře by se stal lobbista pracující v něčím zájmu. Proto je třeba podpořit ministra zdravotnictví držícího se v tomto ohledu lékařských pravidel. Protože právě tento způsob uvažování, tedy lobbování, politikaření, vyvažování mezi představitelným a už nepředstavitelným nás přivedlo mezi země, které zvládají pandemii nejhůř široko daleko.
Mnozí fotbalisté nebo hokejisté říkají, že vždy přemýšlejí pouze o budoucím soupeři a na nic dalšího se nesoustředí. Ve své práci jdou „zápas od zápasu“. Dokonce někdy dodávají, že se nějakým větším cílem, třeba mistrovským titulem na konci sezony, nechtějí zneklidňovat. Vedení země je však něco zcela jiného. Pokud někdo chce, aby ho ostatní následovali, pak svou vizi zveřejnit musí a také by měl občany seznámit s kroky, které k vytyčenému cíli povedou. Při vítězství nad koronavirem se to však nedaří.
Zastavení zbytečného umírání
I malé dítě ví, že společným cílem je svět bez pandemie, od našich zodpovědných však slyšíme pouze to, že „musíme počkat na čísla z tohoto týdne“. A tak čekáme a jdeme týden po týdnu a zápas od zápasu stejně jako uvedení sportovci. Přitom vizí nemůže a snad ani nesmí být pouhé snížení počtu hospitalizovaných pod tři tisíce pacientů, jak uvádí ministr zdravotnictví, ale především takzvaná marginalizace koronaviru a s tím spojené zastavení zbytečného umírání lidí.
Opakujeme stále stejné chyby. Vizí nemůže a snad ani nesmí být pouhé snížení počtu hospitalizovaných pod tři tisíce pacientů, ale především takzvaná marginalizace koronaviru a s tím spojené zastavení zbytečného umírání lidí. |
O něm se totiž nemluví téměř vůbec a přitom právě ono musí být prvním cílem a zároveň nejsilnějším argumentem pro omezení zasahující do života, a dokonce osobních svobod každého. Vždyť současná situace je stejná, jako kdyby se dvěma sty Čechů, Moravanů a Slezanů spadlo každý den jedno letadlo. Zkusme si to na okamžik představit – černé vlajky, dny národního smutku, palcové titulky v novinách. Tyto katastrofy se tu však dějí každý den a nikdo o nich nemluví.
Opakujeme stále stejné chyby.Politici vysílají kouřové clony, pletichaří, lobbují za něčí zájmy a věří v zázrak namísto tvrdých opatření, jejich kontroly a vymáhání. A tím zdaleka nejdůležitějším, co nám chybí, je společná vize, za niž by se většina země mohla postavit. Pokud to ti, kteří nás vedou, nepochopí, pak se na jaře dočkáme páté vlny, před kterou nás neochrání ani dva nebo tři miliony do té doby vyočkovaných vakcín.
