Lidovky.cz

Z hlediska konfliktu velmocí byl srpen 1968 jen drobnou komplikací

  10:40
Z našeho pohledu USA sovětské invazi v srpnu 1968 jen nečinně přihlížely a nijak nám proti Moskvě nepomohly. Problém byl, že pomoci nejenže nechtěly, ale ani nemohly, a zejména nevěděly, proč by to měly udělat.

Tanky v Praze v srpnu 1968. foto: Archiv bezpečnostních složek

V souvislosti s nedávnou návštěvou amerického ministra zahraničí Mikea Pompea a určitou, alespoň verbální revitalizací česko-amerického spojenectví se vyzdvihovaly společné pozitivní historické momenty od založení Československa přes jeho osvobození až po náš vstup do NATO. Stojí za to si připomenout ale i události, kdy jsme – jako 21. srpna 1968 – stáli proti sobě. Třeba jen proto, abychom z české kotliny lépe chápali, jak nás vnímá světová velmoc a jak bychom s ní měli komunikovat, když chceme, aby pro nás něco udělala.

Z našeho pohledu Američané invazi jen nečinně přihlíželi a nijak nám proti Moskvě nepomohli. Problém byl, že pomoci nejenže nechtěli, ale ani nemohli, a především nevěděli, proč by to měli udělat. Nebyli si jistí, co Češi a Slováci s Dubčekem v čele chtějí. Změní v případě úspěchu „socialismu s lidskou tváří“ svou geopolitickou orientaci? Otevřou se více Západu? Rozvolní své vazby k Moskvě? Promění se v novou Jugoslávii, Rumunsko či dokonce neutrální Rakousko?

Poučení z maďarského povstání

Českoslovenští reformní komunisté zahraničněpolitickou orientaci země měnit nechtěli. Čím více je Moskva obviňovala z „plíživé kontrarevoluce“ podněcované Západem, tím více se jí snažili – marně a neobratně – ujistit, že chtějí zůstat loajálním socialistickým spojencem. Washington proto setrvával v „obezřetné nečinnosti“ a snažil se neposkytovat munici sovětské propagandě.

Americký ministr zahraničí Dean Rusk u sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina protestoval proti zatahování USA do této dle něho „vnitřní záležitosti sovětského bloku“. Na druhou stranu prezident Lyndon B. Johnson odrážel kritiku, že proti stupňujícímu se sovětskému tlaku na Československo nic nepodniká, a de facto tak legitimizuje údajné, Američany vehementně popírané „jaltské“ rozdělení Evropy.

Washington se také poučil z maďarského povstání v roce 1956, kdy svou bojechtivou rétorikou vytvořil u Maďarů přehnaná očekávání o možné vojenské pomoci. Ty ale nenaplnil a prestiž USA utrpěla.

Washington se také poučil z maďarského povstání v roce 1956, kdy svou bojechtivou rétorikou vytvořil u Maďarů přehnaná očekávání o možné vojenské pomoci. Ty ale nenaplnil a prestiž USA utrpěla. O dvanáct let později se proto podle historika Güntera Bischofa konkrétní pomoci i propagandistické podpory cíleně vystříhal. Tato „nijaká reakce“ vedla k domněnkám, že se Washington musel s Moskvou tajně dohodnout a invazi jí „odsouhlasit“.

Ve skutečnosti Moskva nic takového nepotřebovala, neboť si byla téměř jista, že v situaci, do níž se USA v srpnu 1968 dostaly, zareagují přesně tak, jak zareagovaly – tedy nijak. Válka ve Vietnamu spotřebovávala veškeré americké vojenské kapacity i diplomatický kapitál; zemí zmítaly protiválečné demonstrace; probíhala vyhrocená předvolební kampaň. V ní už ovšem Johnson nekandidoval, neboť jej vietnamský konflikt nalomil do té míry, že pochyboval, zda by kampaň i druhé období vůbec zvládl.

Po násilné smrti favorita demokratických primárek Roberta Kennedyho se podle historika Roberta Dalleka ovšem myšlenkou, že by se do boje o demokratickou nominaci vrátil, začal znovu zaobírat. Jeho „roztěkanou“ reakci na invazi (někteří jí dokládali Johnsonovu upadající mentální kapacitu) tak lze mimo jiné přičíst i myšlenkám na blížící se sjezd strany, který začal 26. srpna 1968 v Chicagu, ale nakonec skončil v chaosu a definitivně utnul Johnsonovy úvahy o kandidatuře.

Snižování napětí

Moskva si také byla vědoma, že Johnson má velký – větší než ona – zájem pokračovat v dialogu o kontrole jaderných zbraní. Po smlouvě o částečném zákazu jaderných testů v atmosféře, vesmíru a pod vodou (1963) následovala smlouva o nešíření jaderných zbraní (červenec 1968), již Johnson obhajoval v Senátu jako „nejdůležitější mezinárodní dohodu limitující jaderné zbrojení od začátku nukleárního věku“. Svůj mandát chtěl završit summitem o omezení strategických zbraní, předjednaným na říjen 1968 do Leningradu.

Ještě 20. srpna si připíjel se svými poradci na úspěch summitu, zatímco ho již šéf CIA Richard Helms varoval před takřka jistou intervencí. Johnson v ní ale viděl jen „nepříjemnost“, které se chtěl rychle zbavit. Jak vzpomínal Dobrynin, na konci schůzky, při níž mu večer 20. srpna 1968 oznamoval, že vojska Varšavské smlouvy právě obsazují Prahu, mu Johnson „nabídl whisky… vyprávěl zábavné příběhy o Texasu… a připomněl, že se těší na naši odpověď, aby mohl oznámit svou návštěvu Sovětského svazu“.

Vzájemné vztahy sice krátce ochladly, ale když v roce 1969 nastoupil nový prezident, republikán Richard Nixon, na Johnsonovu snahu snižovat napětí ve vztahu s Moskvou plynule navázal. Alespoň Johnsonovi podřízení hlasitě protestovali. Rusk Dobryninovi vyčetl, že intervence před summitem, který nyní Američané museli zrušit, byla jako „mrtvá ryba…“ mrštěná veřejně do tváře prezidenta. Vedle protestů toho ale Washington chtěl a mohl udělat jen málo.

Z hlediska bipolárního konfliktu byla invaze skutečně jen drobnou „komplikací“. Vzájemné vztahy sice krátce ochladly, ale když v roce 1969 nastoupil nový prezident, republikán Richard Nixon, na Johnsonovu snahu snižovat napětí ve vztahu s Moskvou plynule navázal. Alespoň Johnsonovi podřízení hlasitě protestovali. Rusk Dobryninovi vyčetl, že intervence před summitem, který nyní Američané museli zrušit, byla jako „mrtvá ryba…“ mrštěná veřejně do tváře prezidenta. Vedle protestů toho ale Washington chtěl a mohl udělat jen málo.

Ministr obrany Clark Clifford byl toho názoru, že USA nemají povinnost vojensky Čechům a Slovákům pomoci, zejména když na rozdíl od Maďarů v roce 1956 neprojevují silnou vůli k odporu – nebojují se zbraní v ruce. Také dle šéfa Spojeného výboru náčelníků štábů generála Earla G. Wheelera vojenská odpověď nepřicházela v úvahu. OstatněAmeričané moment, kdy Československu mohli proti Moskvě pomoci, propásli již v květnu 1968 během takzvané Koněvovy mise. Sověti se tehdy pokusili vojenskými manévry Dubčeka otevřeně zastrašit.

Stálý tajemník na ministerstvu zahraničí Eugene V. Rostow z toho tehdy správně vyvodil, že „Rusové váhají“, a radil svému šéfovi, aby Moskvu důrazně před intervencí varoval: „Až překročí hranice, bude už příliš pozdě.“ Rusk si ale poznamenal větu, která sloužila jako motto americké politiky vůči Československu: „Nic nedělat.“

Jak zabránit intervenci

Ruska v srpnu 1968 spíše znepokojovalo, že by Moskva mohla obsadit i v té době rebelující Rumunsko. Jak podotkl historik Vojtěch Mastný, „národní stalinista“ Nicolae Ceaușescu byl pro Američany se svým sebevědomým vymezováním se vůči Moskvě paradoxně přijatelnějším a čitelnějším partnerem než „idealističtí českoslovenští komunisté,“ kteří navíc dodávali zbraně severnímu Vietnamu pro boj s „americkým imperialismem“.

Intervenci mohl Dubček zabránit buď tím, že by se podrobil a provedl čistky, které po něm požadoval Brežněv, anebo mohl interventy odstrašit hlasitým odhodláním klást ozbrojený odpor, předložit spor OSN, požádat o pomoc Západ, pokusit se rozbít „varšavskou frontu“ a… dát se na modlení.

Americká podpora mohla mít význam jedině v případě, kdy by pomáhala k odporu již odhodlané zemi, zmobilizované rozhodnými vůdci, jak to v srpnu 1968 udělali právě Ceaușescu nebo jugoslávský Josip Broz-Tito. Intervenci mohl Dubček zabránit buď tím, že by se podrobil a provedl čistky, které po něm požadoval Brežněv, anebo mohl interventy odstrašit hlasitým odhodláním klást ozbrojený odpor, předložit spor OSN, požádat o pomoc Západ, pokusit se rozbít „varšavskou frontu“ a… dát se na modlení.

Jak ukázal případ Maďarska, které nakonec neutralitu skutečně vyhlásilo a Varšavskou smlouvu opustilo, ani to by nemuselo stačit a výsledek by byl 50 na 50. Československo se mohlo stát druhým Rakouskem, nebo Vietnamem. Československá tragédie Američanům přece jen v něčem pomohla. Rostow ve zmíněné zprávě Ruskovi mimo jiné litoval toho, že Američané nedokázali v roce 1948 odstrašit komunisty od převzetí moci v Československu.

Považoval to za jednu z největších chyb americké zahraniční politiky: „Pokud bychom v té době, kdy jsme disponovali monopolem na atomovou zbraň, zaujali pevný diplomatický postoj, mohli jsme dost dobře zabránit studené válce.“ Šok z únorového převratu donutil USA „dobudovat“ euroatlantické struktury. Sovětská agrese v roce 1968 také vyvolala určitou „imunitní“ reakci. Johnson využil intervenci jako odstrašující příklad k disciplinaci tehdy rozklíženého NATO a smetl aspoň na čas návrhy na snížení počtu amerických vojsk v Evropě.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.