Vrazi z Wall Street pražskou bytovou krizi nezpůsobili

Koaliční rozmíška na pražském magistrátu ohledně šmírování obsazenosti bytů je údajně vyřešena – informace o odběrech proudu v bytech po PRE magistrát žádat nebude (alespoň nyní), ale primátor Zdeněk Hřib se vykrucuje, že o nic takového žádat nechtěli a vyšší daně na neobsazené byty Piráti neprosazují. Nicméně problém, na jehož pozadí aféra na pražském magistrátě vznikla, trvá.

Byty jsou v Praze drahé a nová levice by problém chtěla řešit soudružsky – někteří její představitelé prosazují trestnou daň na neobsazené byty, jiní navrhují zestátnit byty velkých vlastníků. Chcete-li si v Praze koupit byt, nikoliv v centru ani na okraji na sídlišti, ale třeba ve Vršovicích či Dejvicích, musíte počítat s cenou okolo sto tisíc korun za metr čtverečný, tedy deset milionů korun za stometrový byt. Je-li to příliš, budete hledat pronájem. Ani ten však není levný, třeba panelákový byt 2+1 přijde minimálně na třináct tisíc korun měsíčně plus poplatky.

Protikrizová opatření

Hlavní důvod vysokých cen je velká poptávka po bydlení v Praze, zatímco nabídka bytů a domů nízká. Ročně přibývá v Praze 13 až 14 tisíc lidí, ale postaví se pět tisíc nových bytů. Vzhledem k průměru 1,8 člověka na byt poptávka po bytech roste rychleji než nabídka. Navíc příliv lidí do hlavního města roste.

Ve srovnání se zbytkem republiky se v Praze žije pohodlněji a jsou zde vyšší mzdy. Téměř 200 tisíc lidí do ní dojíždí za prací a řada z nich by v ní ráda bydlela, pokud by si dokázala zajistit cenově přijatelné bydlení. V Praze je navíc ve srovnání s jinými evropskými velkoměsty bezpečný a příjemný život, téměř žádný problém s migranty, nízká kriminalita, velmi dobrá dopravní obslužnost, kvalitní služby a nádherné památky. Proto v Praze pravděpodobně poroste počet cizinců.

Vedle převisu poptávky nad nabídkou bytů sehrála roli ve zvyšování cen pražských nemovitostí i protikrizová opatření centrálních bank – Fed i Evropská centrální banka pumpovaly do ekonomiky peníze, přičemž bezpečných aktiv je omezené množství. Jedním z přístavů jsou nemovitosti, a proto jejich ceny v uplynulém desetiletí dramaticky rostly nejen v Praze, ale i v celé Evropě a USA. Podobně jako ceny bytů v pražském činžáku rostly i ceny půdy na českém venkově či apartmánů na Mallorce, bydlení však bylo nasvícené tak, že se zapomínalo, že ceny nemovitostí rostly všude.

Tragické vedení

Zatímco s globálním nadbytkem peněz v ekonomikách ani s opakujícím se střídáním období konjunktury a recesy příliš neuděláme, za první část problému si do značné míry můžeme sami. Je dán kombinací zdlouhavé byrokracie spojené se získáním stavebního povolení a s nepřátelským postojem k developerům, jak jej nejen v Praze reprezentovaly aktivistické skupiny pod vlajkami památkové péče, ekologie nebo volného prostoru a s nimi často i komunální politici.

Je příznačné, že ti, co včera demonstrovali proti „zpupným developerům“, kteří chtějí postavit příliš vysoké budovy a zastavit každou proluku a blízké pole, dnes nejvíc křičí, že se byty staly nedostatkovým statkem a jsou příliš drahé. Tragické je, že vedení hlavního města nechápe tyto elementární souvislosti, a kvůli absenci ekonomického vzdělání a selského rozumu navrhuje opatření, která situaci na pražském realitním trhu a obecně ve společnosti nezlepší, ale zhorší.

Mlžení primátora Hřib například v rozhovoru pro Novinky.cz nemění nic na realitě, že Piráti mají ve svém programu, s nímž šli do parlamentních voleb 2017, uvedeno: „Dáme obcím možnost zvýšit daně z dlouhodobě nebydlených bytů.“ A rovněž jejich koaliční partner hnutí Praha Sobě by rádo zatočilo krkem majitelům neobydlených bytů.

Lídr hnutí Praha Sobě Jan Čižinský na svém facebookovém profilu napsal, že každý má právo si za své peníze koupit, kolik bytů chce, pokud je bude pronajímat. Bude-li však někdo chtít svůj byt nějakou dobu nechat prázdný, když třeba odjede na dva roky pracovat do zahraničí, má jej pro své děti nebo se mu líbí mít prázdný byt, pak na to právo nemá? Pokud majitel nemovitosti platí poplatky a stará se o ni, proč by ji nemohl nechat prázdnou tak dlouho, jak uzná za vhodné? To zase budou politici a úředníci určovat, jak nakládat se soukromým majetkem?

Socialistické nápady

V případě Čižinského je signifikantní i dikce jeho „bytového postu“. V závěru píše: „Na rozdíl od pražských politiků minulých desetiletí se nebudeme bát opatření, která nejsou jednoduchá ani na realizaci, ani na vysvětlení. Opozici nechme, ať si křikem nahání laciné politické body a přitom hájí zájmy mnohdy spekulantů, ruských oligarchů a někdy i italské mafie.“ Za drahé byty v Praze podle starosty Prahy 7 a lídra koaličního hnutí z magistrátu tedy mohou ruští oligarchové a italská mafie. Už je jen kousek k „vrahům z Wall Streetu“ a „globálnímu židovskému spiknutí“.

Tato cesta vede k daním z nadměrných metrů – máte-li příliš velký byt a žijete v něm jen dva, protože děti se odstěhovaly, buď si vezmete podnájemníka, nebo budete platit daň z nadměrných metrů – a ke znárodňování, respektive podle dnešní nové levice k demokratizaci vlastnictví. V Berlíně, předvoji pokrokářů, chtějí vyvlastnit 250 tisíc bytů. Iniciátor tohoto plánu Rousbeh Taheri otevřeně přiznává: „Ano, je to třídní boj.“

Zmíněné socialistické nápady nejen bytovou situaci v Praze či Berlíně nevyřeší, ale ještě ji zhorší. Pokud bude největším vlastníkům zestátněn majetek, i ti malí se začnou obávat, kdy dojde řada na ně, a chuť investovat a stavět nové byty radikálně poklesne. Zdaněním neobsazených bytů se zvýší jejich cena, a tím i ostatních bytů. Navíc se podpoří nový druh podvádění, předstírání, že v bytě někdo žije, a sousedské udávání.

Prázdné byty budou vždy

Rozumná cesta předpokládá pochopit, co problém způsobilo a působí, a poté jeho odstranění. Za bytovou krizi v Praze nemohou ruští oligarchové ani italská mafie, ale popsaná nerovnováha nabídky a poptávky. Jediným řešením může být ji snižovat. Konkrétně je třeba výrazně zjednodušit a zrychlit stavební řízení, což nejvíce brzdí a komplikuje výstavbu nových bytů. Cenu bytů také může snížit daň z přidané hodnoty při výstavbě bytů, třeba na úroveň roku 2007, kdy byla pět, ale dnes 15 procent. Tento desetiprocentní rozdíl by snížil ceny o několik set tisíc korun.

Změny daňových či stavebních zákonů jsou záležitostí parlamentu, ale pražští politici mohou tyto změny iniciovat a tlačit na ně. A pak jsou opatření přímo v gesci pražských politiků – magistrátních i na městských částech. Neměli by developerům házet klacky pod nohy, ale pomáhat jim, a také výrazně urychlit budování infrastruktury – pražský silniční obchvat i novou linku metra z Pankráce do Písnice, která je již několik desetiletí naplánovaná. Případně ve spolupráci s Českými drahami a SŽDC posilovat příměstskou železniční dopravu.

Dobré napojení na centrum Prahy ať metrem nebo vlakem rozšiřuje možnosti pro bydlení. Množství pozemků pro případnou výstavbu domů a bytů na okraji Prahy či v jejím bezprostředním okolí je nesrovnatelně vyšší než ve staré zástavbě, a proto jsou jejich ceny i řádově nižší. U dobře dopravně dostupných lokalit se začínají i stavět nové domy.

Pokud jde o Hřibovu a Čižinského mantru, že situaci vyřeší obsazení prázdných bytů, stačí realistický pohled k pochopení, že tudy cesta k lepší dostupnosti bydlení v Praze nevede. Dle posledních statistických údajů z roku 2011 je v Praze necelých osm procent bytů neobydlených, přičemž celorepublikový průměr je více než dvakrát vyšší – 17 procent – a také v jiných evropských velkoměstech – Budapešť 13, Varšava 13, Amsterdam 10 procent.

Situace v Praze tedy nevybočuje ze statistik, navíc s určitým podílem neobydlených bytů je třeba počítat. Vlastníci mohou mít řadu důvodů, například zdlouhavá rekonstrukce nebo příprava k prodeji, proč nechávají byty prázdné, čímž přicházejí o výnos z nájemného.