V rozpravě před hlasováním o důvěře vládě Andreje Babiše zazněla řada témat. Mnozí opoziční poslanci se věnovali pasážím z programového prohlášení vlády, ale nejčastější a nekonečněkrát opakované téma bylo: Komunisté se nikdy nesmějí účastnit vlády, ani jako ministři, ani jen podporou menšinové vlády. Někteří dokonce neváhali prohlásit, že nová vláda porušila dosavadní tabu. Toho, kdo není obeznámen s českými politickými reáliemi, to muselo šokovat.
Poslanci, demokraticky zvolení zástupci lidu, otevřeně prohlašují, že jiní poslanci, demokraticky zvolení v parlamentních volbách, nemají stejná práva jako oni. Nechte si rozplynout na jazyku, co říkají: My určujeme, kteří poslanci mají právo být ve vládě a kteří smějí v Parlamentu pouze sedět a povídat. Zní to někomu jako demokracie? Tak začíná totalita, ať už v Československu roku 1948 nebo v Německu 1933.
Šokuje také, že na tom tito poslanci, zbytek sněmovny, televizní moderátoři, političtí komentátoři a ani většina občanů České republiky neshledává nic divného. Jsme bohužel dosud ve stadiu, kdy „už máme demokracii, teď ještě sehnat nějaké demokraty“.
Paradox
Politická strana, která byla zvolená v demokratických parlamentních volbách a nebyla zakázána, má všechna práva jako ostatní strany. Můžeme kritizovat, co má ve svém programu, i napadat její poslance a členy, co říkají a konají, ale dokud tuto stranu nezávislý soud nezakázal, není přípustné, aby byla krácena ve svých právech a její členové pronásledováni jen za příslušnost k ní nebo za to, jak se tato strana jmenuje.
Buď je KSČM nedemokratická strana, která má za cíl svrhnout demokratický režim, a pak ji musíme zakázat, nebo není, a pak musí být možné ji volit a brát vládu s její účastí za normální. Paradoxní je, že ačkoli byl minulý komunistický režim zákonem prohlášen za zločinný, existuje strana, která má v názvu „komunistická“. |
Už před lety jsem napsal o tomto paradoxu české politiky, ale od té doby se nic nezměnilo. Navzdory tomu stále platí: buď je KSČM nedemokratická strana, která má za cíl svrhnout demokratický režim, a pak ji musíme zakázat, nebo není, a pak musí být možné ji volit a brát vládu s její účastí za normální. Paradoxní je, že ačkoli byl minulý komunistický režim zákonem prohlášen za zločinný, existuje strana, která má v názvu „komunistická“.
To je totéž, jako by v dnešním Německu existovala strana, která by se jmenovala třeba Neue nazionalsozialistische Arbeiterpartei Deutschland (nová nacistická strana). Taková strana by tam nikdy nemohla být registrována, a kdyby se to nějakým omylem stalo, byla by bez velkých cavyků rozpuštěna už druhý den.
Naši noví „demokraté“ by se měli vzchopit a pokusit se komunistickou stranu zakázat, nebo ji aspoň donutit změnit so název. A kdyby to (pravděpodobně) nevyšlo, pak se s tím smířit a s komunisty nebojovat nálepkami, ale na základě jejich konkrétních slov a činů. To už mohli udělat dávno, ale zřejmě je mnohem jednodušší a mediálně účinnější bít komunisty hlava nehlava jen za to, jak si říkají.