Vědci, napište něco o svých objevech! To se lehko řekne...

Jak vyřešit nesnadnou srozumitelnost specializovaných vědeckých projektů? O úskalích popularizace základního výzkumu píše Václav Hořejší.

 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy foto: © ČESKÁ POZICE, Alessandro CanuČeská pozice

Pro ČESKOU POZICI píši již skoro dva roky. Několik lidí mi vytýkalo, že se věnuji skoro výhradně různým aspektům vědní politiky, ale ještě jsem nenapsal nic o vlastních objevech. Musím přiznat, že se mi do toho nechce.

Náš výzkumný tým se totiž zabývá záležitostmi, které jsou dost specializované, a je opravdu obtížné je podat tak, aby laikovi (ba i jen kolegovi ze sousedního výzkumného oboru) připadaly dostatečně zajímavé. A to přitom působím v oboru (molekulární imunologie), který má i v úrovni základního výzkumu alespoň v principu nějaký zřejmý praktický potenciál! Ještě hůř jsou na tom určitě kolegové z oborů jako teoretická fyzika, kvantová chemie či kosmologie.

Myslím, že stejný problém mají dokonce badatelé „nobelovské třídy“. Co říkají laikovi (ale i odborníkovi trochu mimo obor) některé tematiky, za které byly v posledních letech Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství či za chemii uděleny? Jako třeba:

  • RNA interference;
  • genové modifikace myší pomocí homologní rekombinace;
  • role ubikvitinu při degradaci proteinů;
  • regulační molekuly buněčného cyklu;
  • struktura komplexu RNA-polymerasy se substrátem.

Ostatně – kolik z nás zná zpaměti jména alespoň několika málo nositelů Nobelových cen z posledních pěti až deseti let?Ostatně – kolik z nás zná zpaměti jména alespoň několika málo nositelů Nobelových cen z posledních pěti až deseti let? Kolika lidem něco říkají jména „biologických“ nobelistů jako Mario R. Capecchi, Martin J. Evans, Oliver Smithies, Andrew Z. Fire, Craig C. Mello, Barry J. Marshall, J. Robin Warr, Richard Axel, Linda B. Buck? Nebo alespoň dávnějších, skutečně velmi slavných nobelistů jako Peter C. Doherty, Rolf M. Zinkernagel, J. Michael Bishop, Harold E. Varmus, Niels K. Jerne, Georges J. F. Köhler, César Milstein?

Kouzlo detailu

Daňoví poplatníci (dříve se říkalo „pracující“) si asi většinou myslí, že správný vědec, kterého živí ze svých daní, by měl dostat nějaký jasný praktický úkol (jako třeba vynalézt lék proti rakovině) a ten rychle a cílevědomě splnit.

Problém ale je, že jakmile se rozhodnete například seriózně studovat jakoukoli část toho, co se v nádorových buňkách děje špatně, velice rychle se začnete zabývat věcmi, které jsou z hlediska laika těžko pochopitelnými detaily – a to i tehdy, když si jako cíl vytknete něco tak praktického jako ten pověstný „lék proti rakovině“ nebo „objasnit, proč vznikají autoimunitní choroby“.

Většina vědců se ke snahám o praktické využití svých výsledků vůbec nedostane – a ani nemá takové ambiceAby se badateli něco takového případně podařilo, musí většinou na dlouhou dobu zabřednout do řešení detailů toho, jak v nádorové nebo imunitní buňce vlastně funguje nějaká ta její potenciálně slibná molekulární „Achillova pata“. A u řešení takových detailů se obvykle zdrží několik let vyplněných usilovnou a často frustrující prací.

Pokud má aspoň trochu štěstí, podaří se mu přitom jako prvnímu na světě objasnit něco úplně nového v té nesmírně složité buněčné mašinerii. Pokud má ještě větší štěstí, povedou jeho výsledky skutečně k návrhu postupu, jak nádorové buňky zahubit. V naprosté většině případů se potom v preklinických a klinických zkouškách zjistí, že „tudy cesta nevede“, že testovaná látka nebo postup mají nějaké nežádoucí vedlejší účinky, nebo nejsou dostatečně účinné.

Takže výsledkem mnohaleté práce je „jen“ poznání dalšího kousku nesmírně složité mozaiky, které se říká zdravá nebo nádorová buňka. Většina vědců se ale ke snahám o praktické využití svých výsledků vůbec nedostane – a ani nemá takové ambice, protože se domnívají (stejně jako já), že jejich poznatky mají cenu samy o sobě, bez ohledu na to, jestli je někdy někdo nějak prakticky využije.

„Nafukovat“ by se nemělo

Někteří vědci řeší problém nesnadné srozumitelnosti svých specializovaných vědeckých projektů tím, že před veřejností více či méně „nafukují“ praktický význam své práce a zjednodušují až přespříliš. Laikovi se pak může snadno zdát, že daný badatel či badatelka je světovou hvězdou první velikosti a že jeho, respektive její objevy budou již zítra zachraňovat tisíce životů. Takhle by se to ale určitě dělat nemělo.

Je třeba mít na paměti, že je to právě ten zdánlivě zcela neužitečný „čistě základní“ výzkum, z něhož se čas od času zrodí převratné věciSamozřejmě, že v tomto ohledu mají snazší situaci badatelé, kteří se věnují něčemu „praktičtějšímu“, než je onen čistý základní výzkum – systematicky například testují schopnosti tisíců chemických sloučenin zabíjet mikroby či nádorové buňky, nebo naopak povzbuzovat růst a aktivitu buněk imunitního systému. Jiní se věnují systematickému vylepšování už existujících léčiv přípravou jejich více či méně pozměněných derivátů. Další se zabývají vývojem nových a účinnějších metod a přístrojů pro diagnostiku nebo léčbu chorob, nebo systematicky hledají geny, jejichž poruchy jsou zodpovědné za choroby, jejichž příčiny jsou pro nás zatím záhadou.

Všechny typy výzkumu – ten úplně základní, i ten více „orientovaný“, i konečně „aplikovaný“, zaměřený na dotažení nějakého objevu do praktického využití – jsou samozřejmě důležité a ve zdravém systému by měly být dobře vyvážené. Je ale třeba mít na paměti, že je to právě ten zdánlivě zcela neužitečný „čistě základní“ výzkum, ze kterého se čas od času zrodí opravdu převratné věci. A na počátku jsou třeba takové pro laika bizarnosti, jako neviditelné paprsky ze smolince, genetika mušek octomilek, restrikční endonukleázy bakterií či faktory ovládající dělení buněk kvasinek...

Co děláme v naší laboratoři

Na druhé straně je asi pravda, že by rovněž ti „základní“ vědci měli být schopni vysvětlit alespoň zhruba i laikům, co vlastně dělají. Zkusím to tedy i já.

Pracovníci naší laboratoře v Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR se v posledních skoro třiceti letech zaměřili hlavně na objevování nových, dosud neznámých molekul, které se účastní složitých procesů v různých druzích bílých krvinek (tj. buněk, které tvoří imunitní systém) poté, co zjistí, že se v jejich okolí vyskytlo něco nepatřičného a potenciálně nebezpečného, proti čemu je potřeba zahájit „imunitní odpověď“.

Některé dílčí problémy, které jsme řešili, jsou zajisté z pohledu laika podobně málo atraktivní, jako ty výše uvedené „nobelovské“Mechanismy těchto dějů jsou velice složité a stále ještě jen částečně objasněné – účastní se jich totiž tisíce různých druhů molekul. To, abychom tyto složité „signalizační kaskády“ dobře poznali, je důležité jednak samo o sobě (chceme přece co nejlépe poznat svět kolem sebe), ale hlavně proto, že čím lépe víme, jak to všechno v našich buňkách funguje, tím lépe budeme umět opravit, když se tam něco pokazí.

V naší laboratoři jsme se dlouhodobě zabývali hlavně skupinou proteinů, které se nacházejí ve zvláštních „ostrůvcích“ (říká se jim „membránové rafty“) na povrchu bílých krvinek. V těchto ostrůvcích jsou soustředěny mnohé důležité signalizační molekuly – a my jsme jako první na světě (nebo prakticky současně se svými konkurenty) řadu z nich objevili a zjistili, jaká je jejich funkce.

Nicméně některé dílčí problémy, které jsme řešili (a připadaly nám velmi zajímavé a důležité), jsou zajisté z pohledu laika podobně málo atraktivní, jako ty výše uvedené „nobelovské“:

  • Jakou roli hraje v imunitním systému membránový protein zvaný PRR7, jehož primární struktura je skoro úplně stejná u člověka a myši (což je dost výjimečné a zpravidla to znamená, že je to molekula velmi důležitá, jejíž každý kousek je nepostradatelný, a tak se během evoluce nemohl změnit)?
  • Které imunitní receptory využívají ve svých signalizačních drahách další námi objevené transmembránové adaptorové proteiny nazvané NTAL, LIME, SCIMP, nebo LST1/A?
  • Proč je v buňkách takzvaných zárodečných center lymfatických uzlin a v některých nádorech tisíckrát víc proteinu PAG (který jsme před osmi lety objevili), než v jiných sousedních buňkách?

Snad trochu srozumitelnější může být to, že naše výsledky (ve spolupráci s jinými laboratořemi) pomohly objasnit mechanismus onemocnění skotu zvaného theilerióza nebo navrhnout způsoby lepší diagnózy některých nádorů. Pokud by někoho zajímaly alespoň souhrny všech vědeckých publikací, které vzešly z naší laboratoře, ať se podívá do databáze Pubmed a do vyhledávacího okénka zadá „Horejsi V“.

Příklad Exbio

Asi není přehnaný odhad, že se po světě prodalo vedlejších produktů našeho základního výzkumu nejméně za miliardu korunMožná bych ještě podotkl, že některé vedlejší produkty našeho základního výzkumu (hlavně takzvané monoklonální protilátky) mají přece jen i docela zajímavý komerční potenciál – dobře prosperující biotechnologická firma Exbio, která vznikla před téměř dvaceti lety z takzvané Realizační jednotky našeho ústavu, má v katalogu několik desítek produktů vyvinutých původně v naší laboratoři (samozřejmě za ně firma našemu ústavu zaplatila mnoho milionů za licenční poplatky) a za ta léta jich prodala odhadem za nějakých 200 milionů korun – většinou velkým zahraničním distribučním firmám, které je rozprodaly koncovým zákazníkům za několikanásobek této částky. Takže asi není přehnaný odhad, že se po světě prodalo těch vedlejších produktů našeho základního výzkumu nejméně za miliardu korun. Člověka až napadá výrok známého klasika: „Pánové, kdo z vás to má?“

U výsledků aplikovaného výzkumu by mělo být poměrně snadné rozhodnout, jestli jsou cenné – léky léčí, produkty se prodávají… U těch obtížně srozumitelných výsledků základního výzkumu je posouzení jejich kvality a významu složitější. Většinou se tak děje pomocí „scientometrických ukazatelů“, jako je „citovanost“ a kvalita (prestižnost) odborného časopisu, který přijal vědeckou publikaci k otištění. To je ale téma na nějaký další dlouhý článek...