Vandalství na soše maršála Koněva může zasáhnout i americké pomníky

Případně odstraněná socha maršála Koněva se stane svou nepřítomností mnohem trvalejší vzpomínkou na něho. A vzpomínku, jež se neváže na předmět, není možné zlikvidovat.

Jan Schneider 2.9.2019
Vandalové se na soše maršála Koněva opět ‚podepsali‘. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vandalové se na soše maršála Koněva opět ‚podepsali‘. | foto:  Michal Šula, MAFRA
Vandalové se na soše maršála Koněva opět ‚podepsali‘.

S hořčicí po večeři, jak říkají Francouzi, aneb s křížkem po funuse, jak říkáme u nás – i tak se dají nazvat činy aktivistů, kteří se 74 let po válce snaží snížit či dokonce upřít roli našim skutečným osvoboditelům. Budiž řečeno, že to je „velké hrdinství“, protože jim za takovou deformaci dějin – kromě vlastního sebezesměšnění – vůbec nic nehrozí. Způsob, jímž vyjadřují své z nevzdělanosti vyhřezlé názory, však možná někdy koliduje s trestním zákoníkem.

Ambicí těchto až frenetických aktivistů je přidat se do houfu hýkajícího po větru se zřejmou nadějí, že budou-li hýkat lépe a radostněji, dostanou se do čela houfu, a kariéra je nemine. Čím autoritářštější a k totalitě přichýlenější je režim, tím větší šanci mají uspět. Takže se necháme překvapit.

Rychlá změna

Jako lakmusový papírek vezměme případ exhibicionistického starosty šesté pražské části, jehož jméno budiž zapomenuto, a jeho směšně donquichotské tažení proti soše maršála Koněva nechť slouží pro výstrahu budoucím generacím. Tento neschopný starosta konstatoval, že socha maršála Koněva byla opakovaně polita barvou, ale nic proti tomu neudělal, přestože disponuje kamerovým systémem a městskou policii.

Doba se mění rychleji, než jsou schopné zareagovat obraceče tahu vrtichvostů klátících se v politických vichrech. Oni se totiž možná ze strany, před níž se devótně hrbí, za své třeštivé aktivity nakonec vytoužené odměny nedočkají, ani možná jen blahosklonné pochvaly za ideologickou vykovanost. Možná se dočkají hmatatelného nezájmu, nebo dokonce káravé distance.

Jenže nic dělat nechtěl, jak jsme se posléze dozvěděli, a zdůvodňoval to ideologicky, k čemuž si překroutil dějiny, aby mu to aspoň zdánlivě štymovalo. Jeho vrcholnou snahou je pomník odstranit. Jenže si neuvědomuje, na rozdíl od Heydricha, že Češi jsou smějící se bestie, což v praxi znamená, že případně odstraněná socha maršála Koněva se stane svou nepřítomností mnohem trvalejší vzpomínkou na něho. A vzpomínku, která se neváže na předmět, už není možné zlikvidovat.

Jenže ke všemu ještě ouha, doba se mění rychleji, než jsou schopné zareagovat obraceče tahu vrtichvostů klátících se v politických vichrech. Oni se totiž možná ze strany, před níž se devótně hrbí, za své třeštivé aktivity nakonec vytoužené odměny nedočkají, ani možná jen blahosklonné pochvaly za ideologickou vykovanost. Možná se dočkají hmatatelného nezájmu, nebo dokonce káravé distance. Politický vítr se totiž obrací a ten, kdo s ním své mělké bytí ztotožní v jednom okamžiku, může obratem upadnout do zapomnění.

Kontraproduktivní rozeštvávání

Jak v interview na ČT24 vysvětlil český velvyslanec v USA Hynek Kmoníček, Američanům by ještě před rokem, při vyslovení jména Vladimir Putin cukalo levé obočí. Dnes však v Bílém domě řeknou, že Rusko je v pořádku, a že je v této chvíli zajímá Čína, Čína, Čína a zase Čína.

Antirusismus se v podstatě rovná antiamerikanismu, protože v současnosti je sice každá velmoc schopná i několikrát zničit celý svět, ale zlepšit jej, na to žádná jedna mocnost nemá, k tomu se musejí spojit. A jejich rozeštvávání jako nedávné úporné protiruské hysterie amerických neomccarthystů je z hlediska nutného rusko-amerického spojenectví kontraproduktivní.

A na tu se Američané připravují jako na hlavního vyzyvatele do budoucna. Z dnešního Trumpova Bílého domu v uplynulých dvou, třech měsících odešly významné osoby specializované na Rusko a na zlého Putina, a jsou paradoxně jako přes kopírák nahrazovány nejlepšími specialisty – často z vojenské rozvědky – na Čínu a jihovýchodní Asii.

Navíc je třeba si připomenout nedávno zesnulého Miroslava Polreicha, že antirusismus se v podstatě rovná antiamerikanismu, protože v současnosti je sice každá velmoc schopná i několikrát zničit celý svět, ale zlepšit jej, na to žádná jedna mocnost nemá, k tomu se musejí spojit. A jejich rozeštvávání jako nedávné úporné protiruské hysterie amerických neomccarthystů je z hlediska nutného rusko-amerického spojenectví kontraproduktivní. Obecně ho lze dokonce důvodně nazvat anticivilizační.

Co se vztahu k válečným pomníkům týče, v těchto dnech bylo připomenuto americké bombardování Ostravy, jemuž podobně jako zejména Prahy a Plzně padlo za oběť mnoho set nevinných civilních obětí. Bude-li naše společnost tolerovat vandalství proti památníku maršála Koněva v Praze, nelze vyloučit, že by mohlo postihnout i spojenecké pomníky, včetně amerických. Je tedy zřejmé, že směr i způsoby konání těchto zpozdilých protiruských aktivistů jsou nepřijatelné. Navíc se lze domnívat, že jim z hlediska jejich ambicí dávno ujel vlak.