Americký ministr zahraničí Mike Pompeo svým blízkovýchodním turné doufá, že se mu podaří skloubit vztahy Izraele s jeho arabskými sousedy. Takto velkomyslně to vypadá, když řečníkovi dojde dech. Ovšem když ho opět nabere, a dodá zbytek, je všechno trochu jinak. Jde totiž ve skutečnosti o skloubení amerických vztahů s Izraelem a s arabským světem.
To v praxi znamená, že by se Izraelci neměli rozčilovat, když USA začnou dodávat jeho arabským sousedům stále víc a stále modernějších zbraní. Vždyť to jsou přátelé Izraele, tak o co jde? V určitém okamžiku pak Izraelcům dojde (jsou mezi nimi tací, kteří to vědí už dávno, protože se to naučili z talmudu), že by bývalo mnohem perspektivnější jednat s Peršany.
Ti totiž nejprve řeknou, proč Izrael nemají rádi, a co jim na něm vadí a co by se muselo stát, aby mohly být obnoveny přátelské vztahy, které mají v persko-židovském případě snad nejdelší historii na celém světě (perský král Kýros II. Veliký /umřel zhruba 530 před naším letopočtem/ je v židovské tradici dokonce nazýván „pomazaným“, neboli mesiášem).
Zbrojní průmysl
Arabové oproti tomu nejprve poskytnou Američanům za „zprostředkování míru“ na Blízkém východě požadovanou předvolební mediální svatozář světových mírotvorců, ale pak hned ztiší hlas a převedou řeč na zbrojní zakázky, což je pro americké uši teprve ta pravá rajská hudba. Po čase ale začnou Arabové kafrat, zčásti právem, jak je to s Izraelem složité, a jak těžkou mají kvůli tomu doma pozici, a jestli je to všechno realizovatelné, a když, jak dlouho ta maškaráda vydrží.
Rozjede se zbrojní vývěva kvůli zabezpečení pokoje a míru na Blízkém východě na věčné časy, k větší slávě prezidenta USA, ať už jím bude kdokoliv. Četné čestné salvy a oslavné ohňostroje dodá nezištně zbrojní průmysl. |
Do toho se začnou plačtivě ozývat Izraelci, že Arabové kolem nich dostávají stejnou výzbroj, jakou mají oni. Na to jim Američané rádi slíbí, že zakrátko dodají tu skoro úplně nejmodernější výzbroj, rozhodně modernější, než mají ti kol kolem Arabové. Neřeknou to ale úplně potichu, takže se tuto informaci Arabové časem dozvědí, a začne kvílení veliké. To ovšem Američané vědí, jak zahojit – jenže izraelští zpravodajci jsou opravdu dobří, a tak se brzy ozve nářek zase odtud.
A tak se rozjede zbrojní vývěva, kvůli zabezpečení pokoje a míru na Blízkém východě na věčné časy, k větší slávě prezidenta USA, ať už jím bude kdokoliv. Četné čestné salvy a oslavné ohňostroje dodá nezištně zbrojní průmysl. O čem mluvil na odchodnou americký prezident, generál Dwight Eisenhower, když 17. ledna 1961 opouštěl Bílý dům?
O nutnosti zabránit, aby vojenskoprůmyslový komplex získal – ať již záměrně, či bezděčně – nekontrolovatelný vliv, protože hrozba katastrofální koncentrace moci ve špatných rukách existuje a bude přetrvávat. A že pouze obezřetný a informovaný občan může zajistit, že vojensko-průmyslové kapacity budou v souladu s mírovými snahami, a že tato kombinace neohrozí svobody a demokratické procesy.
