Propuštění Julije Tymošenkové z vězení má přinejmenším dva podobné aspekty s propuštěním Michaila Chodorkovského.
- S prvním nebude mnoho „znalců“ Ukrajiny souhlasit, nicméně budou na jeho vyvrácení moci postavit jen svůj pocit, aniž by měli po ruce argument. Spočívá totiž v náznacích insiderů, že tím, komu se propuštění obou protagonistů nejméně líbí a hodí, jsou ve skutečnosti paradoxně právě hlasití odpůrci jejich vězení.
Politici z jejich řad ztrácí důvod k dlouhotrvající propagandistické dělostřelbě proti vládě. Advokáti z jejich řad pak ztrácejí neuvěřitelně tučné sousto, které jim mohlo poskytovat živobytí nejméně do doby řádného dokončení trestu, myslitelně i dále. - Druhým aspektem je jistá náhlost tohoto vládního kroku, jež připomíná taktickou variantu v zápase sumo. Zápasník buď vyvine zdrcující tlak, nebo náhle ustoupí, a zdrcující tlak vyvíjející soupeř se stane svou vlastní obětí.
Nejednomu čtenáři tato taktická varianta možná přivodí vzpomínku na ty důsledky slavných listopadových dnů roku 1989, které nejsou až zase tak úplně nejslavnější, řečeno velmi diplomaticky.
Nečekané výsledky revolučních tendencí
Může se tedy s velkou pravděpodobností stát, že Tymošenková spolu s některými vůdci z Majdanu budou muset velmi brzo převzít na zemi ležící moc a s ní i odpovědnost za další vývoj Ukrajiny. Výrok to však není kompletní – nutno dodat, že jiní vůdci z Majdanu (Pravý sektor) tu odpovědnost odmítnou, což jim nezabrání vyvíjet frenetické aktivity.
A svět bude velmi bedlivě sledovat, jak se Ukrajina popasuje s těmi nahnědlými stíny minulosti, které jsou nejen protiruské, ale i protipolské, protievropské a v neposlední řadě i protisemitské.EU by preferovala, kdyby se její sny zhmotnily pokud možno samy, aniž by za tento proces musela nést odpovědnost
A jak se s tím vyrovnají za velmi chabé ekonomické podpory EU, která by preferovala, kdyby se její sny zhmotnily pokud možno samy, aniž by za tento proces musela nést odpovědnost. Něco na způsob tajemné Sirael magistra Kellyho, která oficiálně vznikla zhmotněním paprsků luny.
Pravdě se podobá, že revoluční tendence netrpělivého Západu teoreticky mířící stejným směrem, jakým by se ubíral mnohem pomalejší vývoj probíhající v krocích demokratických procesů, mohou ve skutečnosti dosáhnout výsledků nečekaných, nežádoucích nebo dokonce opačných.
Je to zvláštní pocit, sledovat, jak někteří byvší loajální obyvatelé „levicových“ států se změnili na „pravicové“ aktivisty, pohříchu se stejným revolučním zápalem. Neznající starou moudrost o pomalém spěchu (festina lente), avšak bytostně přizvukující změnám, kdy „zítřek znamená včerejšek“.
Z úst těchto netrpělivých aktivistů až revolučního ražení často slýcháme, že jsme se jako společnost od minulosti (lépe řečeno, od starých totalitně revolučních způsobů) ještě příliš neodstřihli. Pokud jde o ně, mají dozajista pravdu.
