Četl jsem několik článků Michala Semína, naposledy Je zneužívání mladistvých kněžímu jen jejich selháním? Vše, co se týká náboženství, mne zajímá – kdysi, ještě za komunismu, jsem byl členem takzvané podzemní církve. Potom jsem emigroval, studoval teologii v Římě, nějaký čas působil jako katolický kněz ve Vídni až do doby, kdy jsem se rozhodl oženit. Protože v katolické církvi je povinný celibát, musel jsem z oficiální služby odejít.
Od těch časů, bude to již 30 let, se považuji za kněze bez úřadu (Priester ohne Amt). Titul jsem si půjčil od mezinárodní organizace sdružující kněze, jíž jsem členem. Sdružuje „bývalé“ kněze, kteří z důvodu uzavření manželství se ženou museli zanechat oficiální kněžské služby, ale protože kněžství vnímají stále jako cosi velice osobního – mezi Bohem a člověkem – a cítí se nadále být kněžími, zůstávají členy této organizace. To jen na vysvětlení, kdo jsem a proč mě zajímá vše okolo křesťanství a katolické církve, přestože nejsem v oficiální kněžské službě.
Z tohoto úhlu pohledu jsem asi ve stejné pozici, v níž se nachází Michal Semín, i když v opačném smyslu. Ten je vydavatelem tradicionalisticky zaměřeného periodika Te Deum (v běžné řeči se používá spíše výraz konzervativního). Patřím na stranu druhou, do takzvaného liberálně reformního hnutí. Oba jsme ale v dnešním „institucionalizovaném“ světě – a katolická církev je silně institucionální – považovaní za přívržence „okrajových“ názorových skupin.
Je vše světsky zkažené?
Za ta léta, co žiji ve Vídni v Rakousku, které jsem si zamiloval již v době komunismu mimo jiné proto, že to byla otevřená, tolerantní, multiformní společnost jak civilní, tak církevní, se změnil i můj pohled na náboženství či náboženské praktiky. V dětství mi imponovaly různé tehdejší praktiky – kněz byl otočený k lidem zády, něco si při oltáři odříkával latinsky. Již jako kluk jsem znal odpovědi, rovněž v latině, aniž bych rozuměl tomu, co říkám, imponoval mi mešní oděv, liturgie, zpěvy, tajemné či tajuplné obřady.
Dnes je svět natolik sekularizovaný, že se z něj již téměř vytratilo duchovno, tajemno, a Bůh přestal existovat. Vina se klade osvícenství, industrializaci, materialismu, blahobytu, ateismu, komunismu, kapitalismu, v neposlední řadě i liberalismu, a šmahem se řekne: dnešní svět se řítí do záhuby. Ale je opravdu všechno tak špatné, bezbožné a světsky zkažené? |
Bylo to období, kdy se náboženství vyučovalo formou smíš, nesmíš, zákaz, hřích, povolené, nepovolené. Téměř jen samé příkazy a zákazy. Kněží, čest výjimkám, byli většinou moralisté, „na slovo znalými odborníky hlavně v oblasti sexuální zdrženlivosti“. I teď, když se občas vracím v myšlenkách do dětství a dospívání, prvních náboženských praktik, v sobě pociťuji určitou nostalgii a skoro až smutek, že mnohé z toho již není.
Dnes ale, jak by řekli mnozí, je svět natolik sekularizovaný, že se z něj již téměř vytratilo duchovno, tajemno, a Bůh přestal existovat. Vina se klade osvícenství, industrializaci, materialismu, blahobytu, ateismu, komunismu, kapitalismu, v neposlední řadě i liberalismu, a šmahem se řekne: dnešní svět se řítí do záhuby. Ale je opravdu všechno tak špatné, bezbožné a světsky zkažené?
Nejdůležitější poselství
Na jednom místě v Bibli stojí věta, že když je člověk dítětem, vnímá vše, i víru, dětinsky, naivně, zkresleně. Když ale dospívá, roste, stává se uvědomělým a sebevědomým člověkem, mění se i jeho pohled víry, a mnohé z toho, co bylo v dětském věku „normální a přirozené“, je najednou „směšné, trapné, zbytečné“, co již nemá žádný obsah ani podstatu. Člověk, když dozrává, se mění nejenom fyzicky, ale i duševně a duchovně.
Není snad tím nejdůležitějším poselstvím, které přinesl Ježíš, poselství o lásce jako Božím obrazu, o lásce Boha otce ke všem, o lásce mezi lidmi? |
Říkáme, že „dospělým“ se stává, když dokáže rozlišovat věci, dělat úsudky, když jeho rozum a svědomí se stanou hlavním principem jeho myšlení a konání. Ale jakou roli hraje v tomto procesu náboženství? To je podle mne velice závažná otázka. Můžeme se vrátit do středověku, do doby feudalismu, kdy všichni lidé byli věřící, buď protestanti, nebo katolíci, židé, nanejvýš mohamedáni, a bylo to období, kdy nad rozumem a svědomím stálo právě náboženství. Ale nebyla či neměla být snad odjakživa role náboženství zcela jiná?
„Pomůcka“, aby rozum i svědomí si uvědomily, že není vše jen černé a bílé, hříšné a zlé, že v tom nádherném světě, ve kterém nás tolik fascinuje příroda i kosmos, přece jen něco chybí, něco, bez čeho je příroda jen směsí přísných a tvrdých zákonů, dle kterých přežívají jen silní a mocní? Totiž že krásno kolem nás, pokud v něm nebude lásky, nemůže udělat člověka šťastným? Není snad tím nejdůležitějším poselstvím, které přinesl Ježíš, poselství o lásce jako Božím obrazu, o lásce Boha otce ke všem, o lásce mezi lidmi?
Křesťané
Katolická církev se sice na toto poselství odvolává, ale jaké byly její praktiky v minulosti? Proč se tak zapletla a propletla v minulosti se světskou mocí, s takovými či onakými režimy, s klerikalismem, proč se tak radikálně v průběhu staletí, ale i dnes, odpoutala od toho, jak žil a co hlásal Ježíš? První křesťané žili v prostotě a skrytosti, v dobách pronásledování. Dnes si ale myslíme, že aby mohli žít, musejí mít k dispozici to či ono, být institucionalizovaní a podřizovat se tomu, co řekne ten či onen biskup, kněz, papež.
První křesťané žili v prostotě a skrytosti, v dobách pronásledování. Dnes si ale myslíme, že aby mohli žít, musejí mít k dispozici to či ono, být institucionalizovaní a podřizovat se tomu, co řekne ten či onen biskup, kněz, papež. |
Kam se vytratila role rozumu a svědomí? Proč nejsme schopní vidět ve znacích doby (Ježíš často mluvil o tom, abychom se naučili rozeznávat znaky doby) – ať je to sekularizace, industrializace, materialismus, komunismus, fašismus či ateismus, ale také homosexualita, zneužívání dětí – cosi jako výzvu, cosi, co je zde jako skutečnost, realita, co zde je ne proto, aby nás to od víry odradilo, ale naopak, aby naše víra rostla, dospívala, stávala se zdrojem naší trvalé radosti a pomáhala nám nalézat smysl života.
Za léta svého života jsem zažil mnoho papežů, ale žádný mne nefascinoval svou věrohodností natolik jako František. Z mého pohledu je dnes na stolci Petrově někdo, kdo do přežitku zkostnatělosti katolické církve jako reliktu feudalismu a moci konečně vnesl prvek, který jediný je nositelem křesťanství – Ježíšovo poselství lásky a služby.
Rozhodné ne
Michal Semín si dal námahu s vyhledáváním konkrétních příkladů „homosexuality“, kterou prý František kryje, stejně jako prý nedělá nic proti potírání sexuálních deliktů kněží a řeholníků. V jeho textu nezazněla ani jediná věta o Janu Pavlu II., který je všeobecně považován za iniciátora tutlání sexuálních skandálů a hrůz! Není tam jediná zmínka, jak tvrdé diskuse se konaly před procesem jeho kanonizace.
Nechci vyjmenovávat protiargumenty, stejně jako pracně sbíral argumenty pro svá tvrzení Michal Semín. Chci jen celou svou bytostí vyjádřit rozhodné ne tomu, co si dovolil jako kritiku papeže Františka. Jsou to konspiračně vykonstruované, nesmyslné lži. |
Například přímo v kongregaci pro svatořečení v Římě, kde jeden velice vlivný kapucínský kněz (jméno i citát jsou známé) řekl: „Až jednou vypluje na veřejnost všechno to tutlání sexuálního zneužívání kněží, které měl na svědomí, tak mnozí hromadně poběží do baziliky svatého Petra, aby ho vyhrabali z hrobu a pohřbili na neznámém místě, protože je skandální, že je v bazilice pohřbený.“ Svatořečení však proběhlo, protože nebylo dostatek těch, kteří by se mocensky postavili přemocné polské hierarchii.
Nechci však vyjmenovávat protiargumenty, stejně jako pracně sbíral argumenty pro svá tvrzení Michal Semín. Chci jen celou svou bytostí vyjádřit rozhodné ne tomu, co si dovolil jako kritiku papeže Františka. Jsou to konspiračně vykonstruované, nesmyslné lži. Blahé paměti vídeňský kardinál Franz König na námitku, jak je možné, že ponechává ve své diecézi svobodně působit jak křídlo konzervativců, tak křídlo reformátorů, řekl: „Pro mne je církev jedna velká louka, na které rostou všechny možné polní květy a trávy. A právě ta jejich pestrost a plnost ji dělá tak hezkou.“
Velkorysý a tolerantní Ježíš
Jsem rád, že dáváte prostor profesoru Tomáši Halíkovi, rozumím také tomu, proč zveřejňujete i „protinázor“ Michala Semína – ať si čtenáři sami udělají obraz. Jsem jen smutný z toho, že Michal Semín a jemu podobní jsou ve své bigotnosti tak zaslepení, že by nejraději otočili kolo dějin zpátky do středověku a feudalismu, či nevím kam ještě jinam.
Pokud by se člověk měl zamýšlet, rekapitulovat či něco měnit, měl by se vždy vracet k prapůvodním pramenům a základům – k tomu, jak žil a co učil Ježíš Kristus, který byl nesrovnatelně tolerantnější a velkorysejší |
A vůbec je přitom nenapadne, že pokud by se člověk měl zamýšlet, rekapitulovat či něco měnit, měl by se vždy vracet k prapůvodním pramenům a základům – k tomu, jak žil a co učil Ježíš Kristus, který byl nesrovnatelně tolerantnější a velkorysejší. Tradice, jak říkají dnešní teologové, má smysl, jen pokud se vrací k novozákonnímu odkazu Bible, ne k praktikám doby.
A na zcela vymyšlené a nereálné obvinění, že papež prý kryje či dokonce obhajuje homosexuály, mám jedinou odpověď: I kdyby tomu tak bylo, je mi to v porovnání s tím, jak se církevní hierarchie v minulých staletích, ale ještě donedávna chovala – v rozporu s poselstvím Ježíše Krista – vůči homosexuálům a jiným „nežádoucím“ menšinám, stokrát milejší.