Těší mě, že se v poslední době stále častěji objevují vědecká témata v novinách i v televizi, často dokonce jako hlavní zprávy. Nedávno se tak probíraly exotické výsledky naznačující, že neutrina se snad mohou pohybovat rychlostí vyšší, než je rychlost světla. O pár týdnů později se komentovaly objevy, které byly oceněny Nobelovými cenami. Pozornost vzbudila i zdrcující kritika, kterou si vysloužil systém organizace a hodnocení českého výzkumu v auditu provedeném renomovanou firmou Technopolis.
V diskusích o vědě se ale často objevují skeptické komentáře typu „věda je v podstatě jedním druhem náboženství“. Střízlivá věda je často ztotožňována s „dialektickým materialismem“, jímž se oháněla komunistická ideologie, a spolu s ním je tedy některými ne-li zatracována, tedy aspoň zpochybňována. Mnozí si myslí, že vědci (přesněji řečeno přírodovědci) se ze všech sil snaží potlačit povědomost o věcech, které nezapadají do onoho schématu „studené školní vědy“ (různé „alternativní“ směry jako homeopatie, astrologie, různé typy „duchovních“ jevů). Lidé se také někdy domnívají, že věda se snaží dokázat neexistenci něčeho (třeba UFO nebo Boha). Možná by bylo dobré stručně říci, jak to je ve skutečnosti...
O savcích bez zobáku
Moderní přírodověda rozhodně není pouze nějaký neměnný soubor poznatků přikrytý jakousi „materialistickou ideologií“. Nové směry či zásadní změny v přírodních vědách se neobjevují primárně tak, že je prosadí nějaký vlivný a charismatický profesor, který umí dobře psát a mluvit (jak je tomu zhusta v subjektivnějších humanitních a společenských oborech).
Pokud se najde případ, kdy nějaký objekt nebude podléhat gravitačnímu zákonu, bude se tento zákon muset nahradit jinýmModerní přírodověda je především metodický systém, jak „objektivně zjišťovat a objasňovat skutečnosti“. Zabývá se především jevy a jejich souvislostmi, které se vyskytují dostatečně často (aspoň do určité míry reprodukovatelně). Teorie, respektive hypotézy, které jsou navrhovány pro jejich objasnění, musejí být takové, aby z nich vyplývaly testovatelné předpovědi a aby je principiálně bylo možno vyvrátit („falzifikovat“). Například až do 18. století bylo možno na základě pozorování tvrdit, že „žádný savec nemá zobák“. Jakmile byl v Austrálii objeven ptakopysk, platit to přestalo.
Pokud se najde případ, kdy nějaký objekt nebude podléhat gravitačnímu zákonu, bude se tento muset nahradit jiným, který bude skutečnost popisovat tak, aby zahrnul i nové pozorování, které se starému zákonu vymyká. K takovým případům skutečně čas od času dochází – klasická fyzika musela být v mikrosvětě nahrazena kvantovou mechanikou, jiné klasické fyzikální koncepty musely být nahrazeny speciální a obecnou teorií relativity.
O zahradě a jednorožci
Je třeba si také dobře uvědomit, že věda principiálně nemá možnost dokazovat neexistenci něčeho (třeba vodníků nebo ufonů) – může jen hodnotit, jak dobré jsou předkládané důkazy svědčící údajně o jejich existenci.
Čím převratnější je nový poznatek či teorie, tím silnější musejí být důkazyNezbytným rysem vědy je určitý zdravý konzervatismus – ten, kdo přichází s něčím novým, musí mít dostatečně silné důkazy, aby přesvědčil ostatní odborníky – a hlavně, jeho tvrzení či interpretace musí být nezávisle ověřitelné. Čím převratnější je nový poznatek či teorie, tím silnější musejí být důkazy.
Je to jako v onom známém příkladu s jednorožcem: Pohlédnu-li z okna a sdělím společnosti v pokoji: „Na zahradě se pase zajíc“, asi mi bez problému uvěří a projeví jen mírný zájem. Řeknu-li však „Na zahradě se pase jednorožec“, jistě si to přinejmenším budou chtít ověřit na vlastní oči, vyfotografovat, aby se vyloučil nějaký omyl spojený s nadměrnou konzumací alkoholu, a ještě lépe chytit a předat zoologickému odborníkovi.
O senzibilech
Pokud bude někdo chtít prokázat například reálnost existence telepatie, bude v podobné situaci – jeho důkazy budou muset být skutečně velmi přesvědčivé. Podaří-li se to, bude tento nový jev, jakkoli neočekávaný a vybočující ze současného „paradigmatu“, pojat do vědeckého systému a bude zkoumán a konečně nějak vysvětlen „mechanismus“ takového jevu, třeba i za cenu změn dosavadních základních přírodovědeckých předpokladů. Telepatie se pak stane standardním „vědeckým“ fenoménem.
Problém je, že se ti citlivci prostě neshodnouPodobně – kdyby se kupříkladu ukázalo, že různí „senzibilové“ (česky bychom asi měli říkat „citlivci“) se statisticky významně a reprodukovatelně shodnou na detekci „geopatogenních zón“ (ať už je to cokoli), musela by se tím zabývat seriózní věda a časem by se takový jev určitě stal její standardní součástí (třeba i za cenu zásadní „změny paradigmatu“). Problém je, že se ti citlivci prostě neshodnou, takže jev nelze považovat za reálný.
Kdyby se ukázalo, že homeopatická léčiva opravdu fungují, ačkoli byla připravena postupem, při němž bylo dosaženo takového ředění, že už v lahvičce není ani jedna molekula původní aktivní látky, museli bychom také zásadně přehodnotit základní postuláty přírodních věd.
O homeopatikách: aféra Benveniste
Dobře si pamatuji na takzvanou Benvenistovu aféru.V roce 1988 publikoval významný francouzský imunolog Jacques Benveniste v nejprestižnějším časopise Nature článek, jehož výsledky údajně jasně experimentálně podporovaly homeopatické principy.
Jistá biologicky aktivní látka měla v použitém experimentálním systému účinky ještě při extrémních ředěních, při nichž již nemohla být přítomna ani jediná molekula oné látky. Autoři navrhovali (ve shodě s bizarními homeopatickými hypotézami), že v použitém vodném prostředí je nějak „otisknuta“ informace o dřívější přítomnosti účinné látky, a to že stačí.
Když jsem to četl, byl jsem uchvácen – tak přece se za svého života dočkám zásadní „změny vědeckého paradigmatu“ srovnatelného třeba s „koperníkovským obratem“! Hned jsem si začal plánovat další pokusy, které by na Benvenistovy výsledky mohly navázat, aby i na mě padlo trochu slávy z objevování úplně nových obzorů.
Redakce Nature však následně provedla důkladnou kontrolu pokusů ve francouzské laboratoři. Zjistilo se, že klíčové poněkud subjektivní odečítání degranulace mastocytů (pozorování pod mikroskopem, jestli některá buňka je nebo není světlounce modrá), „vycházelo“ žádoucím způsobem jediné „zkušené pracovnici“, která sice neúmyslně, ale přece jen nesprávně hodnotila výsledky „žádoucím“ způsobem. Když se vše udělalo řádným způsobem se všemi nezbytnými kontrolami a důsledným vyloučením jakýchkoli subjektivních vlivů („dvojitě slepý“ protokol), už se žádné senzační výsledky nepotvrdily.
Posléze se ukázalo, že výzkum laboratoře profesora Benvenisteho byl zčásti financován homeopatickou firmou Boiron, a že tedy asi nebyl (třeba i podvědomě) ve svém bádání tak úplně nezaujatý. Smutné je, že Benveniste až do smrti zůstal přesvědčen, že měl přesto pravdu, a skončil tak, že provozoval firmu, která dokonce doručovala homeopatické „léčivé informace“ po telefonu…
O kamenech z nebe
Takže – ač je to pro někoho asi smutné, základní přírodovědecké principy nadále platí a na jejich zásadní nabourání si asi budeme muset nějakou dobu počkat. Nemyslím ale, že se kdy dočkáme vědeckého ospravedlnění astrologie, homeopatie, geopatogenních zón, poltergeistů a dalších lákavých fenoménů.
V této souvislosti se často jako důkaz „hloupé omezenosti“ vědců uvádí jako odstrašující příklad prohlášení francouzských akademiků z 18. století, že „z nebe žádné kameny padat nemohou, protože tam žádné nejsou“. Jakmile ovšem byly přineseny dostatečně silné důkazy, že meteory opravdu padají, opatrný konzervativní názor byl změněn.
O pokoře a zdravém rozumu
A závěrem ještě jedna poznámka k mnoha komentářům stylu „moderní věda by měla mít více pokory“. Moderní věda není nic než do důsledků dovedený zdravý rozum. Všichni se přece snažíme v různých životních situacích „nenaletět“, ověřovat si, zda nejsme obětí klamu nebo sebeklamu. Vědci rozhodně nemají zájem na potlačování nějakých nových, jakkoli bizarních a neočekávaných pozorování, která jsou třeba i v rozporu se současnou konvenční teorií. Naopak – vědci nejvíce touží po objevení něčeho úplně nového, třeba i „bláznivého“, co by co nejvíce otřáslo dosavadní platnou teorií. Ten, komu se to povede, je pak opravdu slavný – jako Einstein či ostatní zakladatelé moderní fyziky.
Konečně je třeba velmi zdůraznit, že věda si nečiní absolutistický nárok na „všechno“ v našem životě. Samozřejmě existují obrovské a pro člověka nesmírně důležité jiné oblasti – kultura, umění, náboženství, emocionální sféra, etika. I v nich lze sice nalézt aspekty, ke kterým se může věda smysluplně vyjadřovat (například vysvětlovat jejich sociobiologické a neurobiologické kořeny), ale to podstatné (krásu symfonie, intenzitu prožitku, soucit s neštěstím bližního) samozřejmě nepostihne. A je to tak správné.