V podivuhodném seriálu svátečních promluv k národu se vedle Miloše Zemana a Václava Klause nakonec tříkrálovým projevem z Obecního domu překvapivě postavil i Karel Schwarzenberg. A i když byl jeho proslov na rozdíl od jeho předřečníků jistou snahou dotknout se alespoň nějakým způsobem současné české reality, je třeba říci, že by se absurdita zmnožených proslovů k národu nemusela stát zrovna nějakou novou tradicí.
Není totiž zrovna o co stát. Jejich letošní vyznění jako povšechně samolibá, veskrze zevšeobecňující a povrchní instituce totiž odkryla pouze to, že takto využitý veřejný prostor už v Česku dávno není doménou kdovíjak hlubokých myslitelů. Natož svěže sdělovaných vlastní vize světa a skutečného zrcadlení budoucích potřeb či směrování české společnosti, jak tomu bylo v případě právě tak urputně dovolávaných prezidentů T. G. Masaryka a Václava Havla, k jejichž ideálu se všichni tři pánové snaží zuby nehty nějakým způsobem přiblížit.
Slovo matadorů
O dvou předchozích projevech Miloše Zemana a Václava Klause toho bylo napsáno vcelku dost a o své úrovni či oprávněnosti zřejmě nikoho valně nepřesvědčily. Bohužel je ale nutno dodat, že ani Karel Schwarzenberg jako nejstarší ze zmíněné trojice pánů, navíc na rozdíl od Miloše Zemana a Václava Klause rozhodně s úctyhodným životopisem prožitým mimo komunistické struktury a s nejvýraznějším předlistopadovým občanským angažmá ve prospěch lidských práv a svobody, se svým „tříkrálovým“ apelem se od obou – chtělo by se dokonce říci téměř „nezbavitelných“ – matadorů české politiky posledního pětadvacetiletí příliš neodlišoval. A to už je co říci, bohužel.
Od obou prezidentů „opoziční smlouvy“ se takové výkony daly čekat, Karel Schwarzenberg přesto nepřekročil práh nudy...Miloš Zeman předváděl dokonalou představu o sobě samém, a tím jen občanovi doložil zřejmou pustotu svých prezidentských ambicí. Václav Klaus si zase samolibě zahrál na Václava Havla s tvrzením, že „naše země už zase nevzkvétá“. Navíc se zjevnou potěchou žongloval pro běžného diváka s naprosto matoucími termíny, jako je „postdemokracie“, a k završení všeho přehrával svůj nekonečný údiv nad nepochopením „své“ amnestie.
Nakonec, takové výkony se od obou prezidentů „opoziční smlouvy“ daly svým způsobem čekat, Karel Schwarzenberg přesto nepřekročil práh předpokládatelnosti – a svým způsobem nudy. Pokusil se sice výkony svých předřečníků nějakým lidsky srozumitelným způsobem vyvažovat, přesto se za obecný apel na „poctivou práci nás všech“ příliš nedostal. Dokonce se zdálo, že koncepce jeho řeči svou všeobjímající dikcí nepřekročila styl revolučních listopadových masových mítinků, čímž oprášil jakousi českou představu, jak se má asi správně mluvit k občanům, aby to na ně „zapůsobilo“.
Oslovil je však nikoliv skrze rozbor plusů a minusů, ale hlavně prostřednictvím moralistní fráze o nezájmu, apatii a ohrožení občanských svobod. Jenže bez kontextu přesahujícího Schwarzenbergovo ponížení během prezidentské volby, kterého se mu neuvěřitelně podlým a odporným způsobem (což je nezapomenutelná okolnost a Karlu Schwarzenbergovi se není svým způsobem co divit) dostalo od obou jeho předřečníků, jeho nadsazené apely neznějí zase až tak nutně a dramaticky.
Kdy už dostanou šanci...
Dnes už totiž zřejmě neplatí přímá spojnice mezi řečníkem a posluchačem, čili to, co cítí Karel Schwarzenberg jako dramatickou situaci největšího kalibru v podobě eskapád Miloše Zemana či nevyzpytatelnosti řady politiků, nemusí zrovna souznít s názorem někoho dalšího. Schwarzenberg v kontextu podezřelých „podivností“ Miloše Zemana vlastně jen završil své výroky například o Zemanově znásilnění Ústavy v intencích uchopení moci nacisty v roce 1933 či roku 1948, tedy násilného převzetí moci komunisty. Jenže je to volání zbytečně nadsazené a ve smyslu neustálého navozování jakýchsi společenských antinálad také není úplně fér.
Není přece všechno dobojováno, a jak se zdá, třeba Miloš Zeman takovou sílu jako tehdejší komunisté rozhodně nemá – nic nezvratného třeba v podobě ústavního zákona nikdo proti vůli většiny zatím neprosadil. Nakonec politický souboj či zápolení idejí je také věc argumentační síly, myšlenek, nápadů, spolupráce a vlastního sebevědomí, a to nejen celé zdejší společenské scény, ale také politických stran, včetně TOP 09.
Karel Schwarzenberg se ve svém elaborátu ošklíbal nad médii, což je vlastně vcelku překvapivý momentSchwarzenberg se ve svém elaborátu ošklíbal nad médii, což je vlastně vcelku překvapivý moment. I když žijeme v čím dál rychlejším světě, který se díky mediálnímu obrazu víceméně pohybuje v jakémsi povrchním „pel-melu“, přesto se právě média snaží udržet pohled na svět v rámci všem srozumitelné střízlivosti a dosažitelnosti.
Nebýt právě jich, možná by se věci vyvíjely tak, jak tvrdí Karel Schwarzenberg. Třeba po vzoru neblahé „zákulisní“ opoziční smlouvy z devadesátých let minulého století. A v tom přece jen jistý pokrok je. Navíc už politici či politika nemají tak velkou aureolu, jakou měli tenkrát. S úspěchem tak lze pochybovat, že by se něco odehrálo za našimi zády, jako třeba proslulá schůzka v Lánech, o které se obratem dozvěděl celý národ. Což je nebývalé privilegium schopnosti právě těch sdělovacích prostředků, u kterých předsedovi TOP 09 vadí právě jejich „nedostatečnost“.
V proslovu Karla Schwarzenberga ale samozřejmě nalezneme i zajímavé věty; například, že každá generace si svoji svobodu musí vydobýt sama či že by si ji měla sama za sebe uvědomovat. Jenže i to má svůj háček. Jak se totiž podle neměnné chuti našich politických matadorů neustále se – děj se co děj – prosazovat zdá, bude trvat ještě hodně dlouho, než se ta současná generace dostane ke slovu.
Přesto by měla konečně dostat šanci si o demokracii a svobodě říci své. Třeba tak příště získá na televizních obrazovkách slovo například pirát Ivan Bartoš či sociální demokrat Jiří Dienstbier, či kdokoliv jiný – například nějaký mladý Rom či Vietnamka.
