Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Temné pozadí případu Romana Kreuzigera

  18:06
Řízení Rozhodčí komise Českého olympijského výboru ve věci slavného českého cyklisty doprovázejí skandální osobní vazby, institucionální střety zájmů a porušení elementárních norem při projednávání dopingových případů, píše bývalý dlouholetý předseda této komise Gerhardt Bubník.

Roman Kreuziger, český cyklista foto: ČTK

Český cyklista Roman Kreuziger čelí podezření z dopingu. Mezinárodní cyklistická unie (UCI) mu zastavila činnost kvůli nesrovnalostem v jeho biologickém pasu z let 2011 a 2012. Kauzou se od čtvrtka 11. září začala zabývat Rozhodčí komise Českého olympijského výboru, na čemž se dohodl Český svaz cyklistiky (ČSC), Roman Kreuziger a Český olympijský výbor (ČOV).

Zveřejněný důvod byl podle Jiřího Kejvala (předsedy ČOV), Jana Šťovíčka (zástupce Romanan Kreuzigera) a Mariána Štětiny (předsedy ČSC) prostý: disciplinární komise Českého cyklistického svazu prý nemá na takový složitý případ dost odborníků, proto jen Rozhodčí komise ČOV může zajistit odbornost, nestrannost a transparentnost.

Jenže skutečný důvod vzniku dohody, která mimochodem porušuje všechny platné sportovní předpisy (pravidla UCI, stanovy ČOV, statut a jednací řád rozhodčí komise, stanovy a disciplinární řád ČSC), je jiný, skrytý. Inicioval ji, a zřejmě i napsal, Jan Šťovíček – vysoce postavený funkcionář ČOV, kterého pojí blízké osobní vztahy s několika členy rozhodčí komise.

Tristní výsledek

Nejprve fakta. Jan Šťovíček je mnohaletým právním zástupce ČOV (na webu své advokátní kanceláře se pyšní, že jeho kancelář je oficiálním dodavatelem právních služeb), členem výkonného výboru ČOV a předsedou legislativní rady ČOV. Je neetické a nevhodné, aby natolik vysoce postavený a vlivný funkcionář ČOV zastupoval sportovce v řízení před orgánem ČOV, jehož je vrcholným představitelem.

Zástupce Romana Kreuzigera Jan Štovíček není jen ve střetu zájmů, ale porušuje pravděpodobně i advokátní stavovské předpisy

Šťovíčkova osobní propojení na členy Kreuzigerovy rozhodčí komise rovněž nepříjemně překvapí. Její předseda Lukáš Trojan je dokonce Šťovíčkovým společníkem v advokátní kanceláři. Navíc její místopředseda Martin Procházka působil jako koncipient ve Šťovíčkově advokátní kanceláři a dalšího člena Jana Morávka navrhl v roce 2012 do Rozhodčí komise ČOV přímo z pléna sám Šťovíček nebo některý z jeho přátel – nenavrhoval ho žádný svaz, jak je běžné.

Výsledek je tristní. Jen dva členové Kreuzigerovy rozhodčí komise z pěti, Vladimír Balaš a Vít Horáček, nemají propojení se Šťovíčkem – právním zástupcem Romana Kreuzigera ve věci samé. Je absurdní, aby předseda rozhodčí komise a právní zástupce účastníka v řízení před touto komisí byli společníky v advokátní kanceláři. Tak tedy vypadá nestranná a objektivní rozhodčí komise Kreuzigerova případu.

Štovíček není jen ve střetu zájmů, ale porušuje pravděpodobně i advokátní stavovské předpisy. Pokud je pravdou, a média to říkají, že dohodu uzavřeli Roman Kreuziger, ČSC a ČOV, pak Šťovíček zastupuje v jedné a téže věci dvě strany – ČOV a Romana Kreuzigera, které nemají (ani nemohou mít) shodné zájmy. Český olympijský výbor je přímým signatářem Světového antidopingového kodexu, má povinnost bojovat proti dopingu, nemůže se proto žádným způsobem angažovat v konkrétních kauzách.

Navíc ČOV není účastníkem disciplinárního (dopingového) řízení, tudíž nemá vůbec co uzavírat podobné dohody. Rozhodčí komise je podle stanov Českého olympijského výboru nezávislá, a proto jí ČOV nemůže nic přikazovat a jednat za ni.

Porušení platných předpisů

Jan Šťovíček prohlašuje, že se případ řeší podle pravidel Mezinárodní cyklistické unie, a že dle nich je možné předat věc rozhodčí komisi ČOV na základě rozhodčí doložky. To není pravda. Podle článku 256 antidopingových pravidel UCI se musí v těchto případech postupovat podle stanov a disciplinárního řádu Českého svazu cyklistiky.

Ten sice teoreticky může předat případ jinému (i externímu) orgánu (paragraf 257), to by ale musel tuto eventualitu ČSC ve stanovách a v disciplinárním řádu výslovně stanovit, čemuž tak není – nic se v nich o takové možnosti nepíše. Disciplinární řád Českého svazu cyklistiky mluví jasně: tresty za použití dopingu ukládá sám ČSC, jeho disciplinární komise (článek 1.05).

Výmluva, že disciplinární komise nemá dost kvalifikovaných odborníků, nemůže odůvodňovat porušení platných předpisů

Výmluva, že disciplinární komise nemá dost kvalifikovaných odborníků, nemůže odůvodňovat porušení platných předpisů. Navíc je výmluva zcela lichá. Jednak je podobná situace prakticky ve všech sportovních svazech, navzdory tomu rozhodují o dopingových proviněních, jednak v konkrétním případu „Kreuziger“ půjde s největší pravděpodobností o souboj znalců z oboru hematologie. A mají znalosti z oboru hematologie členové rozhodčí komise ČOV? Určitě nikoli.

Prostě a jednoduše, Rozhodčí komise ČOV nemůže o dopingových věcech rozhodovat v první instanci. Postup by byl v rozporu i s článkem 7.1.1. statutu rozhodčí komise samé – podle něj je rozhodčí komise ve věcech dopingu odvolacím orgánem. Tento článek je primárním předpisem a lex specialis. Možnost prvostupňového řízení je upravena až v článku 7.2.1. – logicky proto přichází v úvahu prvoinstanční řízení před rozhodčí komisí pouze v jiných než dopingových věcech.

Bez pravomoci a žalující strany

Je absurdní, aby dohoda soukromých účastníků mohla z odvolacího orgánu udělat orgán prvostupňový. Absurdní to je o to víc, byl-li povinný účastník každého řízení v dopingových věcech (Antidopingový výbor ČR, AdV) zřejmě úplně v Kreuzigerově řízení opominut. Každý organ se vždy řídí svými procesními pravidly – v daném případě Jednacím řádem Komise, který říká že ADV je účastním v každém dopingovém řízení.

Kdo totiž vůbec při řízení zastupuje žalující stranu? Antidopingový výbor zůstal stranou, řízení se neúčastní ani zástupce Mezinárodní cyklistické unie a zástupce Českého svazu cyklistiky prohlásil, že za ČSC se řízení zúčastnil jeho generální sekretář v jakési dozorovací funkci. Takovou funkci však jednací řád nezná.

Jak může být transparentní řízení, které hned v úvodu svého jednání ve čtvrtek 11. září prohlásila Rozhodčí komise ČOV za neveřejné?

Navíc jak může být transparentní řízení, které hned v úvodu svého jednání ve čtvrtek 11. září prohlásila Rozhodčí komise ČOV za neveřejné? A také si uvědomuji, že případ stejně skončí u Sportovního arbitrážního soudu (CAS) v Lausanne a že tam bude odborně a nestranně rozhodnut.

To však nic nemění na tom, jak v České republice postupovali představitelé ČOV, ČSC a Jan Šťovíček – tedy v rozporu s platnými předpisy i s etickými principy. A nic na tom nezmění ani to, jaké rozhodnutí rozhodčí komise nakonec přijme, například i kdyby proti očekávání uznala Romana Kreuzigera vinným. Vyústění Kreuzigerova případu je možné jediné: i pokud odhlédneme od obrovských osobních vazeb, Rozhodčí komise ČOV nemá pravomoc případ projednávat ani rozhodovat.

Nakonec bych chtěl ještě zdůraznit, přestože to vyplývá z obsahu článku, že v mé polemice nešlo a nejde o otázku viny, či neviny Romana Kreuzigera. Naopak, osobně bych mu přál, aby jeho znalci obvinění Mezinárodní cyklistická unie vyvrátili.