Myšlenkové klima na právě se odehrávajícím summitu NATO bude asi stejně tvůrčí jako jednání předsednictva severokorejské komunistické strany. Prezident Miloš Zeman ho totiž dokázal rozčeřit nevinnou hláškou, že Praha bude vyžadovat jasné důkazy o „ruské přítomnosti“ na východní Ukrajině, má-li souhlasit se sankcemi proti Rusku.
Zeman tím „důkazem“ jistě nemyslel, že někteří lidé na Ukrajině mluví rusky, nebo právě přišli z Ruska, nebo že „vypadají“ rusky, nebo mají „ruské“ zbraně, které jsou k nerozeznání od ukrajinských. To možná stačí ministru zahraničí Luboši Zaorálkovi. Zeman měl nepochybně na mysli důkaz, že je Rusko do konfliktu zapojeno jako stát.
Odlišné chování
To by znamenalo prokázat, že na Ukrajině operují vojenské jednotky, které jsou jako takové začleněné do ruské armády a pod vedením jejího generálního štábu. Nestačí pouhé přesvědčení, či dokonce víra, byť jakkoliv svazácky horoucí. Zemanův požadavek je natolik elementárně logický, že vyvolává mnohé otázky.
Zemanovo chování je zásadně odlišné od toho, jak nakládal se zpravodajskými informacemi před třinácti lety. A to je velký pokrok. |
Požaduje-li Zeman takové důkazy, je zřejmé, že je nemá. Disponuje-li jimi NATO, jehož jsme součástí, lze vyvodit, že nám nebyly poskytnuty. Anebo poskytnuty byly, ale k prezidentovi se nedostaly. Popřípadě NATO lže, a ve skutečnosti žádné důkazy nemá. Nebylo by to poprvé.
Zemanovo chování vykazuje ještě jeden významný rys. Je totiž zásadně odlišné od toho, jak Zeman nakládal se zpravodajskými informacemi před třinácti lety. A to je velký pokrok. Doufejme, nutno dodat, doufejme, že bude též trvanlivý! Protože by to znamenalo, že prezident Zeman je schopný si vzít ponaučení z minulosti, a to už stojí za historickou odbočku.
Neověřené zpravodajské informace
Není to tak dávno, co Jiří Růžek, bývalý ředitel dvou českých zpravodajských služeb, zveřejnil své memoáry. Jejich snad nejzajímavější částí je vzpomínka, jak premiér Miloš Zeman v listopadu 2001 „zvrtal“ informace českých zpravodajců natolik, že spolu s „předpruženým“ tehdejším americkým prezidentem Georgem W. Bushem téměř spustili třetí světovou válku.
Zpravodajské služby NATO svým politickým představitelům v souvislosti s ukrajinskou krizí zřejmě neodpovědně poskytují neověřené zpravodajské informace |
Každopádně „pražská stopa“, údajně svědčící o propojení al-Káidy na Irák, jehož vyústěním měl být útok na Světové obchodní centrum v New Yorku, posloužila jako jeden z důvodů americké invaze do Iráku v roce 2003. Postupem času se však tato „pražská stopa“ nejen nepotvrdila, ale přímo naopak. Ředitel FBI po několika letech vyšetřování prohlásil, že hlavní protagonista údajného pražského setkání al-Káidy a iráckého zpravodajského důstojníka byl v inkriminované době s pravděpodobností hraničící s jistotou nikoliv v Praze, ale na Floridě.
Zdrojové informace českých zpravodajských služeb, po nichž tak dychtivě, až agresivně tehdy sáhli američtí zpravodajci, byly tím, čemu se říká „raw intelligence“, neboli hrubá, nezpracovaná, neověřená zpravodajská informace. Tedy něco, co zřejmě neodpovědně poskytují zpravodajské služby NATO svým politickým představitelům dnes, v souvislosti s ukrajinskou krizí.
Víra v nesmysly
Pointu tomuto, z hlediska budování státu nadějnému příběhu nasadil Carl Bildt, který bůh ví proč sedí na židli původně určené pro švédského ministra zahraničí. Na Zemanovu výzvu totiž zareagoval tak, že by si tyto „důkazy“ měl prezident vyzvednout od české zpravodajské služby, pokud něco takového existuje.
Proč si severský politik Carl Bidt nemůže vybavit všechny nesmysly, jimž v uplynulých 25 letech věřilo nejen NATO, ale zejména nejvyšší představitelé USA? |
Jaké že by to měly být „důkazy“? Takové, podle nichž je „jasné“, že Rusko intervenovalo na Ukrajině již dvakrát. A Bildt si to nemyslí jen tak, je prý o tom přesvědčeno i NATO. Musí to být vybraná společnost na summitu NATO! Z Bildtovy odpovědi nečiší jen humpolácká nevědomost, ale i arogantní nepoučitelnost. Pokud to není možné vysvětlit sklerózou, proč si onen severský politik nemůže vybavit všechny nesmysly, jimž v uplynulých 25 letech věřilo nejen NATO, ale zejména nejvyšší představitelé USA?
Možná jednou nastane den, bude-li mít Bildt tolik cti v těle, že se postaví čelem ke svým činům, jako to udělal ctihodný bývalý ministr zahraničí USA Colin Powell. Ten prohlásil za nejhanebnější den svého života, kdy stál před Radou bezpečnosti OSN a přesvědčeně třepal zkumavkou na důkaz, že Irák má zbraně hromadného ničení. Neměl. Američané ho však na základě řady takto a podobně podvržených „důkazů“ roztřískali natolik, že v něm nyní vzklíčilo mnohem větší zlo, než proti jakému původně Irák napadli.
(Mimochodem, kdo by si nebyl jistý, co znamenají slova agrese, intervence, invaze a podobně, stačí si vzpomenout na americký vpád do Iráku. Jakési rozdíly oproti takzvané „ruské přítomnosti“ na Ukrajině snad shledají. Pomoci by mohlo už jen to, že Rusko s Ukrajinou sousedí, kdežto USA s Irákem nikoliv.);
Klopotná cesta
To všechno možná způsobilo, že si prezident Zeman uvědomil, že jednou už v podobné šlamastyce byl. A zareagoval nečekaně příjemně a odpovědně! Nastoupil cestu, na níž máme jedinečnou příležitost setřást ze sebe odér „velmocenských chvostů“, kterým po desetiletí masochisticky značkujeme „národní charakter“.
Je třeba nastoupit na klopotnou cestu získávání a uplatňování zkušeností, což nám naprosto nečekaně, ale v nejvyšší čas předvedl prezident Zeman |
Nemělo by nám dělat problém se konečně vzepřít – vždyť tolik lidí se na to virtuálně chystá a cvičně bojuje své statečné boje dávno z minulosti. Stačí, až jim dojde podobnost mezi samozvanou vedoucí úlohou komunistické strany v Československu a samozvanou velmocenskou úlohou USA ve světě. A podobnost nástrojů provádění jejich vedoucí úlohy – železná pěst Lidových milicí v prvním případě, NATO ve druhém – by je už definitivně měla vymrštit z pohovek a alespoň projednou zvolat: Vivat Zeman!
Samozřejmostí je následný úlek. Výkřik není třeba opakovat, a tím děsit sousedy a ve vzpomínce na to i sama sebe. Je však dobře, když zazní. A pak je třeba celou situaci už potichu reflektovat, a tím nastoupit na klopotnou cestu získávání a uplatňování zkušeností, což nám naprosto nečekaně, ale v nejvyšší čas předvedl prezident Zeman. Nastoupit ji jako důstojná individua, uskutečňující svou svobodu v nedělitelném spojení s vědomím rizika a odpovědnosti.
