Francii čekají koncem června regionální a krajské volby, které pravděpodobně určí rozložení politických sil před prezidentskými volbami v příštím roce. Předvolební atmosféra svádí k mobilizování voličstva líbivými tématy a k vyhrocování napětí i vyvolávání obav. Do tohoto proudu zapadá i pokračování příběhu rozhořčených penzionovaných generálů, tentokrát v podobě anonymního stanoviska údajně aktivních vojáků, kteří varují – opět na stránkách krajně pravicového periodika Valeurs actuelles – před občanskou válkou v zemi.
Krajnosti zprava i zleva mají silný mediální ohlas. Sociální sítě je pak šíří jako ozvěnu a nezříkají se pokušení přehánět a fabulovat konspirace. Obrazové záznamy a informační lišty, rámující obrazovky všech zpravodajských televizních kanálů, osvětlují redakce, ministerské kanceláře a také mnoho domácností. Vláda i veřejnost jsou chtě nechtě ve vleku aktualit a spekulací vytvářených sociálními sítěmi. To nemůže nemít vliv na názorové proměny a emoční záchvěvy ve společnosti.
Ať to stojí, co to stojí
Stav vnitřní bezpečnosti – jehož obrazem jsou útoky na policisty, nedávno dvakrát se smrtelnými následky – se opakovaně ocitá v popředí politické debaty. Za takové situace vláda těžko obrací pozornost veřejnosti jiným směrem. Ústup koronavirové pandemie přitom nabízí prostor jiným otázkám i zásadním tématům v dlouhodobém výhledu. Očekávalo by se, že témata jako sociální souvislosti při narovnávání stavu země po covidu nebo jak účelně využít stimulační peníze se v myslích kandidátů ocitnou výrazně v popředí.
Leč skutečnost je jiná. Ptát se, jakým způsobem postupovat, není na pořadu dne. Ve většině diskusí nabývá vrchu jediné heslo: „ať to stojí, co to stojí“. Voličský program a výběr z navrhovaných postupů jde stranou. Větší váhu než hlas pro má hlas proti. A každý kandidát všem slibuje všechno podle mustru „uvidíte, že tentokrát bude líp“. Ohnisko debaty a její obsah se proto ocitají jinde.
Ptát se, jakým způsobem postupovat, není na pořadu dne. Ve většině diskusí nabývá vrchu jediné heslo: „ať to stojí, co to stojí“. Voličský program a výběr z navrhovaných postupů jde stranou. Větší váhu než hlas pro má hlas proti. A každý kandidát všem slibuje všechno podle mustru „uvidíte, že tentokrát bude líp“. |
Sociální sítě jsou v ní „ve všem informované“, demagogické a velice vynalézavé především v tom, jak udržovat pozornost, napětí a vyvolávat potřebu kliknout. Bývaly doby, kdy stačilo mluvit o „pocitu nejistoty“. Z „pocitu“ se postupně stalo „přesvědčení“. Za symbolickou oběť této proměny lze považovat socialistu Lionela Jospina.
K vyřazení levicového kandidáta z postupu do rozhodujícího volebního kola v prezidentských volbách v roce 2002 stačilo jedno přepadení, při němž byl ztlučen penzista Paul Voise, kterému následně zapálili střechu nad hlavou. Případ „tatíka Voise“, k němuž došlo tři dny před prvním volebním kolem, zvrátil na poslední chvíli přízeň na stranu razantního Le Pena na úkor „váhavce“ Jospina. A mluvit jen o „pocitu nejistoty“ přestalo fungovat.
Na účet „nejistoty“ coby přesvědčení nepochybně přispěly teroristické atentáty islamistických radikálů. Spojování kriminality s odlišnou identitou se nezvratně banalizovalo. Stojí za úvahu, zda stále omílaná a těžko uspokojivě zodpověditelná otázka „Jak zabránit, aby se ‚události hodné černé kroniky‘ neopakovaly?“ nevyvolává sama o sobě náladu bezpečnostních hrozeb nebo nevede k jejich přehánění.
Dohánění na poslední chvíli
Popisovat Francii na pokraji občanské války, jak činí názorová platforma anonymních francouzských vojáků, se stává zřejmě novou politickou korektností. Jinak řečeno, zkrátka se to sluší. Vyvolávat obrazem současných poměrů Francie obavy, a tím živit strach o bezpečnost občana doslova na každém kroku není nic jiného než intelektuální terorismus. Společnost a vládní exekutiva se nechávají vtahovat do nekonečných debat a polemik na téma vnitřní bezpečnosti a neslučitelnosti různých identit.
Kdo z toho má prospěch, je nasnadě. Proroci zkázy značkující viníky katastrofy. Podstatné otázky budoucnosti jdou stranou a poraženým zůstává občanská společnost. Plány rozbít logiku ghetta, která z velké části určuje tep života na velkoměstských předměstích Francie a je živnou půdou kriminality spojené zejména s drogovým obchodem, se po řadu let patřičně nedotahují. Sarkozyho urbanizační projekty ovlivnily podmínky života v této části země jen z malé části.
Od začátku prezidentského pětiletí neměla vláda dost prostoru ani energie pustit se z gruntu do otázek dotýkajících se sféry domácí bezpečnosti a zdrojů kriminality. Stejně jako její předchůdkyně se nyní snaží dohánět na poslední chvíli, co se dá. Ve hře jsou pokusy lepit dohromady s ochotnými Republikány politickou alianci, byť s malou zárukou spolehlivosti. |
Na tamní dlouhodobé sociální a kulturní neduhy kutilské záplaty nestačí. Legalizace měkkých drog, která by de facto zrušila trestnost obchodování s drogami a na distribuci drog závislý kriminogenní životní styl, z plánovaných reforem prezidenta Macrona vypadla. Od začátku prezidentského pětiletí neměla vláda dost prostoru ani energie pustit se z gruntu do otázek dotýkajících se sféry domácí bezpečnosti a zdrojů kriminality. Stejně jako její předchůdkyně se nyní snaží dohánět na poslední chvíli, co se dá.
Ministr vnitra je tlačen k přezbrojení legislativních nástrojů v rytmu žhavých aktualit. Ministr spravedlnosti je vysílán tasit meč proti Le Penové v regionálních volbách. Ve hře jsou pokusy lepit dohromady s ochotnými Republikány politickou alianci, byť s malou zárukou spolehlivosti.
Tak trochu směšně a tak snadno karikovatelně působí – v tomto věku dominace sociálních sítí, vemlouvání se do přízně veřejnosti a nebývalé komplexnosti – těžko skrývaná snaha dokazovat, že se exekutiva neopičí po krajní pravici. Možná by jí slušelo, aby si u příležitosti letošního dvoustého výročí úmrtí Napoleona připomněla jednu z jeho strategických moudrostí: „Od generála, který si nechá vnutit místo boje, se vítězství vzdaluje“.
