Ačkoli je to pořád aktuální, mnozí tomu nechtějí naslouchat, či si dokonce klepou na čelo. Řeč je o nové iniciativě vyzývající sportovce vyslovit se v rámci sportovního klání k něčemu tak veledůležitému, jako je porušování lidských práv. Podobné výzvy a hlasy zatím byly marné, jenže v současnosti nejde jen o nějakou osamocenou mediální diskusi, ale o dobře slyšitelný apel světově uznávaných umělců jako Tom Stoppard, Hugh Grant, Jude Law, Laurie Andersonová či Andy Summers.
Dopis adresovaný současnému hokejovému mistrovství světa v běloruském Minsku není také žádným nereálným snem překračujícím nedosažitelné sportovní horizonty. Je to srozumitelně mířená výzva k vyjádření nenásilného protestu proti praktikám Lukašenkova režimu, třeba ve formě speciální fanouškovské šály či šátku v bílo-červených barvách bývalé běloruské vlajky pověšeného kolem krku.
Další podoba světa
A i když to vypadá docela jednoduše, a ne nějak drasticky konfliktně, přesto by bylo velké překvapení, kdyby to nějaký hokejista či fanoušek skutečně udělal. Zatím to bohužel vypadá spíš na to, že sport stále bude pokládán za něco, co se vymyká či dokonce má vymykat světu či jeho realitě, a to i co se týče občanské roviny a lidských práv.
Jenže sportovci by se přece měli snažit změnit, jak to v čím dál dramatičtějším světě vypadá. Dnes už je opravdovým anachronismem stát někde stranou a dělat, že nic nevidím, či si namlouvat, že přece nemůžu nic dělat a nic se stejně nezmění.
Jak už ale bylo mnohokrát řečeno – je to mylný pohled na věc. Sport není ničím zase až tak výlučným či dokonce samospasitelným, a měl by si proto osvojit stejná měřítka, jaká jsou kladena na cokoliv jiného, co se v dnešním světě odehrává. A i když to profesionální sportovci popírají (nebo je to možná ani nezajímá), sport byl a bude jako jedna z masově nejsledovanějších lidských činností stejně využíván a zneužíván jako cokoliv jiného, a měli by se tudíž proti tomu začít bránit.
Nemusíme snad ani odkazovat na olympiádu v časech hitlerovského Německa, stačí si jen vzpomenout na nedávné olympijské potažmo paralympijské hry v Soči a pachuť, kterou pořádající Rusko v diváku vyvolalo. Nakonec je nezapomenutelný obraz ukrajinského vozíčkáře, jak sám hrdě a nezlomený nastupuje před Putinovskou tribunu při slavnostním zahájení (a připomněl jinou legendární momentku – osaměle stojícího muže před čínskými tanky na náměstí Tchien-an-men).
Abychom o ně náhodou nepřišli
Sportovní svět by neměl dopustit takovéto pro sportovce i diváka ponižující situace. Není v ničím zájmu žít v iluzorním přesvědčení, že díky sportu budou všichni najednou lepšími lidmi. Události na Ukrajině tomu pouze dávají za pravdu.
Už nestačí jen říci, co prohlásil Jaromír Jágr, že má běloruský prezident Lukašenko rád hokej. Žádné sportovní pravidlo fair play automaticky nezajišťuje, že se bude chovat podle nich i v občanském životě, nebo naopak jako diktátor ke svým spoluobčanům.
Sport má v sobě sílu, kterou by měl začít využívat k nějakým obecnějším cílům než jen k vlastnímu uspokojení z výhry – tedy i k tlaku na nejrůznější diktátory, aby přestali utlačovat své spoluobčany včetně sportovců.
Sportovci by měli tímto způsobem vracet pozornost, která je jejich zálibě celosvětově věnována a díky ní si mohou svůj úspěch užívat do sytosti a za slušné peníze. Samozřejmě nejde nikomu nic striktně nařídit, ani nikomu nic moc vyčítat. K obhajobě lidských práv musejí sportovci sami dospět...
Zvlášť v dnešní době, kdy se pravděpodobně hraje o další podobu světa a začíná jít i o naši svobodu, včetně té sportovní, si musíme všichni (i sportovci) uvědomit, že lidská práva jsou tím nejvýsostnějším, o co člověk ve svém životě usiluje. A čím víc se o ně budeme starat, tím méně může nastat situace, že o ně také jednou přijdeme.
