Rozhodnutí Ústavního soudu o volebních pravidlech během volebního roku obecně – mírně řečeno – není šťastné, tím spíše v současném rozsahu. Není to však poprvé, kdy v Česku něco takového nastalo. Následky obdobné situace z roku 2002 nyní řešíme tím, že se dostáváme do stejné pozice. Co tato situace přinese, je nejasné, ale bez Senátu by to mohl být ještě větší problém.
Lze předpokládat, že bude tlak na rychlé přijetí kompromisního řešení, které musí schválit obě komory Parlamentu. Je možné si říct, že je to osm měsíců před volbami logické, ale nemuselo by! Politici totiž ke změnám volebního systému sahají zřídka a obvykle až v situaci, která je pro ně nějakým způsobem výhodná, a je jedno, zda se snaží posílit svou pozici v následujících volbách, nebo zmírnit očekávaný pád. Málokdy totiž volební reformátoři krátkodobě doplatí na své reformy.
Neodhadnutelný výsledek vyjednávání
Představme si, že nemáme Senát, po jehož zrušení čas od času někteří volají. Za současných podmínek, kdy máme komunisty podporovanou koaliční vládu ANO a ČSSD, které takřka každým dnem padají preference a která kontroluje ministerstvo vnitra, jež by pozměňovací návrh zřejmě vypracovávalo, je sice možné předpokládat, že by se nějakého kompromisního řešení dobrat dalo, ale vzhledem k odlišným zájmům těchto stran nelze odhadnout výsledek vyjednávání v Poslanecké sněmovně.
Za současných podmínek, kdy máme komunisty podporovanou koaliční vládu ANO a ČSSD, které takřka každým dnem padají preference a která kontroluje ministerstvo vnitra, jež by pozměňovací návrh zřejmě vypracovávalo, je sice možné předpokládat, že by se nějakého kompromisního řešení dobrat dalo, ale vzhledem k odlišným zájmům těchto stran nelze odhadnout výsledek vyjednávání v Poslanecké sněmovně |
Nejednou jsme totiž byli svědky přílepků, úprav na poslední chvíli a obcházení koaličních partnerů. Slabší koaliční partner by nemohl argumentovat průchodností jeho (kompromisního) návrhu v Senátu a silnější partner by jej mohl snadno obejít. Kvalita výsledného návrhu by proto mohla být diskutabilní. Neochota ustoupit by pak mohla vést až k ústavní krizi.
Vezměme si jinou hypotetickou situaci, znovu bez Senátu. ČSSD by v tomto scénáři léta neztrácela preference jako dosud a s ANO by měla pohodlnou většinu ve sněmovně. V tomto případě by vládní strany neměly takřka žádnou motivaci hledat kompromisní řešení. Lze předpokládat, že by přišly se změnami volebního systému, které by tyto strany momentálně zvýhodnily.
To, že by to mohly být změny protiústavní, by hrálo pramalou roli, protože by se o ústavnosti zákona v natolik krátkém časovém horizontu nestihlo rozhodnout. Případná ústavní krize po pozdějším vynesení rozsudku by v případě odmítnutí volebních pravidel byla takřka nevyhnutelná.
Nevděčná role
Ale zpět do reality. Vyjádření představitelů stran po zveřejnění usnesení Ústavního soudu mohou být využity jako první indikace, jak by se situace mohla vyvíjet. Ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) svolal politické strany k širokému vyjednávání, aby jim představil možné změny, což kvitovaly. Obdobně předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) ujistil, že i Senát je připraven iniciovat jednání.
Premiér Andrej Babiš oproti tomu sice vyjádřil ochotu se na řešení situace podílet, ale naznačil, že se volební změny nemusejí stihnout přijmout, když de facto osočil Ústavní soud, že svým načasováním nedává „reálnou šanci pro přijetí odpovědné a většinové konsensuální právní úpravy“. Ať se o tom mluví, nebo ne, Senát nutí politické hráče hledat (nejen) při přípravě volebního zákona politicky průchodný kompromis.
Role Senátu je tedy nevděčná. Bude-li kompromisu dosaženo, bude to zřejmě bez povšimnutí si jeho zásluh. Může se však také stát, že odpovědné strany nebudou při úpravě volebních pravidel respektovat jiný názor, Senát jimi navrhované změny odmítne a strany svalí odpovědnost na Senát, nebo na Ústavní soud. |
Dnešní situace, která tlačí politické strany k rychlým a významným zásahům do volební legislativy, je špatně kontrolovatelná a vede i k obavám z možné ústavní krize. Jinými slovy, zásah Ústavního soudu do volebního zákona by mohl vést politické strany až k neústavnímu a (krátkodobě) nepřezkoumatelnému řešení situace a Senát ve svém současném složení vytváří nepřímý nátlak, aby se to nestalo.
Role Senátu je tedy nevděčná. Bude-li kompromisu dosaženo, bude to zřejmě bez povšimnutí si jeho zásluh. Může se však také stát, že odpovědné strany nebudou při úpravě volebních pravidel respektovat jiný názor, Senát jimi navrhované změny odmítne a strany svalí odpovědnost na Senát, nebo na Ústavní soud, jak již Babiš naznačil. Senát zkrátka dělá důležitou, ale nevděčnou práci.
Proto hraje dodnes zásadní úlohu v úvahách politických stratégů, což je ta neviditelná hodnota, kterou do systému přináší, a proč je natolik důležitý. Při tomto vědomí bychom měli posuzovat, co se v následujících týdnech a měsících bude odehrávat, a kdo za to ponese odpovědnost. Při troše dobré vůle totiž situace není ani zdaleka neřešitelná.
