Tři členové formace Ztohoven a státní aparát se dostali do jakéhosi klinče, teď panují jisté rozpaky, jak z toho ven, aniž by se z toho stalo to, co název formace foneticky naznačuje.
V září 2015 vylezli muži ze Ztohoven a dobyli střechu Pražského hradu, z níž odcizili a zničili prezidentskou standartu a místo ní pověsili svoji, červené trenýrky. Motivem prý byla kritika postmonarchistického formátu instituce prezidenta republiky, o níž si muži ze Ztohoven myslí, že je přežitá. Činu by se prý dopustili v každé době, nehledě na osobu současného prezidenta Miloše Zemana, jehož výkon této funkce prý jejich čin jen urychlil.
Samo jejich motto „nikdy nedohlížej důsledky svých činů“ je symptomatickým úletem, rezignací na důstojnost, lidskost, prostě deklarovaným odvratem od civilizace. |
Trestněprávní orgány a soudy od té doby řeší, zda šlo o výtržnost, poškození cizí věci či krádež, a jaký trest jim za to hrozí. Poslední stav soudního řešení této kauzy z dubna tohoto roku je takový, že ačkoliv jim za výtržnictví a krádež hrozily až tři roky vězení, byli Ztohovňáci odsouzeni k podmíněně odloženým půlročním trestům odnětí svobody a k pokutě 63 tisíc korun za poškození střechy a zničení prezidentské standarty.
Žalobkyně se proti rozsudku odvolala, takže nelze vyloučit ani zpřísnění trestů, včetně jejich přeměny na nepodmíněné. Na to jsou však mučedníci ze Ztohoven údajně připraveni, i když se prý řídí heslem: Nikdy nedohlížej důsledky svých činů, protože jinak nic neuděláme. Trest by byl jedním z takových důsledků, na něž by tedy naopak Ztohovňáci neměli být připraveni, když deklarovali, že tak daleko přemýšlet nebudou. Podřekli se však, že přemýšleli, když jsou připraveni, je tedy možné, že jejich byznysová strategie „uměleckého rozvoje“ s nějakými (pochopitelně „drakonickými“) tresty dokonce kalkuluje, když nestačí invence.
Ostatně samo jejich motto „nikdy nedohlížej důsledky svých činů“ je symptomatickým úletem, rezignací na důstojnost, lidskost, prostě deklarovaným odvratem od civilizace. Možná se kdysi trochu vzhlédli v životě a díle Magora Jirouse, aniž však pochopili, že Jirous dohlížel důsledky svých činů, a když byl ve formě, dokonce na několik tahů dopředu. Nedal se však odradit souvisejícími hrozbami, což je ovšem zásadní rozdíl.
Žádný trest odnětí svobody
U Ztohoven by proto v žádném případě neměly figurovat tresty odnětí svobody, ani když si o ně budou říkat. V případě uložení podmíněných trestů by si pak totiž mohli další „hodnotnou uměleckou prezentací“ pár nepodmíněných měsíců na státu přímo vynutit, čímž by vyhráli. To by dodalo těmto nýmandům aureolu jakýchsi nespravedlivě stíhaných umělců vznešeného ducha, které stvořila tvůrčí muka, jak kdysi posměšně rýmovalo undergroundové Bílé světlo. Tím by se jim podařilo ze Ztohohoven uplést bič, zapráskat – ale smrděl by soud. Nelibá vyhlídka.
Bylo by tristní, kdyby současný režim ze sklerózy, nebo dokonce z dědičné zatvrzelosti opakoval chyby toho minulého. |
Jakmile se tedy začne žonglovat pojmem „výtržnost“, je nutno začít situaci poměřovat tím, jak reagovával minulý režim. Bylo by tristní, kdyby současný režim ze sklerózy, nebo dokonce z dědičné zatvrzelosti opakoval chyby toho minulého. Proto – a vzhledem k nabubřelým výrokům Ztohoven – jsem přesvědčen, že by soudy neměly reagovat mechanicky, ale měly by se důsledně řídit zásadou nápravy stavu, nikoliv pomsty.
Ztohoven by měli být odsouzeni k nápravě stavu, tedy k pořízení nové prezidentské zástavy, a také k počišťovacím pracím na Pražském hradě, nejméně v rozsahu, než uklidí Ztohoven.