SCHNEIDER: Mimochodná debata o migraci

Zprostředkovaný pseudorozhovor mezi českým premiérem Babišem a italským premiérem Contim (Události a komentáře, ČT24) byl výrazem velké bezradnosti.

Úkolem moderátorky bylo vystihnout podstatu diskutovaného problému, vedlejší a rozptylující motivy eliminovat a vést debatu tak, aby prohloubila divákovo poznání, aby přinesla něco nového.

Moderátorka se však – snad kvůli svému zjevně protibabišovskému zaujetí – se svým úkolem naprosto minula. Nepochopila, že oba pánové sice mluvili na totéž téma, ale o různých jeho fázích. Moderátorka je nedovedla odlišit, seřadit a debatu zpřehlednit, takže z toho byly vánočkovitě propletené monology, celkem k ničemu.

Destrukce nebo moderace?

A přitom ten zdánlivý nesoulad nebyl až tak veliký. To by ale bylo zřejmější v atmosféře, kdy rozmlouvající umějí naslouchat, mohou vzájemně reagovat a drží se přitom tématu. Kvalitě pseudorozhovoru tedy jeho forma rozhodně nepomohla (Conti neměl možnost reagovat na Babiše). A skáče–li moderátor neustále někomu do řeči, je to nejen neuctivé, ale především destruktivní. Kdoví, nebylo-li to dokonce záměrem? Pak by se ale takový televizní pracovník měl správně nazývat interruptorem či destruktorem, a nikoliv moderátorem (zmírňovačem).

Patří-li tyto předvedené zoufalosti mezi ony euroatlantické hodnoty, o jejichž ohrožení se stále hovoří, pak vězte, že si nezasluhují špičky stínu trusu koně sluhy mého, jak říkávají ve vzdělaných krajích.

Tři fáze migrační problematiky

O co tedy v problematice migrace vlastně jde? Babiš mluví od prostředka, nikoliv od příčin. Sliboval ale kdysi, že bude říkat pravdu, jakkoliv nepříjemnou. Pak by tedy měl důsledně dovodit, že migranti se nezdvihli jen tak sami od sebe. Například mnoho statisíců Syřanů čeká, až se budou moci vrátit domů, do Evropy nechtějí. Domovy ale mají roztřískané od islamistů. Ti se tam však nevysráželi z ranní rosy.

George Friedman napsal (Příštích sto let), že Spojené státy preventivně destabilizují jakýkoliv region, aby nevznikla síla, schopná ohrozit americké zájmy. V těchto intencích čtěme Zbigniewa Brzezinského, že Spojené státy podporují islámské fundamentalisty již od 3. července 1979, kdy prezident James Carter podepsal direktivu pro tajnou pomoc afghánským oponentům prosovětského režimu („afghánská past“). Něco podobného zopakovaly Spojené státy v roce 2003, kdy řadou dezinformací „zdůvodněnou“ agresí roztřískaly sekulární Irák a umožnily vznik Islámského státu.

Útěkem před Islámským státem vznikla migrační tsunami. K ní se pak přidali afričtí ekonomičtí migranti, kterým Francie a její spojenci (Velká Británie, Španělsko, Itálie, Belgie, Spojené státy americké, Kanada) umetly cestu, když roztřískaly zase Libyi, která po dlouhé roky působila jako moderátor. Zmírňovala a omezovala migrační vlny velmi účinně, jak se zpětně ukázalo. Krom toho se na migrační vlně – tím či oním způsobem, ilegálně či humanisticky – leckdo v Evropě přiživuje, takže o její utlumení zájem nemá.

Kvóty a koeficienty

Kdyby Babiš argumentoval takto „od podlahy“, získal by nevývratné argumenty pro svůj postoj. Mohl by dokonce připustit systém kvót (neboť solidarita je nám vlastní), ale vynásobených koeficientem, zohledňujícím „zásluhy“ toho kterého státu za tuto katastrofu (neboť i zodpovědnost je nám vlastní).

Jako u každé rozpravy, která má mít smysl, je nesmírně důležité nejprve upřesnit, co je jádrem problematiky, a co její periferií. Protože debaty, které nezačnou příčinami a dynamikou migrace v zemích původu, jsou jen mařením času.

Prioritním tématem je tedy snížení migračních tlaků již ve zdrojových zemích, což by blahodárně, přímo exponenciálně zvýšilo účinnost následných opatření. Zde se tedy musí debata soustředit zejména na dva úkoly – jak umožnit, aby se v těch zdrojových zemích migrace dalo lépe žít, a jak eliminovat organizované zločinecké bandy převaděčů.

Následně souvisejícím tématem jest stabilizace zemí, přes něž migranti přecházejí, tedy zejména Libye. Zde by bylo dlužno uplatnit hledisko oněch „zásluh“ za to, že dveře do Evropy byly vyvráceny z pantů a jdou sotva trochu přivřít. Vytvoření sítě záchytných táborů by jistě bylo možné za Kaddáfího, ale teď to dá mnohem více práce – obzvláště, budou-li se váleční štváči stále handrkovat o vliv v Libyi (libyjská ropa je navíc velmi kvalitní!).

Až poslední fáze je civilizované zvládnutí těch velmi již zredukovaných migračních potůčků, velikostí podobných těm, co přicházejí do Evropy již po generace. S tím jsou zkušenosti a v malém to nikdy nebyl problém. Je však pravda, že se o tom nemusí moc nahlas mluvit, aby to nelákalo další migranty. V tom vidím racionalitu Babišova odmítnutí přijmout „jednoho jediného migranta“ jako symbol. Symbol je totiž to poslední, co je v této situaci vhodné.

Slavný osud impéria

Jen krátkou poznámku na konto specifického problému, na který si zadělali kolonizátoři, tedy přijetí obyvatel z kolonií, které naučili svůj jazyk. Tuto situaci znamenitě vystihuje stoletý bonmot Gilberta Keitha Chestertona z jeho knihy Létající hospoda: „Znáte, Wimpole, slavný osud impéria?“ „Znám jej jako řečnický obrat,“ odpověděl básník. „Má čtyři dějství,“ pravil Dalroy. „Vítězství nad barbary. Zaměstnání barbarů. Spojenectví s barbary. Vítězství barbarů. Toť slavný osud impéria.“

Chce-li ovšem Evropa zachránit svou identitu a civilizaci, musí její existenci nejprve osvědčit, zejména inteligentním a humánním (nikoliv humanistickým) řešením extrémních situací, dnes tedy nelegální migrace. Začne-li ale podléhat zesilujícímu necivilizovanému řevu třeba o střílení do migrantů, není už co chránit. Zbude jen smutná vzpomínka na „Skeptickou modlitbu“ Karla Julia Webera v překladu Karla Havlíčka Borovského: „Bože milý! / Jsi-li?! / Chraň duši mou! / Mám-li jakou?”

Zmatení jazyků

A tak zatímco Babiš mluvil o hermetickém uzavření Evropy před migrací, což jest samo o sobě iluzorní, ale bez snížení zdrojových migračních tlaků úplně nesmyslné, Conti zase mluvil o tom, že Evropa má obrovskou absorpční schopnost v případě, budou-li příchozí migranti důsledně rozptýleni po celém jejím území.

Evropa se však může civilizačně zhroutit, bude-li migranty koncentrovat jen v některých zemích a ještě ke všemu do ghett, protože to bude radikalizovat jak domácí obyvatele, tak i migranty (bohužel, zdá se, že jsou na obou stranách mnozí, jimž se při této slastné představě bojovně potí i zuby). Vznikne tak živná půda pro další fašistické mutace, a jejich nacistické deviace, a tomuto scénáři se Evropa ráda vyhne. Je-li ovšem civilizovaná.

Krom toho oba pánové namluvili mnoho dalších věcí, které však pro jejich marginálnost anebo z jisté úcty k jejich funkcím ponecháme stranou.

O co nám jde?

Dovolíme si však obtížit mysl obou pánů námětem, o čem by měli úporně přemýšlet a rokovat a o co by měli usilovat. Nejsou-li ovšem pánové exponenty vojensko-průmyslového komplexu, jehož mantrou je manipulace se strachem a tudíž i nutné jeho přiživování. To však nemá nic společného s křesťanskými základy evropské civilizace, na něž se politici tak rádi odvolávají.

Základním stavebním kamenem těch (židovsko) křesťanských základů je ústřední biblický pojem, jímž je pokoj, spočívající na spravedlnosti. Mají-li tedy oba pánové na mysli právě toto, mohli by pro to něco udělat. Není totiž pro člověka nic důstojnějšího než snaha snižovat napětí, ukončovat konflikty a budovat důvěru, jak o tom neúnavně vyučuje například zkušený zpravodajec a diplomat Miroslav Polreich.

Thalés měl pravdu

Hydrologové již více než před dvaceti lety publikovali prognózy, že další válka bude o vodu. Takže půjdeme-li ke kořeni největších současných problémů, které s velkou pravděpodobností budou ještě eskalovat, dostane se nám do epicentra pozornosti právě ona Thalétem preferovaná voda.

Zde samozřejmě zastříhají ušima všichni ti, kterým sice oprávněně vadí ekologismus a od něj odvíjený extremismus až terorismus, kteří však v nerozumném odporu vůči tomu často zaujímají postoje až opačně extremistické, jako třeba že činnost člověka nemá na životní prostředí vliv, nebo co. Moderující radou pro ně může být, aby se k přírodě chovali stejně obezřetně, jako se chovají doma, nebo na návštěvě, prostě v nějakém inteligentním prostředí, kde též nepohazují odpadky jak jim zrovna upadnou od ruky a neplýtvají zbůhdarma energiemi, atakdál. To by jim paní Klausová dala!

Ale konkrétně k věci. Máme u nás mnoho zajímavých firem, které se v širokém kontextu a mnohostranně zabývají vodním hospodářstvím, což jistě je, a mohl by být ještě více zajímavý, ale hlavně nesmírně užitečný vývozní artikl. Mnohé z nich jsou již dávno činné, zejména v Africe. A stát by z toho mohl učinit vlajkovou loď svých aktivit. Pomohlo by to významně snížit ony migrační tlaky, a navíc by to byla ekonomická aktivita prostá některých rizik, jako například defraudace (akutní v případě poskytování finančních prostředků nebo zboží).

Krom toho před více jak deseti lety bylo v česko-slovenské spolupráci formulováno „Nová vodná paradigma“, což je ucelený koncept, který nekšeftuje s odpustky za vypouštění škodlivin, ale jde inspirativně k jádru věci.

Takže kromě zřeknutí se militaristických avantýr, jejichž důsledkem jsou migrační vlny, je nejvyšší čas podniknout něco konstruktivního, protože ty nejdůležitější úkoly jsou dlouhodobé. Neobstojíme-li však, přijdou na řadu stále méně civilizované nápady, čehož se jistě nechceme dožít.