Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

SCHNEIDER: Co dál se zpravodajskými službami a jak je kontrolovat

  10:53
Podezřelé hospodaření Úřadu pro zahraniční styky a informace upozornilo na neřešené problémy české zpravodajské komunity. Proto je třeba zmínit opatření, jež by jim mohla předejít. Harmonizovat základní práci zpravodajských služeb – utajování – s jejich kontrolou je však obtížný úkol.

Zpravodajské služby. foto: Ilustrace Richard CortésČeská pozice

Současné šetření podezřelého hospodaření civilní rozvědky – Úřadu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) – znovu upozornilo na několik neřešených problémů české zpravodajské komunity. Nemá smysl vést dohady o této kauze. Užitečnější bude zmínit opatření, která by v optimálním případě mohla vzniku podobných problémů alespoň trochu předejít. Úmyslně to není přehnaně optimistický výhled, o to však realističtější.

Nepovím nic převratně nového, ale je třeba některé zásady a náměty trpělivě opakovat, protože pro někoho nové mohou být. Pohybujeme se totiž v oblasti, kde utajování je alfou i omegou, a harmonizovat tento základní rys práce zpravodajských služeb s požadavkem jejich kontroly je úkol, který je z principu velmi obtížný.

Vzájemná přítulnost

Jsou však dvě mezní polohy, jimž se lze vyhnout. První je kontrola formální, kterou zpravodajci milují, protože si mohou dělat, co chtějí, a veškerou politickou odpovědnost – jak praví zákon – nese vláda. V tomto případě prostředky státního rozpočtu vynakládané na zpravodajskou činnost mohou být považované za svého druhu rizikovou investici – mohou přinést užitečné informace, ale také obrovské průšvihy.

Od zásadních změn ve zpravodajském systému, tedy od roku 1990, je hlavním problémem vzájemná přítulnost zpravodajských služeb a politických stran

Druhým extrémem je stav, který odborníci charakterizují jako „ukontrolování služeb k smrti“ – parlamentní a vládní (a třeba další státní) kontrolní orgány mají takový přístup (a to i do živých kauz), že zpravodajci, kteří jsou povinni chránit své zdroje, což za takových podmínek nelze zaručit, raději nevyvíjejí téměř žádnou činnost. Pak jsou prostředky státního rozpočtu na takto ochromenou zpravodajskou činnost vynakládány téměř zbytečně, protože ke srovnatelné informovanosti může vláda dospět pečlivým sledováním kvalitních médií.

Od zásadních změn ve zpravodajském systému, tedy od roku 1990, je hlavním problémem vzájemná přítulnost zpravodajských služeb a politických stran. Ve druhé polovině devadesátých let jsem s tehdejším ministrem bez portfeje Pavlem Bratinkou spolupracoval na novelizaci „střechového“ zákona o zpravodajských službách. Byly čtyři (civilní rozvědka a kontrarozvědka, a vojenské též), přikláněli jsme se však k redukci na tři (sloučením vojenské a civilní rozvědky).

Nikdy de iure

Takzvaně demokratické strany byly ale tehdy v parlamentu čtyři (ODS, ČSSD, ODA a KDU-ČSL). Tehdejší ředitel civilní rozvědky, nebožtík Oldřich Černý, mi dal tenkrát žertovnou otázku: „Které politické straně chcete sebrat zpravodajskou službu?“ Naše úvahy byly založeny jinak.

Civilní rozvědka nikdy nevznikla de iure. Příslušný zákon v roce 1994 pouze konstatoval její existenci a stanovil další parametry její činnosti.

Civilní rozvědka (ÚZSI) – na rozdíl od civilní kontrarozvědky (Bezpečnostní informační služba, BIS) a sloučené vojenské rozvědky a kontrarozvědky (Vojenské zpravodajství, VZ) – nikdy nevznikla de iure (a státní instituce mohou vzniknout jen zákonem). Příslušný zákon v roce 1994 pouze konstatoval její existenci a stanovil další parametry její činnosti.

Tato podivná situace je založena ještě hlouběji. Již v roce 1968 představitelé civilní rozvědky (tehdy to byla I. správa ministerstva vnitra) – z logiky činnosti, ale i vzhledem ke kolizi s kompetenčním zákonem, který ministerstvu vnitra (MV) nepovoluje činnost v zahraničí – chtěli civilní rozvědku vyjmout z MV. Normalizace toto úsilí zmrazila, takže se tyto snahy objevily znovu až v roce 1990. Nikdo si však nechtěl přidělávat starosti, proto je civilní rozvědka „zaparkovaná“ na MV doposud.

Respektovaná realita

Dvě možná uspořádání jsou v zahraničí dávno vyzkoušená. Prvním je podřízení civilní rozvědky pod Úřad vlády, ale tato představa v našem prostředí z více důvodů působí poněkud výstředně. Pod ministerstvo zahraničí rozvědka zařazena být nemůže, protože je konstituována jako ozbrojená složka, a její paralelní existence ve společnosti diplomatického sboru je nemyslitelná.

Parlamentní kontrola činnosti zpravodajské služby je reálná pouze u služeb s vnitřní působností. Nikde na světě se poslanci ani nepokoušejí markýrovat kontrolu činnosti rozvědných služeb, protože ty z principu nedbají cizích zákonů, a poslanci by schválením jejich činnosti projevili souhlas parlamentu s porušováním cizích zákonů. Vypadá to jako malichernost, ale je to realita – a respektovaná.

Druhým, v podstatě optimálním řešením, je sloučení civilní a vojenské rozvědky (dvě rozvědky na zem velikosti České republiky nejsou přiměřené), její „zaparkování“ pod ministerstvo obrany, a její řízení ministrem zahraničí (nebo premiérem). A když to funguje v Německu, něco na tom asi bude.

To by znamenalo zpětné rozdělení současného Vojenského zpravodajství na rozvědnou a kontrarozvědnou službu. Byť je současné spojení těchto zásadně odlišných dvou složek ve skutečnosti pouze nominální, činí parlamentní kontrole reálně velký problém. Hybrid složený ze zkontrolovatelné (kontrarozvědka) a současně i z nezkontrolovatelné části (rozvědka), je totiž prakticky celý nezkontrolovatelný.

Parlamentní kontrola činnosti (nemluvíme o hospodaření) zpravodajské služby je reálná pouze u služeb s vnitřní působností (kontrarozvědka civilní a vojenská). Nikde na světě se poslanci ani nepokoušejí markýrovat kontrolu činnosti rozvědných služeb, protože ty z principu nedbají cizích zákonů, a poslanci by schválením jejich činnosti projevili souhlas parlamentu s porušováním cizích zákonů. Vypadá to jako malichernost, ale je to realita – a respektovaná.

Více než nyní

Další věc – Senát. Již před čtvrt stoletím jsme s ministrem Bratinkou navrhovali, aby se na kontrole zpravodajských služeb vedle Poslanecké sněmovny podílel i Senát. Legislativní rada vlády tehdy tento návrh smetla, s tím, že vláda (která ze zákona řídí zpravodajské služby a je za jejich činnost odpovědná) je zodpovědná Poslanecké sněmovně, nikoliv Senátu.

Systém komplexní parlamentní (senátní plus sněmovní) kontroly by umožňoval zkontrolovat značnou část zpravodajských aktivit, ale – a to je též důležité – nikoliv z jednoho místa. Nedělejme si ovšem iluze, že by v rámci tohoto systému bylo možné zkontrolovat vše, ale přece jen by to bylo více než nyní.

Náš návrh tehdy spočíval v tom, že sněmovna schvaluje rozpočet, takže by se její kontrola měla zaměřit zejména na celkové vyhodnocování efektivity zpravodajské činnosti. Senátoři by pak vytvořili malé grémium (ze senátorů, nebo z respektovaných autorit), které by se věnovalo „lidskoprávním problémům“. Ty při zpravodajské činnosti logicky vznikají, a zasluhují pozornosti a objasnění. Senátní kontrola by na rozdíl od poslanecké nešla do šířky, ale bodově do hloubky.

Tento systém komplexní parlamentní (senátní plus sněmovní) kontroly by umožňoval zkontrolovat značnou část zpravodajských aktivit, ale – a to je též důležité – nikoliv z jednoho místa. Nedělejme si ovšem iluze, že by v rámci tohoto systému bylo možné zkontrolovat vše, ale přece jen by to bylo více než nyní. Na druhou stranu, poznatky z kontroly zpravodajských služeb by se nesoustřeďovaly na jednom místě, aby nevznikl rizikový faktor.

Pouze na papíře

Před nějakou dobou jakási forma senátní kontroly zpravodajských služeb byla nakonec uzákoněna – ale absurdní způsob, jímž to bylo učiněno, způsobil, že věc zůstala pouze na papíře. Na rozdíl od původního záměru, že senátní kontrolní orgán má být složen z odborníků mnoha profesí, nakonec jakási lobby prosadila, že má jít jenom o prověřené právníky. A těch, kteří by vyhověli požadovaným podmínkám, je absolutní nedostatek.

Před nějakou dobou jakási forma senátní kontroly zpravodajských služeb byla nakonec uzákoněna – ale absurdní způsob, jímž to bylo učiněno, způsobil, že věc zůstala pouze na papíře

Aniž bych se chtěl rouhat, situace evokuje vtipy o právnících – například, jak se neoddaný pár dostane na nebesa a dostane svolení k nebeské svatbě, což však trvá strašně dlouho, než se tam dostane nějaký kněz. Po pár letech však i soužití nebeského páru začne skřípat, ale Hospodin jim sdělí, že rozvod nepřichází v úvahu, protože žádný právník se celou věčnost ještě na nebesa nedostal...

A pokud by legislativci nakonec prozřeli a provedli příslušné změny, aby komplexnější kontrola zpravodajských služeb konečně mohla nastat, bylo by dobré celý systém ještě doplnit o veledůležitý prvek, zejména u poslanecké kontroly. Sněmovna je totiž čas od času zvolena celá znovu, pak se dlouho konstituují její orgány, jež se dlouho seznamují se svou agendou, a než dojde k výkonu kontroly nad zpravodajskými službami, jsou už zase na obzoru další volby.

Vždy příslušníci opozice

Existují však země, kde si inteligentní zákonodárci ke kontrolním orgánům zřídili stálé pracovní skupiny, které udržují kontinuitu jejich kontrolní činnosti, a přijdou-li noví poslanci, pracovní skupina je hned seznámí se stavem věcí. Tyto pracovní skupiny jsou tvořeny jak právníky, tak emeritními zpravodajci, kteří přinášejí vhled do složité zpravodajské problematiky.

Další okolností, která odlišuje země s důstojným politickým prostředím od ostatních, je zásada, že parlamentním kontrolním orgánům pro zpravodajské, obranné a bezpečnostní záležitosti vždy předsedají příslušníci opozice

Další okolností, která odlišuje země s důstojným politickým prostředím od ostatních, je zásada, že parlamentním kontrolním orgánům pro zpravodajské, obranné a bezpečnostní záležitosti vždy předsedají příslušníci opozice. Je to praktické uskutečnění zásady, kterou tehdy razil ministr Bratinka: „Budujeme zpravodajský systém, aby nám vyhovoval i v době, kdy budeme v opozici.“ A protože jsem od té doby na nic moudřejšího nepřišel, dovolil jsem si tyto poznámky – podle mne stále aktuální – znovu shrnout.

Autor: