Z oslav 100. výročí vzniku Československa vyplývá, že odkaz hodnot naší minulosti je opomíjen a nedostatečně připomínán a artikulován s ohledem na současnost. Toto opomíjení je podstatné, neboť člověk se neřídí jen vlastním zájmem a ekonomickými faktory, ale i (a především) ideály, které dodávají životu smysl a určují jeho jednání. Pokud nebudeme artikulovat, vysvětlovat a bránit ideály vznešené, nahradí je primitivní. Toho se bojím a je třeba, aby se to nestalo.
Když jsem si četl o prvním československém prezidentu Tomáši Garrigueu Masarykovi, a jak si představoval ideály, na kterých chtěl postavit budoucí stát, sám sebe jsem se v úžasu tázal, proč se o nich více nehovoří. Často se používají slova pravda, spravedlnost, svoboda či demokracie, ale spíše jako součást sloganů a frází, nebo jako součást argumentačních palic, které omlátíme o hlavu těm, s nimiž nesouhlasíme.
Masarykova láska k člověku
To bylo vidět v neděli 28. října na Václavském náměstí, kde sice hodnoty zmiňovány byly, ale sdělení většinou tkvělo v plivání na současnou politickou garnituru a ve vyzdvihování všeho špatného a ošklivého, co se kdy v této zemi stalo. Nebyli jsme inspirováni, abychom byli lepšími, a snažili se alespoň o píď přiblížit velkým osobnostem českého století a vznešeným ideálům, jež zosobňovaly.
Máme-li věřit Masarykovi, demokracie se musí zakládat na lásce k člověku a na důvěře mezi lidmi. Láska k člověku neznamená říkat jen líbivé a populární. Pokud někoho milujeme, nesmíme mu lhát a musíme být připraveni mu předložit pravdu, ať jakkoli nepříjemnou. Ostatně, Masarykova láska k člověku obsahovala tvrdost a vysoké nároky. |
Namísto toho bylo připomínáno, že jsme ufňukaní, malomyslní a sobečtí pokrytci, kteří si za všechno mohou sami. To není příliš inspirativní! Mnoho vitriolu pak sklidili ti, kteří špatně volí, čímž vše zkazí. Namísto boje za demokracii zněla manifestace jako davová terapie filozofů-králů, zapšklých a zahořklých, protože je velká část veřejnosti ignoruje. Kde se objevila myšlenka, že nejlepší způsob, jak kultivovat veřejné mínění a upevňovat demokracii, je urážet a zesměšňovat voliče?
Máme-li věřit Masarykovi, je tomu naopak – demokracie se musí zakládat na lásce k člověku a na důvěře mezi lidmi. Láska k člověku neznamená říkat jen líbivé a populární. Pokud někoho milujeme, nesmíme mu lhát a musíme být připraveni mu předložit pravdu, ať jakkoli nepříjemnou. Ostatně, Masarykova láska k člověku obsahovala tvrdost a vysoké nároky. Současně to neznamená nad lidmi zlomit hůl a vzdát se snahy o dohodu a porozumění.
Musíme se snažit spolu rozumně hovořit, konstruktivně nesouhlasit a učit se přesvědčovat bez emocí a s vědomím, že i my sami se můžeme mýlit. To se snáze řekne, než udělá, ale nevidím jiný způsob, jak postupovat. Pokud má mít tato snaha naději, musíme také věřit, že vznešené ideály jsou pro všechny lidi a že každý člověk se ve svém nitru touží zbavit lží a zášti a následovat ideál pravdy. Tomu věřím a myslím si, že nejsem sám.
Odlišné riskování
Neustále mě ohromuje, kolik šikovných a schopných lidí v mém okolí to vidí podobně a dokázali by navázat na moudrost a hodnoty minulosti a srozumitelně je obhajovat. Zároveň však pociťuji, že nás skličuje móda cynismu, že každá vážnost se musí hned shodit, že na všem krásném je třeba nalézt ošklivost a že každou zmínku o ideálech je třeba doplnit výčtem falší a pokrytectví těch, kteří je někdy vyznávali.
Zatímco v minulosti za myšlenky lidé riskovali vězení a občas i smrt, my riskujeme cynickou poznámku, sarkastický úšklebek a ironicky zdvižené obočí |
Cynismus má své kouzlo, neboť je nenapadnutelný. Jak diskutovat s někým, komu na ničem nezáleží? Současně z nás však dělá zbabělce neochotné vyjádřit cokoliv podstatného, ustrašené riskovat, že se budou mýlit a že budou ztrapněni. Pohodlí cynismu se časem mění v tyranii, která brání hovořit o důležitých věcech. Zatímco v minulosti za myšlenky lidé riskovali vězení a občas i smrt, my riskujeme cynickou poznámku, sarkastický úšklebek a ironicky zdvižené obočí.
Nepodceňoval bych tyto síly. To, že na první pohled vypadají neškodně, neznamená, že nedokážou umlčet stejně efektivně jako cenzor. Na základě své zkušenosti mohu říct, že je snadné se rozmluvit o hodnotách mezi čtyřma očima, ale málokdo si dovolí toto téma vytáhnout ve skupině více lidí kvůli obavě za zpátečnictví. Módě cynismu se budeme muset vzepřít upřímností, což bude vyžadovat odvahu.
První generace po dlouhé době
Jádrem masarykismu je převzetí odpovědnosti za sebe a za společenské poměry. Nejsem si jistý, co to konkrétně znamená, a jak bychom na základě tohoto apelu měli jednat, ale chtěl bych to vědět. Zdá se mi, že dobrým začátkem je uvědomit si a artikulovat, co je a není důležité. Chtěl bych vybídnout k zamyšlení o hodnotách, jež jsme zdědili, a snažili se je „desloganizovat“.
Jsme po dlouhé době první generace, která nezažila velké zklamání. Naše naděje nebyly zrazeny v Mnichově 1938, po Vítězném únoru 1948, po srpnu 1968, neprožili jsme normalizaci ani blbou náladu devadesátých let. Máme odpovědnost vrátit se k ušlechtilým ideálům, které formovaly tento stát, a obhájit je vůči kmenovosti, zhýralosti a cynismu |
Co znamená žít v pravdě a milovat člověka? Proč je demokracie lepší než osvícená a benevolentní diktatura? Nakolik lze ukrajovat z osobní svobody? Co znamená, že pravda a láska musejí zvítězit nad lží a nenávistí? To jsou důležité otázky, na něž nejsem zvyklý odpovídat. Chtěl bych se to však naučit, poněvadž na tom záleží.
Jsme po dlouhé době první generace, která nezažila velké zklamání. Naše naděje nebyly zrazeny v Mnichově 1938, po Vítězném únoru 1948, po srpnu 1968, neprožili jsme normalizaci ani blbou náladu devadesátých let. Máme odpovědnost vrátit se k ušlechtilým ideálům, které formovaly tento stát, a obhájit je vůči kmenovosti, zhýralosti a cynismu.
Vadí mi, že se moje generace zatím profiluje jako všeználci a posměváčci. Především proto, že takoví nejsme, že to myslíme opravdově, a chceme, aby se naší zemi a lidem v ní vedlo dobře. Jsem přesvědčen, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, ale budeme všichni muset přiložit ruku k dílu.
