Rok 2013 v české politice charakterizuje monumentální volebně-politická transformace. Začala zvolením Miloše Zemana prezidentem v přímé prezidentské volbě v lednu, pokračovala přes dramatický a nestandardní pád Nečasovy vlády, jmenování vlády Rusnokovy, jež důvěru Poslanecké sněmovny nezískala, a pak sněmovními volbami v poslední víkend říjnový a následnými jednáními o sestavení vlády nové.
V rámci této transformace představuje dva jednoznačně nejdůležitější fenomény přímá volba prezidenta, v níž byl zvolen Miloš Zeman, a vzestup politického hnutí ANO 2011 Andreje Babiše. V perspektivě uplynulého roku tyto dva fenomény dokonce zastiňují i policejní razii na Úřadu vlády ČR 13. května 2013 a následný pád vlády Petra Nečase.
Fenomén přímé volby
V prosinci se uskutečnila uzavřená diskuse s jedním bývalým politikem, jež se odehrála podle pravidel Chatham House: lze reprodukovat cokoli, co bylo řečeno, ale nesmí se říci, kdo to řekl, a ani žádný uvedený výrok připsat žádné konkrétní osobě. Na této diskusi byla vznesena otázka-námitka, zda ve světle všeho, co následovalo, nebyla změna Ústavy a přeměna volby prezidenta z nepřímé na přímou fatální chybou.
Na tuto otázku-námitku bylo odpovězeno, že nikoli, že samotná přímá volba není až natolik špatnou věcí, ale že špatnou věcí byl vývoj, že konkrétní ústavní instituce nepraktikovaly jakési sebeomezení: nejdříve s aktivismem začali prezidenti – Havel, Klaus a Zeman –, přičemž v této řadě každý byl z hlediska sebeomezení horší, tedy aktivističtější; a pak následně veškeré sebeomezení odvrhl i Ústavní soud, který teď máme v České republice nesmírně aktivistický.Věčnou tendencí každé státní instituce je expandovat nad své předepsané meze
Při vší úctě, takovou odpověď považuji za naprosto naivní. Vůbec nechápe logiku fungování ústavních institucí. Člověk, jenž takto odpověděl, má v oblibě britský westminsterský model: silná Dolní sněmovna a z ní vycházející silná vláda (kabinet ministrů v čele s prvním ministrem, neboli premiérem) – toť vše. Další ústavní instituce (královna, Sněmovna lordů, Nejvyšší soud) jsou mocensky nezajímavé.
Až na to, že tvůrcové naší Ústavy se neinspirovali až natolik tímto britským modelem jako americkými Listy federalistů. Vím to, neboť se s nimi znám (či znal ty zesnulé): lidé jako Vojtěch Cepl, Ivan Mašek, Daniel Kroupa, Jan Kalvoda měli za vzor jednoznačně Listy federalistů.
A podle nich je věčnou tendencí každé státní instituce expandovat nad své předepsané meze – a i expandovat budou, nebudou-li její ambice zadržovány institucí či institucemi jinými, druhými. Proto máme nikoli unitární systém silné osy Dolní sněmovna – vláda, nýbrž „tripolární“ model legislativa – exekutiva – justice. V nich je navíc každá složka rozdělena a zdvojena (byť nikoli do stejně mocných částí): legislativa se skládá z Poslanecké sněmovny a Senátu, exekutiva z vlády a prezidenta, justice z Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.
Věřit, že nějaká instituce bude dlouhodobě pěstovat sebeomezení, je naivní. Jak napsal Thomas Jefferson svému příteli Jamesi Madisonovi, hlavnímu tvůrci americké Ústavy:
„Svobodná vláda je založena na žárlivosti, a nikoli na důvěře (...) Pokud jde o mocenské otázky, ať už nikdo nikdy nehovoří o důvěře v člověka, ale spoutá ho řetězy Ústavy, aby nemohl provést žádnou ničemnost.“
(A to byl Thomas Jefferson tím nejméně konzervativním, nejvíce radikálním z amerických otců-zakladatelů, svým temperamentem nejlevicovějším – kéž by i dnešní levice byla alespoň stejně moudrá jako Jefferson a zbavila se své dětinské víry ve schopnost státu aktivně zlepšovat životy lidí! Stát může tak akorát rozdrtit a zničit nepřátele v zahraničí, aby nám zajistil bezpečí; doma však aktivně zlepšovat naše životy přílš neumí; měl by se tedy omezit jen na vynucování práva a pořádku a vytvoření zákonného rámce společnosti, v němž si můžeme své životy žít nerušeně sami, nijak nám do nich aktivně nezasahovat.)V rámci našeho ústavního systému zavedení přímé volby prezidenta vážně ústavní rovnováhu narušilo a vychýlilo
Naivní představy zákonodárců
Jinými slovy, zavedení přímé volby prezidenta, odvození jeho legitimity nikoli od vůle Parlamentu, ale lidu, dává roli prezidenta u nás bezprecedentně vyšší váhu. V tom má Miloš Zeman pravdu, ať už se to někomu líbí, či nelíbí.
V rámci našeho ústavního systému zavedení přímé volby prezidenta vážně ústavní rovnováhu narušilo a vychýlilo. A bylo trestuhodné, že ti pravicoví poslanci a senátoři, kteří pro přímou volbu hlasovali, si to dostatečně neuvědomovali. Do konce svých životů by se měli svým pravicovým voličům omlouvat.
Abych to shrnul: představa poslanců a senátorů, že lze beztrestně změnit Ústavu, zavést přímou volbu prezidenta a domnívat se, že se tím v našem ústavním systému nic neděje, neboť pravomoci prezidenta papírově zůstávají stejné, byla značně naivní.
(Možná, kdyby byl prezidentem zvolen Karel Schwarzenberg, který by se zajímal jen o zahraniční politiku, ale jinak, pokud by šlo o politiku vnitřní, by na Hradě jen spal – což by bylo dobře – by se nic dramatického nestalo. Ale u každého jiného prezidenta, natož natolik ambiciózního a egocentrického, jako je Miloš Zeman, by se stalo, a mnoho – a už se i stalo.)
Takový malý ústavní převrat
Mimochodem, jednou z nejvýznamnějších a zároveň nejméně doceňovaných politických transformací v průběhu roku 2013 je, že prezidentovi Zemanovi se už v létě povedlo jmenovat osm z 15 soudců Ústavního soudu ČR – v tomto momentu je to už dokonce až deset z 15 – takže nelze vyloučit, že se odehrál malý, tichý, legální ústavní převrat (to se ještě ukáže, jak nový Ústavní soud začne metat své nálezy), jehož následky budeme nést minimálně příštích deset let (což je délka mandátu soudce Ústavního soudu).Jednou z nejméně doceněných politických transformací roku 2013 je přeměna Ústavního soudu k Zemanově obrazu
Nelze nezmínit, že levicový Senát, v němž má ČSSD většinu, místo aby Zemanovy nominanty prosíval ostrým sítem, je v tehdejším strachu sociální demokracie ze Zemana prezidentovi více-méně otrocky odmával. Tím ale do značné míry zanedbal svou ústavní odpovědnost, neboť dle Ústavy právě Senát má soudce Ústavního soudu pečlivě hodnotit a schvalovat, či také odmítat.
Ústavní soud má v našem ústavním systému záměrně velice silné postavení. Proto, aby nenastalo nebezpečí takzvané soudcokracie, o které rád mluvil bývalý prezident Václav Klaus, je v Ústavě tato demokratická pojistka, že soudce Ústavního soudu navrhuje prezident a schvaluje demokraticky zvolený Senát. Je to jedna z nejvýznamnějších a nejdůležitějších pravomocí Senátu a je tedy hanbou socialistických senátorů, že z toho, co měla být politická událost léta – grilování nominantů na soudce Ústavního soudu – učinili rutinní, bezmyšlenkovité odmávnutí Zemanových kandidátů.
Paradoxně jediným, kterého neschválili, byl tehdejší soudce Ústavního soudu Miloslav Výborný – a to jen proto, že si dovolil jako soudce vyslovit verdikt, z ústavního hlediska naprosto samozřejmý, že takzvané církevní restituce, neboli majetkové vyrovnání státu a církví, jsou v souladu s Ústavou. Smutné.
Fenomén ANO 2011
Druhým významným politickým fenoménem roku 2013 v České republice, byť nikoli s ústavními implikacemi jako ten předchozí, je vzestup a úspěch hnutí ANO 2011.
Vzniklo v roce 2011 jako hnutí protestní, hnutí občanů nespokojených s Nečasovou vládou a politikou středo-pravicové koalice. Proto původně většina jeho členů či sympatizantů patřila nalevo od středu.
Na jaře 2013 si však ANO uvědomilo, že nespokojené levicové voliče primárně získají ČSSD, KSČM či populisté hrubšího zrna, ale že nespokojenost s politikou Nečasovy koaliční vlády je značná i u tradičních voličů středu a pravice (například proto, že Nečasova koaliční vláda nám všem zvýšila daně, aniž by dostatečně škrtala zbytečné státní výdaje). Proto ANO chytře ve své politice učinilo obrat doprava a nakonec získalo v říjnových volbách více hlasů od voličů napravo než nalevo od středu.Andrej Babiš by se mohl pokusit z ANO udělat obdobu toho, co v letech 1991 až 1992 Václav Klaus učinil s ODS
Může ANO tento svůj úspěch ještě někdy zopakovat, anebo je jen „na jedno použití“? To se ještě uvidí. Každopádně před ANO je teď volba, zda chce zůstat nadále protestním hnutím, anebo se stát standardní stranou.
Protestním hnutím zůstane jen těžko, neboť vstupuje do vládní koalice a bude důležitou, nezanedbatelnou součástí nastávající vlády. Přitom ale právě protestní charakter ANO byl jednou ze dvou největších příčin jeho úspěchu v říjnových volbách. Tím, že ANO vstupuje do vlády, vzdává se jednoho ze svých dvou nejvýznamnějších dosavadních politických aktiv.
Pokud by se ANO chtělo stát standardní stranou, pak bude před ním dilema, zda stranou více středo-levou, nebo středo-pravou. Po volebním výprasku ODS a TOP 09 od jejich pravicových voličů by ANO mohlo aspirovat na nového hegemona na pravici. Andrej Babiš by se mohl pokusit z ANO udělat obdobu toho, co v letech 1991 až 1992 Václav Klaus učinil s ODS.
Jenomže to je málo pravděpodobné. Proti transformaci ANO na novou hlavní pravicovou stranu v ČR hovoří několik faktorů:
- ANO je součástí středo-levicové koalice, se kterou také bude identifikované a pravicoví voliči, jak budou postupně čím dál více nespokojení s politikou nastávající středo-levicové vlády, těžko budou v příštích volbách hlasovat pro jednu z jejích součástí.
- V ANO samotném mnoho pravicových politiků není. Intuice mi napovídá, že z těch čelných nejpravicovějším může být nakonec sám Andrej Babiš. Když se však podívám na ostatní hlavní představitele ANO, vidím v nich osoby zapřisáhle centristické a některé dokonce levicově-centristické. Jsou to metropolitní levicoví liberálové a těžko si lze představit, že by mohli představovat pravici v ČR. (Dalším paradoxem je, že v čele protestního hnutí ANO byli, kromě jeho předsedy, volebními lídry samí městští členové politického a společenského establishmentu, například bývalý ministr a velvyslanec, bývalý rektor a senátor, bývalá náměstkyně ministra, bývalý mainstreamový komentátor hlavního deníku atd.)
- V Parlamentu máme dvě jasně vyprofilované, tradiční pravicové, nyní opoziční strany. ANO coby součást vládní koalice nebude moci být pravicovější než ony.
- Aby se ANO mohlo stát hegemonem nalevo od středu, v příštích volbách by muselo jít do čelného střetu s ČSSD. Což však nebude docela dobře možné, protože s ČSSD bude sedět v té samé vládní koalici.
Jinými slovy, po velkém volebním úspěchu ANO je nyní před ním (a námi ostatními) otázka: Jakou politiku vlastně bude provádět? Na jaké pozici se bude chtít umístit ve standardním politickém spektru? Jakou úsečku tohoto spektra na levo-pravé škále obsadí?
A jak jsem říkal – jako součást vládní koalice, a to nikoli nevýznamná, na získávání protestních hlasů už spoléhat moci nebude.
Americká douška
Dovolte mi, vzhledem k tomu, že USA až donedávna byly naším hlavním a nejdůležitějším spojencem, zmínit okrajově i jeden vývoj v roce 2013 v rámci politiky americké. A tím je kolaps reputace prezidenta Baracka Obamy v politice jak domácí, americké, tak v zahraniční, světové; a s tím související ústup významu, pozice a vlivu USA ve světovém dění za tohoto prezidenta. Barack Obama je jako Jimmy Carter – a nelze se vyhnout dojmu, jejž formuloval jeden můj známý: že je vlastně horší, než byl Jimmy Carter, neboť Carter to myslel dobře, jen byl hloupý, zatímco ústup USA ze světového dění a oslabení jejich pozice za prezidenta Obamy jsou zcela vědomé a záměrné.
