„Demokracie“ má dva možné významy:
- Prvním je vláda většiny – bez omezení či kvalifikací; vláda většiny, ať už je jakákoli. Toto je antická, konkrétně řecká definice demokracie. Může znamenat svévoli většiny, dokonce velice krutý a brutální útisk menšiny většinou, včetně té nejmenší – jednoho člověka. Proto nejlepší řečtí filozofové – Sókratés, Platón, Aristotelés – byli proti demokracii (Sókratés za to zaplatil životem).
Na této formě vlády neshledávám nic dobrého a je pro mne stejně špatná jako tyranie, svévolná vláda jednoho člověka či oligarchie – skupiny lidí. - Druhým možným významem je, jak jí v současnosti rozumíme my, obyvatelé Evropy a Severní Ameriky. A tím je vláda většiny odvozená od přání většiny a vládnoucí s jejím souhlasem, která však respektuje práva (přirozená či ústavní) menšiny, včetně té nejmenší – jednoho člověka.
Především právo na svobodu slova, projevu, tisku; právo na náboženskou svobodu včetně práva vychovávat ve svém světonázoru vlastní děti; a právo na vlastnictví legitimně získaného majetku, jež je materiálním základem všech našich práv a ostatních svobod. Této „demokracii“ se také někdy říká „liberální demokracie“ či „ústavní demokracie“.
Řečtí filozofové jí říkali „republika“, čímž mysleli vládu většiny ve prospěch všech, celé země, a považovali ji za obdobně dobrou jako vládnutí ve formě „aristokracie“ – vláda výtečné menšiny ve prospěch všech – či „monarchie“ – vláda jednoho člověka ve prospěch všech.
Vláda vzdělané menšiny
Ve starověku a středověku se mělo za to, že „republika“ je značně nepravděpodobná a že „republika“, odpovědná vláda většiny, sklouzne v „demokracii“ – nezodpovědnou vládu většiny. Proto preferovanými formami vládnutí byly „aristokracie“ či „monarchie“ – lidé se domnívali, že menšinu či jednoho člověka lze snadněji vzdělat než většinu či všechny lidi.
Teorie zněla: nemáme-li dost prostředků a schopností vzdělat všechny obyvatele k morálním a intelektuálním ctnostem, vzdělejme alespoň jednoho člověka či několik lidí. Obklopme jednoho náhodně vybraného (prvorozeného syna v jedné konkrétní rodině, dejme tomu Přemyslovců, Lucemburků, Jagellonců či Habsburků) těmi nejlepšími učiteli na daném místě v dané době a máme 18 let na jeho dobré vzdělání a výchovu – a buď se to podaří, nebo nepodaří.
Každopádně z dlouhodobého hlediska jeho vláda bude rozumnější, odpovědnější, mírnější, liberálnější, velkorysejší než vláda nepoučené lůzy, davů, plebsu – těch, kdo jsou vulgární a mdlého ducha. V zájmu celku má vládnout vzdělaná a ctnostná menšina, nikoli ignorantská a vášněmi ovládaná většina. Tolik teorie, za níž však praxe značně zaostávala. Naše teorie je nyní demokratická (dle klasiků republikánská), a ať každý sám posoudí, jak s ní praxe drží krok.
Univerzální aristokracie
My nevěříme ve vládu menšiny (natož jednoho člověka), ale většiny. Jak však upozornil americký politický filozof židovsko-německého původu Leo Strauss, pokud mluvíme o demokracii, případně o „liberální demokracii“, máme na mysli něco jiného – to, co by řečtí klasici označili za „univerzální aristokracii“.
Nevěříme, že davy, masy, většina jsou natolik vulgární a hloupé, že svěřit jim moc by bylo nebezpečnéNevěříme, že davy, masy, většina jsou natolik vulgární a hloupé, že svěřit jim moc by bylo nebezpečné. Věříme, že když už ne všichni, pak alespoň většina, či minimálně většina v rámci většiny, je natolik vzdělaná a ctnostná – s minimem morální a intelektuální výtečnosti (řecky arété, od toho aristokracie, vláda těch, kdo vládnou morální a intelektuální výtečností) –, že nejen není nebezpečné jí svěřit moc, ale dokonce jsou během její vlády životy, svobody a majetky všech v bezpečí.
To, čemu říkáme „demokracie“, potažmo „republika“, by Aristotelés nazval „univerzální aristokracií“. (Mimochodem, aby experiment „vlády lidí prostřednictvím lidí a pro lidi“ – slovy Abrahama Lincolna – dopadl dobře, a nikoli katastrofou, je nutné, aby většina skutečně oplývala alespoň minimem morálních a intelektuálních ctností – měla vzdělání v tradici řeckých filozofů či vyznávala například židovské, křesťanské nebo konfuciánské morální hodnoty nebo nejlépe kombinaci obou – aby byla v civilizačním ohledu konzervativní, loajální vůči civilizaci a jejímu řeckému, židovskému, římskému a křesťanskému původu.)
Tři otázky
V tomto smyslu všichni milujeme liberální demokracii (vládu většiny respektující práva menšin), jsme demokraté, ovšem s kvalifikací liberální, ústavní.
Vyvstává však první otázka: Je islám kompatibilní s demokracií?
Samozřejmě, pokud demokracii chápeme „řecky“ jako ničím neomezenou vládu většiny i za cenu porušování práv menšin, včetně menšiny nejmenší – jednoho člověka. Taková vláda však nemá žádnou ctnost či šarm, je naopak velmi špatná. Svoboda jednotlivce je a vždy má být větší hodnotou než vláda většiny.
Druhá otázka je zajímavější: Je islám kompatibilní s liberální, ústavní demokracií?
Odpověď – naštěstí – je kladná. Většinově islámské společnosti, jako je ta indonéská, malajská či turecká, jsou totiž demokratické, na místní poměry relativně liberální, a nijak dramaticky represivnější než jejich sousední neislámské země.
A nyní nejdůležitější otázka: Platí to i pro islámský arabský svět?
Bohužel, zatím nikoli. Možná někdy v budoucnu, ale dnes tomu tak není.
V současném islámském arabském světě realistická volba není mezi liberální demokracií westminsterského (nebo abychom nechodili zbytečně daleko – malostranského) typu na jedné straně a diktaturou na druhé, nýbrž mezi neliberální, represivní a politicky vůči názorovým a náboženským menšinám netolerantní „demokracií“ (ve smyslu definice řeckých filozofů svévolné vlády většiny) a autoritativní vládou o něco liberálnější (ale ne o moc) a tolerantnější (o něco více) menšiny – především a prakticky armády s generálním štábem vzdělaným a vyškoleným na západních vojenských akademiích.
Co dělat
Taková je realistická volba například v dnešním Egyptě. Vše ostatní jsou iluze. A praktická otázka pro Západ, který si „arabské jaro“ nevymyslel, zní: Co dělat?
- Za prvé, vojensky neintervenovat.
- Za druhé, uvědomit si své zájmy. Pro nás je a má být méně podstatné, jakou formou vlády si v arabském islámském světě vládnou, pokud však tato vláda není vůči nám či našim spojencům nepřátelská a poskytuje-li rozumnou míru svobody (či alespoň tolerance) svým menšinám, především křesťanům.
- Za třetí, dát stranou pokrytectví a svatouškovství a přivítat vládu relativně sekulární a prozápadní menšiny v těchto zemích, což v případě Egypta znamená armády v čele s generálem Abdalem Fatahem Sísím.
V americkém Senátu, jak o tom napsala ČESKÁ POZICE, existují dva excentrické názory – izolacionistický, jejž reprezentuje například senátor Rand Paul, a demokratistický, ztělesňovaný kupříkladu senátorem Johnem McCainem. Těžko říct, který je horší.
Konzervativní internacionalistický realismus v zahraničí primárně podporuje přátele a spojence Západu, ať už jsou demokratičtí, či nikoliDle prvního, pokud se USA (Západ) přestanou starat o svět, stane se lepším pro život a nechá USA (Západ) na pokoji. Podle druhého je pro arabský islámský svět nejdůležitější uspořádat volby, a ať už v nich vyhraje kdokoli, nastane v něm všeobecná eudaimonia (štěstí).
Vedle izolacionismu a demokratismu existuje i třetí názor – konzervativní internacionalistický realismus, jenž v zahraničí primárně podporuje přátele a spojence Západu, ať už jsou demokratičtí, či nikoli – především však jsou měřítky místa a doby natolik liberální, tolerantní, sekulární a prozápadní, nakolik jim to okolnosti umožňují.
Tohoto realismu se nyní Západu – snad s výjimkou Izraele, jediného dnešního západního státu, který lze stále brát vážně – akutně nedostává.
Kontrarevoluce proti islamistické revoluci
Jan Čuřík na ČESKÉ POZICI napsal:
„Masakr stoupenců islámského proudu na prostranství před mešitou… a následný řetězec konfrontací vyústil dle oficiálních údajů v pondělí 19. srpna navečer ve smrt bezmála 900 lidí. Statistika obětí sestavovaná egyptskými aktivisty se však v úterý ráno zastavila na počtu výrazně vyšším – 1666.“
Líto nám má být každého nevinného života, ale podstatná otázka v případě Egypta nezní, zda v politických turbulencích umírají tisíce lidí (v historii této země nic neobvyklého), nýbrž vydá-li se islamistickou, nebo sekularizovanější a prozápadní cestou.
„V uplynulých dnech jsme byli přítomni nejtragičtějšímu okamžiku egyptských dějin od začátku 20. století.“
Jan Čuřík možná chtěl napsat „od začátku 21. století“ – ani v tomto případě by však neměl pravdu. Nejtragičtějším okamžikem Egypta od začátku 21. století totiž nepochybně bylo volební vítězství Muslimského bratrstva v roce 2011. A jeho nejtragičtějším okamžikem od počátku 20. století asi pád krále Farúka I. před 61 lety.
Tento zhýralý orientální despota však byl lepší než sekulární nacionalisticko-socialističtí generálové Gamál Násir, Anvar as-Sádát a Husní Mubárak. A ti byli lepší než Muslimské bratrstvo a sesazený prezident Muhammad Mursí. (Na základě srovnání vzhledu sestry krále Farúka a manželky exprezidenta Mursího pak lze klást otázku: Co je pokrok a co úpadek?)
„Měl jsem v letech 2005 a 2006 možnost se několikrát setkat s vysloužilým generálem egyptských zpravodajských služeb, blízkým přítelem jejich dlouholetého šéfa Umara Sulajmána. Navzdory veškeré podnětnosti našich diskusí o Egyptě a Blízkém východě jsem nebyl nikdy schopný ,skousnout‘ jeho na první pohled iracionální, ale o to viditelnější pohrdání stoupenci islámského proudu, ačkoliv byl praktikujícím sunnitou.“
Možná onen generál znal „stoupence islámského proudu“ lépe než Jan Čuřík, a proto věděl, o čem mluví. A na rozdíl od něho v Egyptě hodlal zůstat žít a neuchýlit se do luxusu svobody západních zemí – ani se mu nechtělo snášet něžnou „toleranci“ „stoupenců islámského proudu“.
„Lze situaci v Egyptě v polovině srpna 2013 nazvat jinak než dovršenou kontrarevolucí?“ ptá se Jan Čuřík.
Já v to upřímně doufám – v kontrarevoluci proti islamistické revoluci. Tragédií Íránu v roce 1979 bylo, že neměl žádného schopného generála, jako je Abdal Fatah Sísí. Nadějí Západu – a ještě více Egypta –, že tato země generála Sísího má.
