Nekončí třeskem, nýbrž pláčem, smíme-li známý verš T. S. Eliota o konci světa použít na chřadnutí a pozvolné, ale už znatelné odumírání politického systému zvaného zastupitelská demokracie, čili nepřímá vláda lidu prostřednictvím volených politiků. Byrokratický systém Evropské unie s nevolenými a neodvolatelnými funkcionáři a předstíranou demokracií Evropského parlamentu bez skutečných politických pravomocí vysává z Evropy poslední zbytky politické volby.
Bez sebemenšího studu a téměř bez protestů dokáže během několika měsíců dvěma členským zemím EU – Řecku a Itálii – sesadit řádně zvolené premiéry a nahradit je evropsky prokádrovanými funkcionáři. Dává tím všem politikům najevo, že žádný z nich už své zemi nevládne. A už vůbec ne z vůle svého lidu. Uzavírá jim politickou existenci do dvou mantinelů: poslušné vykonávání centrálních regulací z Bruselu a naději na povýšení do Bruselu po skončení domácí kariéry.
V tomto omezeném rámci jim ponechává svobodu drancovat příjmy svých občanů, jak se jim zlíbí a jakýmkoli korupčním způsobem, který jim projde. Tím si zaručuje jejich nadnárodní loajalitu a odcizuje je vlastním občanům. Ti po zklamání opakovaném po každých volbách ztrácejí důvěru nejen v politiky, nýbrž i v politický systém, který se jim zdá zamknutý do neměnné setrvačnosti a neplní jejich základní potřeby. A začínají tápat po alternativách.
Nová taktika
Pro Francouze je delší dobu takovou alternativou dnes už téměř 20procentní populistická, ale stále demokratická Národní fronta vedená sympatickou právničkou Marine Le Penovou. V Nizozemsku téměř stejně silná a ještě demokratičtější Strana svobody Geerta Wilderse. V Maďarsku naopak 18procentní Jobbik vyhlašuje spojenectví s Íránem a islám za poslední možnou záchranu civilizace. A v Británii slaví krkolomné volební vítězství strana Respect na výlučně islámském programu, i s arabským písmem v bengálštině a urdštině psanými volebními hesly.
Vítězným britským islamistou v Parlamentě není muslimský imigrant, nýbrž skotský hejsek a záletník George Galloway, o němž se dnes už má za to, že konvertoval k islámu
Tím vstupuje radikální islám, už delší dobu ovládající některá britská města, do londýnského Parlamentu. A s ním i nová taktika islamizace, která se brzy stane problémem evropské politické budoucnosti v místech s početnými islámskými komunitami. Místo budování vlivu v hlavních levicových stranách příznivě nakloněných islámu nasadit všechny síly do islámu samotného a přivést jej do centra politiky.
Vítězným britským islamistou v Parlamentě není muslimský imigrant, nýbrž skotský hejsek a záletník George Galloway, o němž se dnes už má za to, že konvertoval k islámu. Vedla ho k tomu kromě geniální vypočítavosti tři manželství s muslimkami, všeobecná náklonnost k islámské kultuře, obdiv k palestinskému odboji, nenávist k Izraeli, podpora Hamásu a Hizballáhu a osobní přátelství se Saddámem Husajnem. To mu vysloužilo přezdívku „poslanec za centrální Bagdád“ a vyloučení z labouristické strany v roce 2003.
Kdo je lepší muslim
Do dvou let byl nazpět v Parlamentě za svou novou extrémně levicovou straničku Respect, s níž vyhrál silně islámský východolondýnský obvod Bethnal Green. Svůj úspěch v dalších volbách nezopakoval, a tím se všichni těšili, že v britské politice skončil. Selhal mu i pokus dostat se alespoň do Parlamentu skotského. Jeho spolustraníci a echt muslimové však mezitím vyhráli municipální volby v další východolondýnské čtvrti Tower Hamlets a přeměnili ji v islámskou obec praktikující zákony šaría.
I zamudroval Galloway, pomodlil se k Alláhovi, posílil a hlavně hrdě zveřejnil svou abstinenci, oženil se s další muslimkou, mladší, než je jeho první dcera, spočítal si, který obvod má nejvíc muslimů a nastoupil do Bradfordu, kde jich je víc než 40 procent. Ten byl 40 let neporazitelnou baštou a jistým křeslem labouristické strany, která i letos bohorovně počítala s hladkým vítězstvím. Zajištěným navíc tím, že za kandidáta nasadila nezpochybnitelného, ač umírněného muslima s příjmením Hussain. A byla to právě jeho islámská umírněnost, která mu podtrhla kobereček.
Gallowayova volební hesla a program neobsahovaly nic, co by se týkalo života Britů, a všechno, co se týkalo islámu
Galloway ve své kampani Imrana Hussaina označil za nehodného muslima, protože pije alkohol, a zdůraznil vlastní abstinenci. Kdo je lepší muslim, byl hlavní politický námět celé volby. Jeho volební hesla a program neobsahovaly nic, co by se týkalo života Britů, a všechno, co se týkalo islámu. Své potenciální voliče zdravil „salam alejkum“ a jeho nezpochybnitelná rétorická dovednost chrlila výroky, jako je „Bůh ví, kdo je muslim a kdo není“, „Já teď připomenu muslimským bratřím a sestrám, za čím stojím“ či „Já jsem bojoval za muslimy doma i v cizině, celý svůj život – a co labouristický kandidát kdy udělal pro Pákistán a Kašmír?“
Následováníhodný příklad
Jeho neoficiálním, ale o to účinnějším volebním štábem se stali bradfordští imámové. Ti svým ovečkám nedoporučili, nýbrž nařídili volit Gallowaye jako spolehlivějšího, muslimštějšího, toho nejsprávnějšího. Tím se také jeho kampaň a řežba s Hussainem stala nerelevantní pro bradfordské Angličany, většinou dělnické třídy, kteří labouristickou stranu začínají považovat za zrádce svých zájmů. Polovina jich volit nešla, protože neměli koho.
Proto mohli 29. března imámové Gallowaye vynášet na ramenou a líbat mu ruce, když vyšel z volebního boje s 56 procenty hlasů, vesměs odebranými labouristům, jimž chudák Hussain jako spráskaný pes udržel jen 25 procent. Na třetí konzervativce zbylo osm a čtvrtí liberálové nedostali ani pět procent.
Krátce po Gallowayově senzačním vítězství se ozval s uznáním a obdivem bývalý londýnský primátor a opětný kandidát Ken Livingstone, kdysi z labouristické strany vyloučený a pak znovu přijatý, proslulý obdivem a přátelstvím k extrémistickým imámům a jen mírně zastřeným antisemitismem. I on prý do své kampaně zavede prvky relevantní muslimům a už vůbec nespoléhá na hlasy židovské, neboť „Židé jsou většinou prachatí a stejně by labouristy nevolili“. S konverzí k islámu zřejmě zatím počká, až mu přestane chutnat víno. Jestli se mu přesto podaří sjednotit islámské voliče jako Gallowayovi v Bradfordu, má se Londýn na co těšit.