KOMENTÁŘ Václava Hořejšího / Již přes 22 let je jedním z evergreenů diskusí o české politice výzkumu a vývoje snaha některých lidí o likvidaci Akademie věd.
Posledním, a to dosti brizantním příspěvkem na toto téma je článek Financování výzkumu aneb Akademie věd v zajetí ostrovní mentality od doc. ing. Jiřího Ciencialy, CSc., rektora Vysoké školy podnikání v Ostravě, viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy ČR, předsedy dozorčí rady Hutnictví železa, předsedy Česko-polské obchodní komory, poradce předsedy představenstva v Třineckých železárnách, člena vědecké rady VŠB-TU v Ostravě, prezidenta odvětvového Svazu hutnictví železa, viceprezidenta Sdružení pro rozvoj MSK, místopředsedy Rady hospodářské a sociální dohody MSK, člena představenstva Krajské hospodářské komory, člena rady ředitelů Světové ocelářské asociace (Worldsteel) a také člena vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI).
V článku pan docent vyslovuje několik pozoruhodných názorů, které bych rád okomentoval.
- Docent Cienciala se domnívá, že „strategii konkurenceschopnosti a národní inovační strategii“ by měl financovat (pravděpodobně přímými dotacemi podnikatelům) stát.
Promiňte, ale to si tedy připadám jako v hlubokém socialismu. Jsem přesvědčen, že konkurenceschopnost a inovace jsou především v nejvlastnějším zájmu samotných podniků, které nepotřebují, aby jim stát nějakou národní inovační strategií říkal, či dokonce nařizoval, aby se těmto věcem věnovaly. Úlohou státu je vytvářet jim vhodné legislativní a daňové prostředí a dbát na dobrou úroveň všech stupňů školství.
Velmi dobrým nástrojem podpory podnikového výzkumu a vývoje je možnost odpisu nákladů na výzkum a vývoj z daní (případně i násobená nějakým koeficientem větším než jedna). Přímé dotace – například formou grantů Technologické agentury ČR či ministerstva průmyslu a obchodu na projekty vývoje lepších převodovek, betonů či slitin – jsou podle mého názoru naprosto pochybené, neefektivní a poškozující tržní prostředí.
Snad jedinou výjimkou, kde by stát měl víceméně přímo pomoci, je podpora malých začínajících high-tech firem formou fondů rizikového kapitáluPodstatným faktorem je ovšem i to, že větší část našeho průmyslu jsou v podstatě „montovny“ zahraničních vlastníků, kteří firemní výzkum a inovační vývoj provádějí doma v Německu, Francii či Koreji. Snad jedinou výjimkou, kde by stát měl víceméně přímo pomoci, je podpora malých začínajících high-tech firem (například biotechnologických) formou fondů rizikového kapitálu; i tam by se ale mělo postupovat opatrně a nestimulovat vznik firem, jejichž hlavním účelem je právě šikovné „dojení“ státních dotací (myslím, že takových není málo…).
Je třeba upozornit, že v České republice plyne ze státního rozpočtu na podporu firemního výzkumu a vývoje (VaV) mnohem více prostředků než ve většině srovnatelných vyspělých zemí – z celkových výdajů soukromého sektoru na VaV činí veřejný příspěvek v Česku kolem 13 procent, zatímco ve většině vyspělých zemí je to několikanásobně méně (výjimkou jsou velké země podporující takto strategický, hlavně vojenský výzkum). Ve vyspělých zemích je převažující směr toku peněz ve skutečnosti výrazně opačný – firmy značnými sumami podporují výzkum (i ten základní!) na akademických institucích.
- Docent Cienciala vyslovuje přesvědčení, že Akademie věd ČR (AV ČR) a mnohé vysoké školy jsou „v zajetí ostrovní mentality“ (což má zřejmě znamenat jakousi izolovanost od reálných potřeb společnosti) a doslova říká: „Zatímco podniky už léta cizelují svoje přístupy v rámci společenské odpovědnosti, vědě je toto téma zřejmě cizí.“
Tato věta mě doslova konsternuje – cože prosím a jak ty podniky „cizelují“? Je takovým cizelováním třeba přesun sídel spousty firem do daňových rájů nebo alespoň daňově výhodnějších zemí?
- Docent Cienciala kritizuje to, že u nás vyrůstají nové výzkumné infrastruktury, domnívá se, že to jsou jen jakési Potěmkinovy vesnice a že se jedná o „megalomanské projekty“.
Je třeba důrazně připomenout, že všechny tyto projekty byly důkladně oponovány a ty nejnákladnější schvalovány i na evropské úrovni. Měli bychom si uvědomit, že teprve s pomocí operačního programu Výzkum a vývoj pro inovace konečně po mnoha desetiletích dojde k urgentně potřebnému pozvednutí úrovně výzkumné infrastruktury.
Většina našich univerzitních a akademických institucí pracuje na rychle zastarávajících přístrojíchVětšina našich univerzitních a akademických institucí pracuje ve více či méně zastaralých budovách (jednou z mála výjimek je „můj“ Ústav molekulární genetiky AV ČR) a na rychle zastarávajících přístrojích. Tyhle „megalomanské projekty“ jen alespoň trochu dohánějí to, co se na západ od našich hranic děje zcela normálně a pravidelně – stavějí se nové výzkumné budovy a vybavují se nejmodernějším zařízením.
Je vůbec možné, že si člen vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace není vědom toho, že po celá 90. léta byla finanční situace všech výzkumných institucí doslova tragická a že alespoň někde začala být relativně slušná teprve po několikaletém období sociálnědemokratických vlád, tedy kolem roku 2005?
- Docent Cienciala (člen RVVI!) říká, že chybí „globální celospolečenská poptávka“ po výstupech výzkumných institucí.
To je tedy už opravdu příliš „silná káva“, kterou bych asi raději ani nekomentoval. Pan docent je zřejmě názorově spřízněn s jistým významným činitelem z poloviny 90. let, kterého jsem na vlastní uši slyšel říkat, že pokud bychom se chovali racionálně, neinvestovali bychom do vědy, ale do těžby vápence a dřeva…
Veřejné náklady na základní výzkum vyjádřené v procentech HDP jsou v Česku nižší než ve většině vyspělých zemíSamozřejmě, že je legitimní otázka, v jakém rozsahu má tato země podporovat základní výzkum, včetně jeho oborové skladby. Je snadno prokazatelné, že oborové spektrum základního výzkumu v této zemi odpovídá naší staleté kulturní tradici, je zcela obdobné jiným vyspělým evropským zemím a také že veřejné náklady na základní výzkum vyjádřené v procentech HDP jsou v Česku nižší než ve většině vyspělých zemí.
Pokud se někdo domnívá, že základní výzkum bez krátkodobého ekonomického přínosu je pro nás přílišným luxusem, je to stejné, jako kdyby se domníval, že zbytným luxusem je třeba podpora nekomerčního umění (Národní divadlo, symfonické orchestry, galerie) – přece by stačilo, aby se provozovalo jen to, co si na sebe vydělá, ne? Nutno přiznat, že i s takovým názorem se poměrně často setkávám, a to právě u lidí, kterým je trnem v oku i onen „bezprostředně neužitečný“ základní výzkum.
- Docent Cienciala vyslovuje kuriózní názor, že bychom měli zamezit „dvojkolejnému základnímu výzkumu“; jako „neudržitelný“ příklad uvádí skutečnost, že paralelně existuje Filozofický ústav Akademie věd ČR a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy.
Asi by tedy bylo nejlepší, kdyby v této zemi existovala jediná filozofická a jediná přírodovědecká fakulta, jediná katedra organické chemie, jediná katedra teoretické fyziky... Mohli bychom tak dosáhnout zásadního zeštíhlení našeho přebujelého výzkumu, dotáhnout se na úroveň Albánie a Tanzánie a vrhnout uspořené prostředky na podporu inovací našeho průmyslu. Tím by se nám konečně otevřely skvělé ekonomické perspektivy…
Ale dost legrácek a ironie; úplně stejné řeči jako nedávno od docenta Ciencialy jsme v posledních dvaceti letech slýchali od mnoha jiných lidí (například od památného docenta Šperlinka) ze sféry, kterou jsme si zvykli nazývat „průmyslovou lobby“. Na základě těch dvacetiletých zkušeností jsem optimista a věřím, že stejně jako v minulosti se tyto jejich zhoubné myšlenky, jejichž realizace by nás už definitivně usadila mezi země civilizačně a kulturně třetí garnitury, neprosadí.