Lidovky.cz

Proč poslouchat povídání Nečase s Nagyovou

  7:43
Zveřejňování odposlechů je mediální nešvar. Ti, kdo je předávají ke zveřejnění, se možná dopouštějí trestného činu. Existuje však fenomén whistleblowing – poslední zoufalý způsob, jak veřejnost seznámit s něčím, co je třeba řešit. Píše Jan Schneider.

Jana Nagyová odmítla vypovídat. Poté odešla za ruku s Petrem Nečasem. foto: MAFRA- Dan Materna

Zveřejnění odposlechů soudně zachycené osobní komunikace mezi expremiérem Petrem Nečasem a jeho kancléřkou Janou, tehdy Nagyovou, nyní též Nečasovou, vyvolalo velmi prospěšnou veřejnou reflexi.

Mnozí politici i další veřejně činné či známé osoby se vyjádřili zamítavě k medializaci odposlechů. Někteří se zdůrazněním, že přitom nejsou příznivci nikoho z této dvojice. To je velmi noblesní reakce. Možná až sem to muselo zajít, aby se společnost aspoň trošku „chytla za nos“.

Někteří se však snaží kritizovat tuto praxi ještě hlouběji než od podlahy. Chtějí vylít vaničku i s dítětem. Pod záminkou pohoršení nad narušením soukromí medializací odposlechů chtějí dehonestovat trestněprávní orgány, které takovou nahrávku pořídily, a soudy, že to povolily. Velmi by se jim totiž hodilo podnítit mediální tlak k přibrzdění trestněprávních aktivit. Zřejmě k tomu mají své důvody.

Podezřelý způsob vládnutí

Takovým účelovým hysteriím je třeba čelit. Policie, státní zastupitelství ani soud neví, co všechno v řádně schválených odposleších uslyší. Pracovní a související podezřelé aktivity s manželskou nevěrou, mileneckým vztahem a vůbec se soukromím však v tomto případě do sebe nerozborně zapletli Nečas s Nagyovou. A trestněprávní orgány to při nejlepší vůli nemohou od sebe oddělit.

Ano, zveřejňování odposlechů je mediální nešvar, zejména velmi osobně zabarvených. Ti, kdo jimi disponují a ke zveřejnění předávají, se možná dopouštějí přímo trestného činu.

Na druhou stranu existuje fenomén zvaný whistleblowing, a ten má být posledním zoufalým způsobem, jak veřejnost seznámit s něčím, co je třeba řešit.

Vrcholně podezřelý způsob vládnutí mezi naléhavé věci nepochybně patří. A že samotní aktéři této kauzy propletli výkon exekutivy s věcmi ryze osobními, by v takovém případě bylo až na druhém místě. Měli si dávat pozor. Buď podvádím ženu, nebo devastuji stát. Kombinace obojího je, budiž navěky vtisknuto do podvědomí politiků, kombinací smrtelnou.

Je však otázkou, zda v kauze Nagyová jde o whistleblowing, protože je velmi pravděpodobné, že zveřejněné rozhovory (skutečně, nikoli jen deklarovaně) unikly z probíhajícího šetření. Věc tedy nezůstávala nepovšimnuta, což je definiční znak oprávněného whistleblowingu. Pak by ovšem nešlo o whistleblowing, ale o ryzí zneužití funkcí v rámci předvolebního politického boje.

Dobrovolně ponížení

Na druhou stranu Petr Nečas, v politice od nepaměti, proti takovým praktikám v minulosti nic efektivního nepodnikl, a proto jen sklidil svůj díl. Ani ostatní politici – čest výjimkám – se nepostavili proti zveřejňování takových úniků, zejména když z nich mohli politicky těžit.

Ještě depresivnější však je, co jsme se v tomto kontextu (nikoliv už z odposlechů) dozvěděli o způsobu „vládnutí“ za Nečase. Bylo to doslova jak ve vtipu, že muž je hlavou rodiny, ale žena krkem, který jim otáčí. Členové vlády měli přístup k premiérovi jen prostřednictvím jeho kancléřky. I ředitelé tajných služeb!

Nagyová geniálně využila chvíle, kdy vládní koalice byla nerozborně tmelena cílem schválit církevní restituce, aby z jednoho člena vlády po druhém udělala bandu šašků. Bude třeba bedlivě sledovat osudy všech takto ponížených aktérů, co je tak lukrativního v budoucnosti potká jako splátka za to, že se připosrabili a tikali jako hodinky a nechali si dělat na hlavu.

Pasivní bojovníci

Svými charakterovými profily tím vyvolali vzpomínku na uskřípnuté dušičky normalizačního Československa. A zde jsme u toho. To, co bylo zlé na minulém režimu, je jen akcidentálně spojeno s konkrétními jmény. Ten jev opravdu není spojen výlučně jen s těmi jmény, ani jen s tou dobou, úředně zvanou „dobou nesvobody“, ani jen s tím režimem, úředně zvaným „zločinným režimem“. Ten jev se totiž vyskytuje ve všech dobách a ve všech režimech, pouze v rozdílné míře.

Byl-li zpozorován včas a moudrými lidmi, byl potlačován. Byl-li však (nota bene zákonem!) odkazován pouze do stanovených dob a souvislostí, vznikla ve společenském povědomí velmi nebezpečná fikce, že vše zlé je za námi, a že nyní to už máme pod kontrolou.

Moudrý Gilbert K. Chesterton však upozorňuje: „Hledáte-li tyrany, nehledejte je mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti... Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.“

Proto by měli být na základě této hrůzné zkušenosti s praktikami Nečasovy vlády politicky diskvalifikováni všichni, kteří se na ní podíleli. Věděli, že je něco ukrutně špatně, ale nenašli dostatek odvahy odejít středem, nebo se dokonce postavit proti.

A nemuselo by to být úplně doslova podle provokativního Chestertonova výroku, který hned v počátku vyvolá neomylnou asociaci na nešťastného – nomen omen – Nečase: „Má-li muž moc tureckého sultána, a užívá-li ji jako stará panna v Tootingu, často se divím, že někdo naň nevytáhne nůž. Přál bych si, kdyby bylo jaksi více sympatie pro vrahy.“

Závěr citátu je opravdu dost brutální, ale je dobře jej uvést a nevysvětlovat, neboť demokracie, má-li být k něčemu, musí být bez přetvářek a pitvoření, tvrdá a předvídatelná. Novináři zveřejňující odposlechy zdaleka nejsou vrahy. Při posuzování jejich činnosti, jakkoliv přísném, by proto nemělo chybět ani ono vcítění.

Autor:
zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.