Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Proč křížit s padouchy hokejku

USA

  9:25
Možná, že kritici běloruského šampionátu sní o jakémsi morálně čistém „mistrovství světa demokratických zemí“ – ať si diktátoři pořádají své slavnosti, „my“ hrajeme jen mezi svými a se svými…

Útočník Jaromír Jágr na rozbruslení české reprezentace. foto: ČTK

Právě probíhající hokejový šampionát v Bělorusku je vítanou příležitostí zkritizovat Lukašenkův režim, v zahraničí i v Česku. Patří to k dobrému bontonu. Zaregistroval jsem už dost článků s mnohovýznamovou fotografií: přísně hledící Lukašenko ve vojenské uniformě – vizáž vskutku hodná diktátora; článek už by ani nemusel obraz doprovázet, sdělení je jasné.

Četl jsem i několik zajímavých textů, jako třeba Martina C. Putny v sobotních Lidových novinách, jejichž leitmotivem bylo konstatování (více či méně explicitní): Bělorusko není Rusko, Bělorusko – na rozdíl od Ruska – patří do Evropy, k „nám“; jenže, ouha, Lukašenko je tu, rusifikuje a dělá další nepěkné věci, které Bělorusko táhnou k Rusku. A to je neštěstí. Navíc Lukašenko korumpuje obyvatelstvo vydatným konzumerismem, takže co naplat, opozice je bohužel početně zanedbatelná, nechybí v článcích vysvětlení. 

Jedna známá česká nezisková organizace vytvořila i spot, v němž herci převlečení za moderátory sedí v hokejovém studiu a kritizují pomocí pojmů vypůjčených z hokejové terminologie brutalitu běloruských bezpečnostních sil rozhánějících demonstrace.

Nic proti takovým kritikám – tu horší, tu lepší úrovně, běloruský systém nebude nic, v čem bych rád žil. Anebo přece jen: nestává se z těch kritik trochu trapný kolorit, který nikoho nezneklidňuje? Povšimněme si té propasti: na jedné straně všeobecně sdílená kritika Běloruska, na druhé straně ikona českých teenagerů (a nejen jich) Jaromír Jágr bez jakéhokoli protestu bruslí po minském ledě a hokejový „národ“ mu fandí.

Demokratické mistrovství světa

Proč se kritiky, když už se jako vždy při podobných příležitostech píší, nesešikují proti hokejové ikoně a jejím fanouškům? Nepopírám, že je snazší zkritizovat Lukašenka, protože on není „my“, ale účelnější by přece bylo ptát se Jágra, proč legitimizuje „Velkého bratra“ (jak je velmi svěže a neotřele Lukašenko pojmenován v jednom textu na Aktuálně.cz) svou přítomností na ledě.

Je vůbec vhodnou ikonou mladých, když bere sport jako sport a politiku jako politiku? A co teprve taková kampaň nazvaná: „Jágr, milovník diktátorů a policejních represí!“ A proč nekritizují Jágra jiné ikony, třeba moderátorská hvězda ČT Robert Záruba? Odpověď je jednoduchá: protože je v Minsku s Jágrem a legitimizuje, jak by řekli kritici, „Velkého bratra“ spolu s ním.

Možná dokonce, že kritici běloruského šampionátu sní o jakémsi morálně čistém „mistrovství světa demokratických zemí“ – ať si diktátoři pořádají své slavnosti, „my“ hrajeme jen mezi svými a se svými… Po vyloučení Běloruska z pořadatelství by ale – a v tom je dost problém – beze sporu přišli zase jiní kritici se záludným dotazem, proč nemůže šampionát pořádat Bělorusko, když může Rusko. A jiní by začali skloňovat jméno státu Izrael (ještěže, pravda, zrovna hokej na nejvyšší úrovni nehrají…) a zase jiní by dokonce – nedej bože – vytáhli do boje proti USA a jejich demokratickým prohřeškům. A v tom třeštění už by se pak nevyznal vůbec nikdo.

A navíc: jaký je vůbec rozdíl mezi tím, že se šampionát v Bělorusku pořádá a mezi účastí týmu Běloruska na šampionátu – třeba ve Finsku nebo v Česku? Není mi to totiž tak úplně známo. Když už chceme bojovat s padouchy, proč s nimi vůbec křížit hokejku?

Slýchám v poslední době v souvislosti s krizí na Ukrajině, že se putinovské Rusko vrací k mentalitě zpozdilého studenoválečníka. S tím tvrzením nemám problém, vidím to podobně. Je ale putinovské Rusko jediným prostorem na zeměkouli, kde studenoválečnická mentalita tak pěkně vzkvétá? Řekl bych, že ne, a že by to chtělo trochu více sebereflexe.

Jiný pohled v souvislosti s hokejovým MS v Minsku než Přemysl Houda nabízí na ČESKÉ POZICI v článku Sport vymknutý z reality Jan Brabec.